Německo je jako přetopený kotel. A politici pořád přikládají

Bohužel reakce vládnoucích německých politiků na doslova tragickou bezpečnostní situaci jsou stále stejně stupidní a nápadně připomínají výrok nechvalně proslulého bývalého pražského primátora za ODS Igora Němce, který v roce 2002 v době, kdy vrcholila největší povodeň v novodobé české historii, prohlásil: „Já bych řekl, že Praha není ohrožena. Situace je, bych řekl, nadmíru výtečná. Všechny orgány pracují, jak mají. (…) Tak přiteče víc kubíků…“

Problém dnešního Německa je, že i kdyby migrační vlna těch, kteří nás z velké části nenávidí, zítra skončila (a ona zdaleka nekončí), tak nikam neodejdou, abychom mohli začít napravovat způsobené škody, jako tomu bylo v případě povodní.

Jsou zde, a navíc naše vlastní pravidla, vzniklá v jiné době na základě zkušeností s lidmi, již vyznávali stejné hodnoty jako většinová evropská společnost, nám dnes znemožňují účinně vracet ty, kteří tyto hodnoty ostentativně odmítají a kteří k nám rozhodně nezamířili proto, že by jim za jejich názory v jejich domovských zemích hrozilo pronásledování.

Přitom je paradoxní, že zrovna Německo, které před devadesáti lety podlehlo nacistickému šílenství a jehož tehdejší obyvatelé až na pár čestných výjimek nijak nebránili vyvražďování svých židovských spoluobčanů, pokud se na něm sami přímo nepodíleli, tohle Německo v rámci odčinění své historické viny masivně podpořilo a vlastně stále podporuje příchod lidí, kteří Židy nenávidí stejně intenzivně jako nacisté a kteří je chtějí také vyvraždit.

Zde musím připomenout, že Židé žijící ve třicátých letech minulého století v Německu byli až na naprosté výjimky k nerozeznání od svých krajanů. Celá řada z nich byla i asimilovaná, včetně náboženské konverze – nehlásili se k judaismu, ale ke křesťanství či protestanství. Šlo tedy o německé občany, kteří Německo jednoznačně vnímali jako svou vlast a cítili se být na prvním místě Němci.

Mimochodem mnoho z nich také za svoji zemi bojovalo a padlo na bojištích první světové války, přičemž mnoho z nich bylo nositeli těch nejvyšších vyznamenání německého císařství. Také tohle byl a je významný rozdíl proti nově příchozím z Blízkého východu a Afriky, kteří se své hostitelské zemi rozhodně přizpůsobovat nechtějí. Naopak, často podle svého chování i toho, co sami říkají, chtějí z Německa vytvořit stejná místa beznaděje, jako jsou ta, ze kterých přišli.

Já sám mám Německo a Němce rád, znám tam hodně skvělých lidí. Poté, co jsem se jako malý s rodiči přestěhoval z Prahy na Karlovarsko, jsem ještě za komunistického režimu objevil kouzlo západoněmeckého televizního vysílání, které se stalo mým prvním každodenním kontaktem se světem za železnou oponou. Působilo na mě nikoliv jako země vzdálená čtyřicet kilometrů, ale jako země z druhé strany zeměkoule.

Po revoluci jsem pak měl možnost navštívit i místa, která v televizním vysílání moc vidět nebyla, maximálně v kriminálkách s komisařem Horstem Schimanskim z oddělení vražd kriminálky Duisburg. Ale i když už tehdy jsem při svých cestách stopem často narazil na Němce tureckého původu, nikdy mě nenapadlo je vnímat jinak než jako Němce. Naopak, možná i proto, že nepatřili ke společenské smetánce, neměli problém vzít stopaře a po zjištění, že jde o studenta z bývalého východního bloku, tak se i podělili o jídlo či pomohli zajistit nocleh.

Když už jsem na začátku mluvil o Němcích a jejich neustálém pocitu viny za hrůzy druhé světové války, nemohu nezmínit setkání stíhacích pilotů z druhé světové války, které se každý rok pod názvem Fliegertreffen konalo na jiném místě v Německu. Tyto akce, kam mě koncem devadesátých letech zavedl náš stíhací pilot František Peřina, byly místem, kde se setkávali bývalí protivníci, kteří proti sobě před desítkami let bojovali na život a na smrt – a nyní spolu seděli u jednoho stolu a nikoho z nich nezajímalo, kdo je Brit, Němec, Američan, Rus či Čechoslovák.

Každý z bývalých pilotů Luftwaffe, kterého jsem potkal, se mi tehdy jakožto klukovi z Čech nezapomněl zmínit, jak ho mrzí, že Německo rozpoutalo válku a jaké utrpení způsobilo. Často si říkám, co by říkali, kdyby viděli, jakým utrpením dnes prochází Německo, které pomáhali po válce vybudovat jako zemi prosperující a demokratickou. Kdyby viděli, že se dnes opět v ulicích německých měst provolává smrt Židům…

Troufnu si tvrdit, že Německo trochu znám a často ho navštěvuji. Znám lidi z různých společenských vrstev, různého věku, z různých míst. A vidím, jak se Německo mění. Bohužel nemohu říct, že k lepšímu. Čím dál tím častěji se setkávám s něčím, co asi nejlépe popisuje termín „blbá nálada“. Má řadu pramenů, německý průmysl už zdaleka není tou mašinou, která určuje vývoj, a všichni se ho snaží napodobovat, tak jako to bylo v dobách Helmuta Kohla, oni totiž ani dnešní němečtí politici zdaleka nemají úroveň tohoto kancléře sjednotitele.

Člověka, který nejenže svým vzezřením jako by symbolizoval to bohaté „západní Německo“, ale hlavně svou buldočí povahou v onom krátkém otevření okna dějin dokázal něco, co se i řadě jeho současníků zdálo jako nesplnitelný sen. Nakonec ho politicky pohřbila Angela Merkelová, kterou on sám vytáhl do vysoké politiky. Ta Angela Merkelová, která pohřbila i Německo, které jsem znal a měl ho tak rád.

Dovolím si pár příkladů proměny Německa z vlastní zkušenosti. Můj kamarád Michael, kapitán u společnosti Lufthansa, typický představitel úspěšné vyšší střední třídy, který i s rodinou žije v luxusní vilové čtvrti na okraji Mnichova, byl vždy jako správný Němec zastáncem otevřené a multikulturní společnosti, dokud jiná kultura nedorazila k němu domů. Jeho náctiletá dcera Silke začala randit s chlapcem, kterého jiná německá rodina adoptovala z Afriky.

Po ani ne deseti měsících jí její nový přítel zakázal mluvit s jinými chlapci, a ti kteří to nerespektovali, byli surově zmláceni jeho školním gangem. Vztah skončil a začalo peklo, vyhrožování, ostentativní postávání partičky jeho přátel před jejich domem, poničená auta, pokud nebyla na noc v garáži.

Škola i policie odmítla zasáhnout, protože k napadení spolužáků se nikdy nenašel žádný svědek, výtržníky v kuklách nelze identifikovat a to, že vám někdo postává před domem, přece není nic trestného. Tedy pokud nejste Němec, na kterého by bylo možné navléct označení „pravicový extremista“. Výsledkem je, že Silke změnila školu, ona sama ani její sourozenci již nikam nejezdí na kole jako dřív, ale jen autem a v doprovodu rodičů. Michael již o multikulturalismu nechce ani slyšet a vážně zvažuje nabídku na stěhování do Saúdské Arábie.

A další příklad. Sigfried, kterému nikdo neřekne jinak než Sigi, je starší pán, který patří minimálně k evropské špičce, pokud jde o aerodynamiku a termodynamiku. Oba obory nejenže stále přednáší, ale má také malou, ale úspěšnou společnost, která pro různé firmy v oblasti letectví dodává řešení na klíč.

Poslední dobou jsem u něj často na návštěvě, protože nám nezištně pomáhá, když něco potřebujeme k podvěsům pro naše drony. Jednou jsme k němu do firmy zajížděli vjezdem k výrobním halám. Seděla tam skupinka „nových Němců“, kteří když zastavil a čekal, až se brána otevře, na něj velice špatnou němčinou začali okamžitě pokřikovat, že je blázen, když chodí pracovat, ale že je to dobře, protože oni potřebují peníze.

Sigi je ignoroval, ale později mi řekl, že tam na stejném místě sedí a popíjejí alkohol každý den. V jeho tváři, člověka nesmírně laskavého, jednoho z těch, kteří vybudovali onen německý ekonomický zázrak, byl jen rezignovaný smutek.

Do třetice, dostal jsem pozvánku na privátní setkání skutečně úspěšných lidí z německého byznysu, kde jsem měl přednášku na téma proměny Blízkého východu a příležitosti pro investice v bohatých ropných monarchiích.

Ve finále jsme se dostali i k migraci do Německa a k tomu, jak se Německo v jejím důsledku proměňuje. Nakonec jsem byl odměněn potleskem a Harald, který mě pozval, si mě vzal stranou a řekl mi: „Víš, je skvělé, že tě poslouchali, dokonce ti i upřímně zatleskali, ale věř mi, že kdybys jim to stejné, co jsi řekl dnes, řekl před dvěma roky, půlka z nich by odešla nebo šla preventivně volat na policii, že jsou na akci, kde mluví buď pravicový extremista, nebo policejní provokatér.“

Ta proměna Německa směrem k rozvrácené zemi ještě není zdaleka dokončena, takže řada lidí může stále říkat, ještě je to dobrý, ještě se to dá vydržet. Vždyť přece stačí, když nebudeme navštěvovat některé čtvrti našich měst, naše ženy a dcery nebudou večer chodit ven, my už nebudeme chodit na veřejná koupaliště nebo je obeženeme ostnatými dráty, možná raději nebudeme jezdit MHD a vlastně ani vlakem …

Tím to ale neskončí, to plíživé podvolování pokračuje, a až dojde do fáze, kdy z kostelů budou preventivně odstraňovány kříže, ženy se budou preventivně zahalovat ve jménu „nedráždění“ nových Němců, kteří ve skutečnosti nikdy Němci být nechtěli, jen chtěli komfort německého života, ke kterému nijak nepřispěli, pak bude pozdě. Ostatně obávám se, že ten eintopf, který je nyní namíchán z tolika cizorodých prvků, nemůže skončit jinak než výbuchem. A voda se již vaří.

Ano, Německo mi připomíná kotel, ve kterém již napětí ve společnosti dosáhlo teploty varu a jen vrozený německý smysl pro pořádek spolu s téměř osmdesáti lety demokracie tvrdě naordinované v bývalých západních okupačních zónách brání tomu, aby jeho obsah přetekl ven. Ale ta teplota stoupá a němečtí politici místo toho, aby se snažili vnímat rostoucí frustraci svých voličů, která už bublá pod povrchem, mají stále tendenci přikládat pod kotel.

Naposledy mezi mými přáteli zarezonoval případ ze Syltu (mimochodem skvělé místo pro letní výlet), kde skupina přiopilých mladých lidí na populární diskotékový hit L'amour toujours zpívala „Cizinci pryč“ a „Německo Němcům“. To je něco, co se mně jako cizinci sice neposlouchá nejlíp, zvlášť když se tam u toho jeden blbeček pokouší hajlovat.

Rozhodně to není něco, co bych chtěl omlouvat či bagatelizovat, ale chápu aktuální naštvanost i těch Němců, kteří by si o AfD ani neotřeli boty, natož aby tuto stranu volili, když vidí neporovnatelné reakce svých politiků na tento případ a naproti tomu na stále častější teroristické útoky, pouliční kravály islamistů nebo extrémních levičáků z „Poslední generace“.

Jedna pařba, i když dodejme, že hloupá, končí zveřejněním nerozmazaných fotografií zúčastněných, uvedením jejich plných jmen a vyhazováním ze škol a ze zaměstnání, stejně jako hlasitým a radikálním odsouzením tohoto jednání politiky z vládních i opozičních stran, jejichž stupidita jde navíc tak daleko, že sahají k zákazům hrát tuto diskotékovou melodii na veřejných akcích.

Oproti tomu mají teroristé na fotkách a videích (pokud jsou vůbec zveřejněné) obličeje rozmazané, jména a národnost se většinou hned nedozvíte a nejčastěji se píše, že motiv činu je neznámý a na vině je nejspíš jejich špatný psychický stav. Ostatně podívejte se na titulní stránky německých, ale i evropských médií po vraždě německého policisty afghánským migrantem z uplynulého pátku.

Chápu Němce, že mají pocit, že ztrácejí svou vlastní zemi a že u vlastních politiků nenajdou zastání, protože ti mají pochopení spíše pro lidi, kteří se snaží Německo a jeho poválečné hodnoty demontovat. Mám o Německo strach. O to Německo, které znám a které mám rád. Do první světové války lidé z Evropy nakráčeli v rytmu valčíku, strašně moc bych si přál, abychom do dalšího, tentokrát vnitřního konfliktu nevtančili za rytmu diskotékového hitu L'amour toujours.