Článek
Alžběta Jungrová má na svém kontě fotoreportáže z řady konfliktních míst světa, jako jsou pásmo Gazy, největší drogové tržiště světa na pákistánsko-afghánském pomezí nebo barmský uprchlický tábor. Ve svém oboru se ale věnuje také fotografii reklamní, portrétní i umělecké.
Upozornění: Následující text slouží jako stručné představení dnešního dílu podcastu Hlas na poušti. Poskytuje pouze přehled několika diskutovaných témat. Pro plné pochopení kontextu je žádoucí poslechnout si celou epizodu.
Vláda snižuje hodnotu ČEZu. Minoritní akcionáři už toho mají dost
Alžbětu k fotografování přivedla její babička; nejenže jí v deseti letech věnovala první vlastní fotoaparát, ale do tajů fotografie ji zasvěcovala ještě mnohem dřív. I když sama v oboru pracovat nemohla kvůli komunistům, kteří ji dokonce zavřeli na řadu let do vězení.
Po vystudování oboru fotografie na Střední průmyslové škole grafické v Hellichově ulici v Praze naplno naskočila do reportážní fotografie v řadě českých médií a potom i dál do mezinárodních agentur.
Dnešní fotografie prochází rychlou proměnou, nejen pokud jde o její digitalizaci, zlevnění a o její zpřístupnění širší veřejnosti, ale díky sociálním sítím i schopnosti „zaplavovat“ svět ohromnou produkcí, která často dokáže přehlušit kvalitu.
Je samozřejmě otázkou, nakolik je dnes většinová společnost schopna kvalitu ocenit a zaplatit si za ni. Podle toho, kolik se na trhu uživí fotografů, kteří spíš než z kvalitního řemesla těží z postavení „celebrit“, a lidé jsou ochotni jim za to platit, trh evidentně stále je. To se ale bavíme primárně o portrétní, někdy i reklamní fotografii.
Pro uměleckou fotografii je spíš obvyklé (zejména v USA) najít donátora, který je schopen a ochoten takový projekt finančně podpořit. V podmínkách České republiky nic takového není, zde si stále lidé pletou donátorství s marketingovým partnerstvím. Nicméně místní komunita fotografů nežebrá o peníze od státu a snaží se lidi oslovovat například prostřednictvím projektu 400ASA. Kdy zájemcům zprostředkovává setkání se současnou českou fotografií.
Pro reportážního fotografa je podle Alžbětiných osobních zkušeností v rámci konfliktů velice obtížné zachovat si odstup od válčících stran. Zejména v případech, kdy fotograf (nebo novinář) většinou může působit pouze na té jedné. Nicméně pokud toho není schopen, je to na výsledcích jeho práce znát.
Stejně tak je obtížné se dlouhodobě pohybovat v krizových oblastech plných bídy a lidského utrpení, aniž by člověk nezačal mít psychické následky. Přesto to má smysl, protože informace o lidech zapomenutých médii může přinést pomoc.
Například po sérii jejích fotoreportáží z Vietnamu o dětech dodnes postihovaných důsledky dávno minulých válek se podařilo získat peníze na stavbu nemocnice pro jejich léčbu. Na druhou stranu pobyt v takových místech také člověku připomene, v jakém pohodlí v západní Evropě žijeme a v jakých pseudoproblémech se utápíme. Například, že náš způsob boje za klima nikoho ve zbývajících částech světa opravdu nezajímá a jeho reálný dopad na svět (kromě zničení vlastní ekonomiky) je nicotný.
Sama Alžběta vzpomíná na své zážitky z Indie, kde se setkala se svérázným nakládáním s odpadem. Odpadky vysypali z okna a následně je zapálili. Když se snažila v Dillí vyhodit plechovku, odpadkový koš hledala několik hodin, ten však neměl dno. Trochu paradoxně pak působí zakazování plastových brček v našich zeměpisných šířkách, které celosvětové klima nespasí.
Přehnaná politická korektnost nám brání nazývat věci pravými jmény
Co také zazní v tomto díle:
- Kudy dnes vede cesta k profesionální fotografii?
- Sociální sítě podporují lidi v tom, aby na fotografiích zakrývali své (často domnělé) nedostatky, takže nakonec na nich vypadají všichni stejně.
- Současná fotografie, jak umělecká, tak reportážní, již ve snaze zaujmout či šokovat překonala všechna tabu a často je již jen dekadentní.
- Instagram v honbě za oceněním podvědomě nutí lidi zveřejňovat nikoliv zajímavé, ale jednoduché, prvoplánové fotografie.
- Co člověk cítí, když prezident republiky sprostě pomluví člena rodiny a nemá slušnost se omluvit a na rozsudky soudů kašle?
- Jak se mladá Evropanka dostane na největší světový bazar s drogami na pákistánsko-afghánské hranici a zpět?
Pusťte si dnešní díl podcastu Hlas na poušti na videu nebo v našem přehrávači.
Odebírejte Hlas také na Spotify nebo Apple Podcastech. Zapněte si v telefonu upozornění, ať Vám žádný díl neuteče.
Milan Mikulecký má zkušenosti z manažerských pozic v byznysu i státní správě jak v České republice, tak v zahraničí. Se svými hosty diskutuje před kamerou a mikrofonem bez ohledu na dnešní většinové názory. Hlas volajícího na poušti je historicky vyjádřením toho, kdy někteří lidé hlasitě upozorňovali ostatní na nebezpečí, do kterého se jejich společenství dostává, a nebyli včas vyslyšeni. Každý týden otevíráme nové téma.
Odebírejte Hlas na poušti také v podcastových aplikacích a nový díl vám neuteče:
Poslechněte si také naše další podcasty: