Článek
Alžběta Jungrová má na svém kontě fotoreportáže z řady konfliktních míst světa, jako jsou pásmo Gazy, největší drogové tržiště světa na pákistánsko-afghánském pomezí nebo barmský uprchlický tábor. Ve svém oboru se ale věnuje také fotografii reklamní, portrétní i umělecké.
Upozornění: Následující text slouží jako stručné představení dnešního dílu podcastu Hlas na poušti. Poskytuje pouze přehled několika diskutovaných témat. Pro plné pochopení kontextu je žádoucí poslechnout si celou epizodu.
Alžbětu k fotografování přivedla její babička; nejenže jí v deseti letech věnovala první vlastní fotoaparát, ale do tajů fotografie ji zasvěcovala ještě mnohem dřív. I když sama v oboru pracovat nemohla kvůli komunistům, kteří ji dokonce zavřeli na řadu let do vězení.
Po vystudování oboru fotografie na Střední průmyslové škole grafické v Hellichově ulici v Praze naplno naskočila do reportážní fotografie v řadě českých médií a potom i dál do mezinárodních agentur.
Dnešní fotografie prochází rychlou proměnou, nejen pokud jde o její digitalizaci, zlevnění a o její zpřístupnění širší veřejnosti, ale díky sociálním sítím i schopnosti „zaplavovat“ svět ohromnou produkcí, která často dokáže přehlušit kvalitu.
Je samozřejmě otázkou, nakolik je dnes většinová společnost schopna kvalitu ocenit a zaplatit si za ni. Podle toho, kolik se na trhu uživí fotografů, kteří spíš než z kvalitního řemesla těží z postavení „celebrit“, a lidé jsou ochotni jim za to platit, trh evidentně stále je. To se ale bavíme primárně o portrétní, někdy i reklamní fotografii.
Pro uměleckou fotografii je spíš obvyklé (zejména v USA) najít donátora, který je schopen a ochoten takový projekt finančně podpořit. V podmínkách České republiky nic takového není, zde si stále lidé pletou donátorství s marketingovým partnerstvím. Nicméně místní komunita fotografů nežebrá o peníze od státu a snaží se lidi oslovovat například prostřednictvím projektu 400ASA. Kdy zájemcům zprostředkovává setkání se současnou českou fotografií.
Pro reportážního fotografa je podle Alžbětiných osobních zkušeností v rámci konfliktů velice obtížné zachovat si odstup od válčících stran. Zejména v případech, kdy fotograf (nebo novinář) většinou může působit pouze na té jedné. Nicméně pokud toho není schopen, je to na výsledcích jeho práce znát.
Stejně tak je obtížné se dlouhodobě pohybovat v krizových oblastech plných bídy a lidského utrpení, aniž by člověk nezačal mít psychické následky. Přesto to má smysl, protože informace o lidech zapomenutých médii může přinést pomoc.
Například po sérii jejích fotoreportáží z Vietnamu o dětech dodnes postihovaných důsledky dávno minulých válek se podařilo získat peníze na stavbu nemocnice pro jejich léčbu. Na druhou stranu pobyt v takových místech také člověku připomene, v jakém pohodlí v západní Evropě žijeme a v jakých pseudoproblémech se utápíme. Například, že náš způsob boje za klima nikoho ve zbývajících částech světa opravdu nezajímá a jeho reálný dopad na svět (kromě zničení vlastní ekonomiky) je nicotný.
Sama Alžběta vzpomíná na své zážitky z Indie, kde se setkala se svérázným nakládáním s odpadem. Odpadky vysypali z okna a následně je zapálili. Když se snažila v Dillí vyhodit plechovku, odpadkový koš hledala několik hodin, ten však neměl dno. Trochu paradoxně pak působí zakazování plastových brček v našich zeměpisných šířkách, které celosvětové klima nespasí.
Co také zazní v tomto díle:
- Kudy dnes vede cesta k profesionální fotografii?
- Sociální sítě podporují lidi v tom, aby na fotografiích zakrývali své (často domnělé) nedostatky, takže nakonec na nich vypadají všichni stejně.
- Současná fotografie, jak umělecká, tak reportážní, již ve snaze zaujmout či šokovat překonala všechna tabu a často je již jen dekadentní.
- Instagram v honbě za oceněním podvědomě nutí lidi zveřejňovat nikoliv zajímavé, ale jednoduché, prvoplánové fotografie.
- Co člověk cítí, když prezident republiky sprostě pomluví člena rodiny a nemá slušnost se omluvit a na rozsudky soudů kašle?
- Jak se mladá Evropanka dostane na největší světový bazar s drogami na pákistánsko-afghánské hranici a zpět?
Pusťte si dnešní díl podcastu Hlas na poušti na videu nebo v našem přehrávači.
Odebírejte Hlas také na Spotify nebo Apple Podcastech. Zapněte si v telefonu upozornění, ať Vám žádný díl neuteče.
Milan Mikulecký má zkušenosti z manažerských pozic v byznysu i státní správě jak v České republice, tak v zahraničí. Se svými hosty diskutuje před kamerou a mikrofonem bez ohledu na dnešní většinové názory. Hlas volajícího na poušti je historicky vyjádřením toho, kdy někteří lidé hlasitě upozorňovali ostatní na nebezpečí, do kterého se jejich společenství dostává, a nebyli včas vyslyšeni. Každý týden otevíráme nové téma.
Odebírejte Hlas na poušti také v podcastových aplikacích a nový díl vám neuteče:
Poslechněte si také naše další podcasty: