Hlavní obsah

Evropští „liberálové“ se bojí Trumpa a současně obhajují hon na Židy v Amsterdamu

Žijeme v podivné době, evropská levice, která sama sebe ráda označuje jako liberály, nás přímo nebo prostřednictvím spřátelených novinářů již několik dní zaplavuje temnými vizemi o tom, jak zlotřilý Donald Trump „daruje“ Putinovi Ukrajinu, aby mu k ní následně přidal i Evropu. Tu Evropu, kterou napřed zničí obchodní válkou. Následující komentář je součástí podcastu Hlas na poušti.

Foto: Novinky

Hlas na poušti Milana Mikuleckého

Článek

Současně rozpoutá v samotných Spojených státech peklo pro ženy, etnické menšiny, různá existující i neexistující pohlaví a určitě budou trpět i zvířata. O veverkách a mývalech zatím žádné zprávy nejsou, ale určitě na ně dojde taky. To je jasné, protože Donald Trump je muž, je bílý, a je strašně starý. Ne že by Trump nebyl pokročilého věku, ale pokud kdokoliv začal o věku kandidátů mluvit v době, kdy byl ještě v kampani Joe Biden, snesla by se na něj smrtící kritika kvůli „ageismu“. Ta doba je nyní evidentně pryč.

Ne že by se nenašly důvody k tomu Donalda Trumpa kritizovat. Ostatně jako jakéhokoliv jiného člověka na této planetě, pravda, někoho méně, někoho víc, ale v jeho případě u evropských médií naprosto postrádám jakoukoliv uměřenost a objektivitu. Začnu od Ukrajiny, protože ta je nejčastěji zmiňovaná, nikoliv proto, že by ruská hrozba byla větší nebo menší než postupný hospodářský úpadek Evropy. Za demografický úpadek Evropy doufám, Donald Trump není zodpovědný i podle jeho největších odpůrců.

Evropská kritika často hovoří o tom, že Trump udělá s Putinem obchod, kdy za ukončení válečných operací „daruje“ Rusku část ukrajinského území. Nebudu se vracet příliš do historie například k mnichovské dohodě v roce 1938, nebo zimní válce v roce 1939, ale uvedu jiné, současné příklady, kdy přeborníkem v rozdávání cizího území za údajný mír je Evropská unie, nikoliv Spojené státy.

Atentát na Trumpa, konec Bidena v politice. Nic, co by mělo USA změnit

Hlas na poušti

V srpnu 2008 se Gruzie rozhodla vojenskou cestou obnovit svrchovanost nad svým mezinárodně uznaným územím, tedy včetně regionů Jižní Osetie a Abcházie. Zde byla ruská vojska přítomna již od roku 1992 z časů divokého rozpadu Sovětského svazu. Oficiálně jako „mírotvůrci“, ve skutečnosti pro hájení ruských imperiálních zájmů, zejména zajištění jižního předhůří Kavkazu.

Ostatně o tom, že ze strany Ruska nešlo o žádné mírové jednotky, svědčí například to, že po roce 2008 se z ruských mírových základen přes noc staly ruské vojenské základny, aniž by se změnil personál, technika a cokoliv dalšího. Můžeme si o gruzínském pokusu obnovit kontrolu nad svým územím myslet cokoliv, nicméně z pohledu mezinárodního práva byl tento pokus zcela legitimní.

Vzhledem k nepoměru sil na obou stranách a skutečně masivnímu nasazením ruské armády pod záminkou ochrany „ruskojazyčné menšiny“ (je zvláštní, jak Vladimir Putin neustále opisuje od Adolfa Hitlera) došlo po pěti dnech bojů k vyhlášení příměří, které zprostředkovala právě Evropská unie.

Toto příměří je také někdy známé jako Šestibodový mírový plán. Z těchto šesti bodů byl reálně naplněn pouze jediný, totiž gruzínská armáda opustila oba regiony, kde dodnes vládnou ruské loutkové režimy a fakticky jsou Ruskem dodnes okupovány. Gruzie na druhé straně za ztrátu území dostala současný křehký mír. Tolik k evropským vyjednávacím schopnostem v oblasti Kavkazu.

Výběr článků

Načítám