Izraelský voják: Palestinci investovali peníze celého světa do zabíjení Židů

Upozornění: Následující text slouží jako stručné představení dnešního dílu podcastu Hlas na poušti. Poskytuje pouze přehled několika diskutovaných témat. Pro plné pochopení kontextu je žádoucí poslechnout si celou epizodu.

Podcast s Noamem vznikl již před dvěma týdny, tedy před smrtí Hasana Nasralláha, vůdce teroristického hnutí Hizballáh a úterním vstupem izraelských jednotek na území Libanonu. Mezitím došlo k naplnění některých jeho predikcí, proto je prosím vnímejte s tím, že je řekl ještě dříve, než začalo jejich naplňování.

Noam se narodil v kibucu, který je sice na území Izraele, ale přesto byl terčem ostřelování zpoza hranic. Popis jeho života dítěte v kibucu je z našeho evropského pohledu prostý jakékoliv romantiky. Dnešní společnost, většinově silně zaměřená na konzum a neochotu se obětovat pro větší celek, si poměry v kibucech, tak jak fungovaly ještě v osmdesátých letech, nedokáže v praxi představit. Asi nepřekvapí, že ani v Izraeli již tato forma společného spravování majetku a vlastně i obyvatel jednotlivých farem nepřežila.

Ožehavým tématem rozhovoru je loajalita arabského obyvatelstva Izraele ke státu, ve kterém žijí. Z jeho vzpomínek i vzpomínek jeho rodičů měli se svými sousedy v arabských vesnicích v sousedství výborné vztahy až do roku 2000, kdy palestinský vůdce Jásir Arafat rozpoutal takzvanou druhou intifádu. Tehdy bohužel došlo k citelnému ochlazení vztahů mezi komunitami uvnitř země. Přestože významná část arabského obyvatelstva je dnes (a po teroru ze 7. října, kdy Palestinci bez milosti vraždili i arabské Izraelce ještě víc) vůči Izraeli loajální, ten jejich vnitřní boj mezi hlasem pozitivní zkušenosti a hlasem náboženství je velký.

V rozhovoru také dojde na diskusi o pozicích jednotlivých sousedů Izraele. Egypta, který se potácí v ohromných vnitřních problémech, politických i ekonomických, jejichž nezvládnutí nebude primárně problémem pro Izrael, ale pro Evropu. Protože po případném opětovném převzetí moci islamisty je možné kromě vnitřních nepokojů očekávat ohromnou migrační vlnu směrem do Evropy, svým rozsahem naprosto překonávající vše, co jsme zatím od roku 2015 zažili.

Relativně nejklidnější je nyní hranice se Sýrií, vyčerpané dlouholetou občanskou válkou. A nejklidnější přesto, že i zde přímo na hranicích s Izraelem budují své pozice příslušníci různých iránských milicí.

Velkým problém začíná být Jordánsko, jehož armáda oproti minulosti již není schopna efektivně kontrolovat veškeré území svého státu. Zejména pak v situaci, kdy by se vydala na pochod teroristická armáda Kata’ib Hezbollah, která je nyní dislokována na území Iráku.

Samostatnou částí rozhovoru je pak diskuse o Libanonu. O Libanonu, jehož území okupuje teroristická organizace Hizballáh a odsud útočí na Izrael, v naprosté většině případů na civilisty. A to přesto, že OSN a její členské státy donutily Izrael ke stažení z jihu Libanonu, kde v minulosti vytvořil nárazníkovou zónu, která takovým útokům bránila. Mírová mise UNIFIL však nikdy neplnila svou roli a místo toho, aby naplňovala svůj mandát, tak v lepším případě slouží teroristům z Hizballáhu jako živé štíty. Vztahy mezi obyčejnými Izraelci a Libanonci přitom paradoxně patří k těm nejlepším ze zemí v sousedství.

V závěrečné části rozhovoru dojde na Noamovu zkušenost ze zatím posledního desetiměsíčního nasazení. O osvobozování obsazených kibuců u hranic s Gazou, o nepředstavitelných hrůzách, které tam viděl. O zkušenostech lidí, kteří palestinské orgie, mučení a vraždění zázrakem přežili. A bohužel také o jeho pohledu skutečného insidera na budoucnost a možnost návratu k normálu. Následující text je proto doslovným přepisem závěrečné části rozhovoru.

Možná, možná pokud mezi sebou budete mít pořádnou zeď, tak to za několik generací můžete zkusit žít společně?

On je problém v tom, že jsme tuhle strategii už vyzkoušeli. Když jsme se v roce 2005 jednostranně stáhli z Gazy, postavili jsme mezi námi a Gazou obrovskou zeď a oni na nás od začátku začali střílet rakety. Oni prostě jen tak, jednou za čas vystřelí rakety. Moje děti dnes, když slyší za oknem sanitku, otřesou se a utíkají se schovat do krytů nebo pod schody.

Víš, v Izraeli máme Den vzpomínek na holocaust. Je to pro nás hodně významný den. V ten den dvakrát znějí sirény, jednou ráno a podruhé večer. Den předem jsme si sedli se všemi našimi dětmi a vysvětlili jsme jim, že druhý den budou houkat sirény a také proč. Máme tříletou holčičku, říkal jsem jí - zítra bude houkat poplach, ale nebude to poplach, že na nás letí rakety jako normálně. Bude to znít stejně, jako když letí rakety, ale ony nepoletí, je to proto, abychom si připomněli lidi, kteří byli kdysi zavražděni zlými lidmi. Bude to znít stejně, jako ten nebezpečný poplach, ale v ten okamžik to bude dobrý zvuk. Nemusíš se ničeho bát. Druhý den jsem ji držel za ruku, ale stejně, když siréna začala houkat, vyskočila a táhla mě pod schodiště, plakala, protože z toho měla velké trauma. A je to moje holčička, je tvrdá a silná.

Potom, co jsme se kompletně stáhli z Gazy, jsme se opravdu snažili nechat je žít naprosto samostatně. Mohli si vybrat dobrou, nebo špatnou cestu. Rozhodli se pro tu nejhorší, mysleli, že vyhladí Izrael. Vzali všechny peníze, které dostali, peníze z celého světa, naprosto nepředstavitelné peníze, za které bys vybudoval ráj na zemi, kde by navíc nemusel nikdo pracovat. A oni všechny ty peníze, které bez práce dostali, investovali jen do jediné oblasti – jak zabíjet Židy. Teror, teror, teror. Střílejí na nás od roku 2005, každou noc střílejí rakety na Izrael, na izraelská města, každou noc. A po dvaceti letech oni spáchají něco tak strašného, jako byl sedmý říjen. A co máme dělat teď? Jak máme žít vedle sebe? Já fakt nevím. Strašně bych si přál nějaké mírové řešení. Ale jaké? Fajn, pojďme žít vedle sebe, žijte na svém území. Ale z jejich strany to není o území, na kterém chtějí žít. Oni chtějí zničit Izrael, oni chtějí všechno. Od řeky k moři. Ano, od řeky k moři, to je to, co chtějí. Naprostou likvidaci Izraele. Bez Židů.

Já si myslím, že máme právo žít v Izraeli. Jasně, můžu se hádat, můžu se hádat o mapě. Ale my na tu zem máme historické právo, Židé tam vždy žili a nikdy nikam neodešli. O tom všem se ale můžeme dohadovat. Ale nebudu se s nikým dohadovat o tom, že mě chce vyhladit. To už tady bylo. Nebudu se s nikým dohadovat o tom, zda má nebo nemá právo mě vyhladit. To opravdu nemá.

To je moje pozice, můj pohled, chceš mě zabít, chceš zabít i moji rodinu, chceš vyhladit Židy? Tak to ne, v tom případě se pokusím zabít tebe dřív, než se tobě povede zabít mě.

Co také zazní v tomto díle:

Pusťte si dnešní díl podcastu Hlas na poušti v našem přehrávači.