Francie se po volbách nehroutí, ale nic hezkého ji nečeká

Je to dané jednak tím, že není naším bezprostředním sousedem, a přece jenom francouzština jako románský jazyk pro nás není na učení úplně jednoduchá - proti globální angličtině ostatně prohrává už i ve svých bývalých koloniích.

Na druhou stranu má tato země stále nejsilnější ozbrojené síly v rámci EU, její politická váha v evropských institucích je neoddiskutovatelná, a když se vrátím zpět do České republiky, tak mimochodem jednu z historicky největších zahraničních investic u nás má na svědomí sdružení francouzských automobilek PSA Peugeot Citroën a japonské Toyoty, které v roce 2002 postavilo na zelené louce u Kolína automobilku.

V současnosti naše armáda staví budoucnost svého dělostřelectva na francouzské samohybné houfnici Caesar, vozidlech Titus jako výsledek společného vývoje francouzského Nexteru a české Tatrovky. Ale naše spojení s Francií může být brzy ještě zásadnější. Velkým favoritem dostavby jaderných bloků je francouzský gigant EDF, a to už je sakra důvod zajímat se o to, kam se tato země posouvá a výhledově ještě může posunout.

Ten výhled po včerejším vyhlášení předběžných výsledků druhého kola voleb zatím není příliš radostný, nicméně na první pohled odpovídá evropským trendům, kdy středové liberální strany silně ztrácejí ve prospěch extrémů, jak vpravo, tak vlevo. Schválně píšu na první pohled, protože je to pohled hodně zjednodušený, on totiž i onen politický střed, jak jsme ho znali, v podstatě zmizel, a to vlastní vinou.

Politologové se sice obecně neshodují téměř na ničem, ale tento jev obecně můžeme v Evropě řadit k začátku 21. století. Většinou se připisuje radikalizaci voličů, kteří sledovali politiky, jak nezvládají ekonomickou krizi v letech 2008 až 2009, masivní migrační krizi od roku 2014 jako následek geopolitické katastrofy, kterou mnozí oslavovali pod názvem arabské jaro, ale i řady vnitřních problémů tradičních politických stran, počínaje korupcí, zaostáváním Evropy v rámci globální hospodářské soutěže až po jejich neschopnost reagovat na nástup nových technologií, které přinesly jiný způsob komunikace s voliči.

Já sám kromě těchto obecně známých faktorů spatřuji zásadní změnu v celkovém vyprázdnění politiky, kdy oproti minulosti politika přestala být snahou o prosazení vlastního pohledu na svět a je jedno, zda levicového či pravicového, ale politika se stala jen prostým výtahem k moci a snahou o její udržení. Jako zlom pro oproštění se od politické politiky vidím zejména ono „rozkročení“ labouristů pod vedením Tonyho Blaira v květnových volbách roku 1997, kdy se mu potlačením některých významných levicových prvků v jeho vlastní straně podařilo po dlouhých osmnácti letech ukončit vládu konzervativců.

V dnešní politice je důležité slíbit všechno všem, nemít příliš jasné a zřetelné názory, protože by vám je někdo mohl po volbách připomenout. Tak jako to mimochodem minulý týden geniálně udělal Marek Španěl, když bez uvedení autora publikoval na svém účtu X přepis proslovu Petra Fialy z kongresu ODS v roce 2014. Dostal za něj strašně vynadáno právě od dnešních podporovatelů pana premiéra. Heslem politiků dneška (a k naprosté dokonalosti tento typ populismu dovedla Angela Merkelová) je říkat hezké univerzální věty, kde si každý najde to svoje, ale hlavně probůh neříkat nic, co by mohlo být bráno jako nějaký názor, něco, co by se mohlo kohokoliv dotknout.

Pokud tedy středoví politici, a je jedno, zda liberální či konzervativní, „rozplizli“ zaměření svých stran, nezvládli řešení řady problémů, které periodicky přicházejí, nebo je svým rozhodováním a následným neřešením dokonce sami způsobili, je logické, že voliči začnou slyšet na jednoduchá řešení, a záleží pak jen na naturelu každého z nich, zda mu víc konvenuje řešení levicové či pravicové. Každopádně oproti mainstreamu, který je ve své opatrnosti všeobjímající a nicneříkající, bude vždy vnímán jako extrémní.

Po tomto odbočení ale zpět do Francie, která je v tom vymezení poněkud specifická. Zde je skutečně obtížné hledat nějakou konzervativní, chcete-li pravicovou stranu. S přihlédnutím k jejich programovým cílům, ale i reálným skutkům je to spíš než co jiného výběr mezi socialisty různých odstínů. Označování jednotlivých aktérů francouzské politiky jako středových, socialistických nebo extrémně pravicových totiž už dnes nevypovídá ani tak o jejich činech či záměrech jako spíše o tom, koho dnešní média mají či nemají ráda a komu přidělí jakou nálepku.

Je opravdu směšné při každé zmínce o Národním sdružení Marine Le Penové číst o extrémní pravici, zatímco u skutečného extremisty Jeana-Luca Mélenchona z Nepoddané Francie se maximálně dozvíte, že je to „levicový politik“. Pokud tedy nezůstaneme u jednoduchých nálepek, které mají zejména dehonestovat politického soupeře, nezbývá než konstatovat, že po volbách tu máme pěkný guláš, nebo, když už jsme ve Francii, tak bouillabaissu.

Po tom, co ve volbách do Evropského parlamentu dostalo hnutí Obnova (je nutné dodat, že spíš než o standardní politickou stranu jde o servisní organizaci Emmanuela Macrona) výprask v podobě polovičního volebního zisku oproti vítězi těchto voleb, Národnímu sdružení Marine Le Penové, rozhodl se úřadující francouzský prezident zariskovat a vypsal volby do národního parlamentu, a to ve velmi krátkém termínu.

Následovalo to, co v posledních letech často. Tedy v prvním kole vysoká podpora pro Národní sdružení Marine Le Penové, ale pro druhé kolo se všichni ostatní spojí proti němu s argumentem, že je to nutné v rámci hrozby nástupu krajní pravice k moci. Tento narativ pak s oblibou papouškují různé celebrity a média, a to včetně těch zahraničních. V reálné politice se pak dějí takové věci jako odstupování do té doby konkurenčních kandidátů a jejich spojování se proti lepenovcům.

Stalo se to, co se po takové masáži dalo čekat, tedy že Národní sdružení ve druhém kole svůj výsledek nezopakuje a vítězem voleb je někdo jiný. Teď ale přichází to nejzajímavější, totiž otázka, kdo tím vítězem vlastně je? Podle volebních grafů to je Nová lidová fronta. To ale není jedna politická strana, ale předvolební koalice levicových politických stran. A slovo koalice je v tomto případě hodně v uvozovkách, je to spíš pytel blech - od vcelku umírněné Socialistické strany přes extremistické ekology, francouzské komunisty až po ještě víc nalevo od nich Nepoddané Francie. To mluvím jen o těch čtyřech největších, protože je doplňuje šestnáct dalších, často opravdu obskurních stran, a to necháme stranou ty, které je „jen“ podporují.

O tom, že jde o skutečné extremisty, před kterými je dobré se mít na pozoru, stačí jen několik „lahůdek“ z jejich programu a veřejných prohlášení jejich představitelů. Namátkou, otevřený antisemitismus a podpora palestinských teroristů, vystoupení Francie z NATO, v době rekordního zadlužení Francie zavedení čtyřdenního pracovního týdne a zvýšení minimální mzdy, brutální růst daní, ale také omezení pomoci Ukrajině a velké pochopení pro ruskou agresi proti Ukrajině.

Mimochodem Jean-Luc Mélenchon z Nepoddané Francie chválil Rusko za jeho okupaci Krymského poloostrova. A byl to právě Jean-Luc Mélenchon, který ihned po oznámení předběžných výsledků voleb veřejně vystoupil, jako kdyby vítězem voleb byla jeho Nepoddaná Francie, nikoliv levicová koalice, a začal si klást požadavky, které vlastně znemožňují dosažení jakékoliv vlády, protože, přestože Nová lidová fronta je vítězem voleb, její zisk jí neumožňuje vládnout samostatně.

Tady si dovolím ještě jedno malé historické odbočení, které je ale pro vědomí toho, co od této koalice čekat, důležité. Nová lidová fronta nejen svým názvem navazuje na Lidovou frontu, což byla také koalice francouzských levicových stran (opět včetně komunistů), která pod obdobnými argumenty, jako byl boj proti fašismu a za lepší zítřky, vyhrála ve volbách do Národního shromáždění v roce 1936.

Co následovalo, není nutné příliš připomínat, na mezinárodním poli ustupování agresorům, které vyvrcholilo podpisem ostudné mnichovské dohody, a na domácím poli to bylo zničení francouzské ekonomiky a devastace vnitřní politiky natolik, že tuto vojenskou a koloniální velmoc sluplo papírově mnohem slabší nacistické Německo v roce 1940 jako malinu.

Druhým „na pásce“ je hnutí Obnova, také ono nemá šanci vládnout samostatně, ale právě na něm se ukáže, zda Emmanuel Macron vyhlášením předčasných voleb ztratil hlavu, nebo rozehrál hru, kdy do konce svého prezidentského mandátu bude vládnout s podporou parlamentu. První krok k tomu již učinil, když odmítl demisi „svého“ premiéra Gabriela Attala, jehož odstoupení naopak ihned po oznámení předběžných výsledků voleb požadoval Jean-Luc Mélenchon.

Ve druhém kroku bude důležité, jak bude ve finále vypadat rozdělení jednotlivých křesel v rámci koalice Nové lidové fronty, která rozhodně není nějakým monolitem, a kde právě Mélenchonův extremismus by mohl umožnit některým jiným stranám této koalice hlasovat s Macronovou Obnovou a Republikány, pokud se jim podaří vysvětlit, že taková podpora bude dobrá pro řadu jejich členů rozsetých v různých úřadech a státních firmách. Pak by se ukázalo, že Macron je politický génius, který i v okamžiku své extrémní nepopularity dokázal udržet moc. Ano, je tady ještě možnost úřednické vlády, ale ta nemá ve Francii tradici a země by byla silně nefunkční.

Šance na podporu ze strany Marine Le Penové, a to třeba i jen při jednotlivých hlasováních, vidím jako nulovou. Přece jen Macronovo spojení s extrémní levicí v těchto volbách zanechalo hodně hořkosti, ale zejména do čím většího chaosu se nyní Francie dostane, a je jedno, zda pod vládou levice nebo jen nefunkční vlády, tím větší šance pro ni, aby uspěla v příštích prezidentských volbách v roce 2027.

Každopádně z dlouhodobého pohledu, když nebudu řešit to, zda si Emmanuel Macron udrží či neudrží podporu parlamentu, Francii nečekají lehké časy. Všechny její problémy, ať již neutěšená ekonomická situace, neřešená masivní nelegální migrace a ruku v ruce s ní se zhoršující bezpečnost, antisemitské útoky a s tím související stěhování francouzských Židů do bezpečnějších zemí, to vše má v této konstelaci jen prohlubující se tendenci a nulové vyhlídky na řešení.

Pro nás tady v České republice bude důležité sledovat další dění ve Francii, nejen kvůli její váze v rámci Evropské unie, ale třeba i právě kvůli tomu, že taková strategická rozhodnutí, jako je výstavba jaderných bloků nebo pořizování zásadních zbraňových systémů, mají kromě toho ekonomického důležitý význam z hlediska bezpečnosti. Zde totiž musíme uvažovat nikoliv v horizontu let, ale desetiletí a po celou tuto dobu potřebujeme mít partnera, který je předvídatelný a který má stejný pohled na svět jako naše země.

A pokud bych si něco drobného mohl přát za sebe, tak větší střízlivost v jednoduchých a často nepravdivých nálepkách ze strany médií, a to včetně těch veřejnoprávních. Nejsem obhájcem Marine Le Penové, stále jsou tu otazníky z minulosti kolem financování jejího hnutí ze strany ruských bank, ale pokud by média nebyla zaujatá, musela by u levicové Nové lidové fronty uvádět, že jde o uskupení, které je výrazněji extremističtější, pokud jde o plány v ekonomice, v zahraniční politice, ale i ve vztahu k Rusku, než právě ta všemi obávaná údajná extrémní pravice.