Evropa je pod útokem lidí, kteří ji chtějí zničit, a nezmůže se na víc než na vyděšené kvokání

Hned v první den barbarského palestinského útoku na Izrael, v době, kdy se ještě bojovalo na jeho území a zprávy byly chaotické a protichůdné, jsem na dotazy novinářů odpovídal, že Izrael podle mě situaci zvládne a ve finále, i přes bolestivé ztráty na lidských životech, vyjde z celé krize silnější. Současně jsem ale také jasně říkal, že musí postupovat rychle, protože podporovatelé teroristů mu nebudou chtít dát příliš času na obranu. A že podpora, která v prvních hodinách, a zejména po odkrytí palestinských zvěrstev na civilistech vypadala poměrně jednoznačně, nevydrží příliš dlouho. Maximálně týden. Jak moc jsem se tehdy pletl.

Podivná koalice neonacistů, často extrémních levičáků, uvědomělých novinářů, pokrokových studentů a jejich pomatených profesorů, ekologických a LGBTQ aktivistů nepromeškala snad ani den, aby naprosto nestydatě začala útočníka – Palestince vydávat za oběť, a oběť, tentokrát a v tomto případě jednoznačně oběť, tedy Izrael, vydávat za útočníka. U skupin, které jsem právě vyjmenoval, by to nemělo překvapit, ale to, co mě naprosto znechutilo, byla obdobná reakce od lidí a institucí, které člověk, byť s řadou výhrad, mohl vnímat jako ty, kteří stále ještě reprezentují civilizaci. Veřejnoprávní a liberální média, Evropská komise, řada politiků demokratických zemí … Ten seznam by byl dlouhý.

Možná, než budu pokračovat, měl bych vyjasnit, proč mluvím o palestinském teroru, nikoliv o Hamásu. Potom, co jsem měl možnost zhlédnout videa pořízená útočníky a seznámit se podrobně s jejich plánováním i strukturou, nebudu mluvit o teroru Hamásu, nebo snad jeho politického křídla, jak se ještě i dnes mohou z některých evropských médiích lidé dozvědět. A to nechám stranou britskou BBC, která je nám stále v debatě o veřejnoprávních médiích prezentována jako nedostižný vzor, a z jejíhož zpravodajství by dnes měl radost tak maximálně Joseph Goebbels, nacistický ministr propagandy.

Byl to zkrátka palestinský teror, spáchaný celou řadou teroristických a kriminálních skupin, počínaje islamisty a konče palestinskými komunisty. Tento teror byl široce podporován palestinskými „nevinnými“ civilisty, včetně žen, dětí, lokálních zaměstnanců ctihodných institucí, jako jsou různé organizace OSN, nebo „novinářů“ řady západních médií , z řad obyvatel pásma Gazy. Takže tak jako od roku 1945 mluvíme o Německu a jeho vině za teror vůči Židům, Romům, homosexuálům, nebo lidem pro ně podřadných ras a kultur, budu stejně tak mluvit o teroru palestinském.

Je také nutné si říct, co je to teroristický útok, protože evidentně v tom celá řada lidí „dost plave“. Když budu citovat: „Terorismus je užití násilí nebo hrozby násilím za účelem zastrašit protivníka a dosáhnout politických (případně politicko-náboženských) cílů. Terčem teroristických akcí jsou většinou civilisté.“ A tady je ten zásadní rozdíl, Palestinci primárně útočí na civilisty, a teprve pokud se dostanou do střetu s vojáky, tak i s nimi. Izraelská armáda primárně útočí na ozbrojené teroristy, a někdy bohužel způsobí i oběti na straně civilistů, často proto, že je palestinští ozbrojenci používají jako živé štíty.

To nijak nesnižuje tragédii jejich obětí, ale je vždy nutné jasně dodat, že to jsou oběti vůdců palestinských teroristických a kriminálních skupin. Ti totiž rozhodli o jejich osudu, protože se jimi úmyslně obklopují a s velkou oblibou umisťují své vojenské instalace v jejich blízkosti. Často s tichým souhlasem, nebo minimálně hlubokým tichem řady humanitárních organizací, které tam působí. Důkazů je z posledních týdnů víc než dost, od odpalovacích stanovišť raket ve školách až po velitelství teroristů v podzemí nemocnic.

V této souvislosti mě fascinuje, jak se v rámci nekritického přebírání informací od teroristů, které se nejen v tomto konfliktu, ale i v řadě minulých ukázaly jako lživé, často informuje o údajných útocích Izraelců na civilisty a civilní cíle a současně zcela stranou zůstávají permanentní raketové útoky Palestinců na Izrael, které směřují výhradně na civilní cíle, včetně škol a nemocnic. A není tomu tak jen ve dnech po 7. říjnu, děje se tomu tak řadu let. Řadu let bez jakékoliv reakce mezinárodního společenství. Pokud tedy za reakci nebudeme považovat navýšení finanční a materiální pomoci palestinským teroristům na výrobu nových raket a stavbu nových tunelů pro jejich skladování, které tak ráda praktikuje Evropská komise.

Mimochodem, když už mluvím o obětech a raketách, dvě poznámky. Na Izrael bylo dosud jen z Gazy vypáleno nějakých 9500 palestinských raket. Podle věrohodných dat mají zhruba 10% až 12% chybovost, tedy, že dopadnou ještě v samotném pásmu Gazy. Sami Palestinci tedy na sebe odpálili minimálně 1100 raket. Což byl mimochodem i případ rakety odpálené islámským džihádem, která dopadla na parkoviště před nemocnicí Al-Ahli Arab Hospital, kde měla kapacitu zabít maximálně nižší desítky obětí. Opět, při vší úctě k nevinným obětem, je nutné to stále připomínat, jsou to oběti Palestinců, nikoliv izraelské armády.

A tady se dostávám k druhé části mé poznámky. A to je naprosto absurdní nafukování počtu obětí na straně Palestinců v pásmu Gazy. To, že tato zcela absurdní čísla publikují teroristé, je jedna věc, to, že je bez mrknutí oka přebírají západní média a politici, je něco, u čeho už si nejsem zcela jist, zda se jedná o zlý úmysl, nebo přímo o kolaboraci s teroristy.

Žijeme v době, kdy informační válka má vzhledem k rychlosti šíření informací čím dál větší sílu, a zrovna v tomto okamžiku bych u médií a lidí, kteří formují veřejné mínění, očekával větší střízlivost. Bohužel, jednou vyřčená čísla se i přes pozdější upřesnění stávají jedinou „pravdou“ a v očích zastánců teroristů mají zakrýt bestialitu, s jakou docházelo k mučení a vraždění civilistů v Izraeli.

A opět Palestinci tam nevraždili jen Židy, ale i Araby, a ano, i Palestince. Mimochodem ta „hodná a umírněná“ část Palestinců, jak je označována vláda Palestinské autonomie, která vládne na Západním břehu, vyplácí peněžní bonusy a renty těm, kteří zavraždí jakéhokoliv Izraelce, jedno, zda vojáka, či civilistu, Žida, či muslima. Peníze vyplácí ze svého rozpočtu, tedy z peněz, které jim z velké části poskytuje Evropská unie. Z peněz, které si její jednotlivé členské státy půjčují na dluh.

Nicméně nejsem tady, abych obhajoval Izrael. Myslím, že se obhájí sám, a navíc se za dobu celé své existence mnohokrát přesvědčil, že svět se o něj zajímá jen v okamžiku, kdy se mu daří bránit. Do doby, kdy ve válkách prohrával, se svět vždy díval jinam. To, co mi na dnešní situaci stojí za komentář, je neuvěřitelná míra pokrytectví a zaslepenost, kterou předvádí zejména Evropa, a pro kterou se marně snažím najít nějaké logické vysvětlení.

Asi nemá moc cenu komentovat Libanon, kdysi bohatou a kvetoucí zemi, kterou rozvrátili právě Palestinci a která si dnes stěžuje OSN na izraelský útok. Útok spočívá v tom, že potom, co Hizballáh, teroristické hnutí, které si na části Libanonu vytvořilo svůj stát ve státě, ze kterého dlouhodobě Izrael ostřeluje a terorizuje, opět vypálil několik střel. Izraelci si dovolili palbu opětovat.

Libanon, tedy země částečně okupovaná teroristy z Hizballáhu, si nestěžuje na svého okupanta, ale na někoho, kdo se mu brání. Nemá cenu moc komentovat Amnesty International, kdysi dávno organizaci hájící lidská práva, dnes práva gaunerů. Nemohu si nevzpomenout na její kritiku Ukrajiny za to, že si proti ruské agresi dovolila bránit svoje města, a vyzývala ukrajinskou armádu, že má města opustit a bojovat jen v otevřeném terénu.

Zvláštní, dodnes jsem žádnou její obdobnou výzvu směrem k palestinským teroristům nezaznamenal. Naopak jen její vytrvalou kritiku Izraele. Toho Izraele, který před svými útoky v minulosti vždy a i v probíhajícím konfliktu stále ještě většinou předem varuje lidi v oblasti o tom, že útok přijde. Nemá moc cenu komentovat Tedrose Adhanoma Ghebreyesuse - šéfa Světové zdravotnické organizace (WHO), kterého si pamatujeme, jak lhal celému světu během covidové pandemie a který lže i dnes, když nadsazuje počty obětí, které publikují sami palestinští teroristé.

Naopak, co má smysl komentovat, to jsou slova a činy politiků a tvůrců veřejného mínění v Evropě a ve Spojených státech. Tedy v zemích, kde žijeme a které mají na naše životy bezprostřední dopad. A je to věru velmi smutné. Stále jsme svědky k upínání se na nějaké imaginární Palestince, kteří touží žít v míru a kteří upalování židovských nemluvňat či rozřezávání těhotných nepodporují, nebo snad dokonce odsuzují.

V návaznosti na tuto falešnou víru Evropská komise pod vedením paní Ursuly von der Leyenové rozpoutá další dotační orgie, které z naprosté většiny, tak jako vždy v minulosti, skončí v rukou teroristů. V lepším případě v rukách jejich vůdců v luxusních rezidencích a soukromých tryskáčích. Je opravdu bolestivé, že nikdy ani náznakem Evropská komise nespojila pokračování finanční pomoci Palestincům s povinností propuštění rukojmích držených v pásmu Gazy, zvlášť když velká část z nich jsou občany zemí Evropské unie.

Přitom pokud chtějí naši političtí vůdci znát skutečně svobodný názor Palestinců na to, jak si představují mírové soužití nejen s Židy, ale i s námi, nemusí do pásma Gazy (kde řada pokrytců lynčovací scény omlouvá tím, že palestinským civilistům nezbývá nic jiného než se jich účastnit, protože by je Hamás jinak potrestal), stačí se podívat do ulic evropských měst, do uprchlických táborů na evropském území. Tedy do míst, kde se mohou vyjadřovat naprosto svobodně. A oni tak také činí. Tančí v ulicích a rozdávají kolemjdoucím sladkosti na oslavu bestiálního mučení nemluvňat, hrdě pochodují v našich městech s vlajkami Hamásu, Hizballáhu či Islámského státu.

Ve dnech, kdy si připomínáme památku našich předků, kteří položili své životy ve válkách, ničí vlajky zemí, které je přijaly a umožnily jim život, o kterém by se jim v zemích jejich původu ani nesnilo. Přemalovávají pomníky našich hrdinů a v den připomínky jejich obětí uspořádají přehlídku síly v Londýně, v metropoli země, která u počátku Dne veteránů stála. A to za asistence policie, která chrání dobyvatele a šikanuje a omezuje ty, kteří celý život nesou náklady za přijetí těchto, jak nám jejich zastánci tvrdili, „tichých a vděčných“.

Namísto jasného a tvrdého odsouzení jsme jen svědky vyděšeného pobíhání a kvokání, ve snaze nikoho nedej bože neurazit. Asi ani příliš nepřekvapí, že šaškovskou čepici, jako jeden z prvních, neváhal zdvihnout mistr světa v telefonování s diktátory – francouzský prezident Emanuel Macron. Ten namísto řešení toho, že velká část „dětí republiky“, jak v minulosti často označoval řádící výrostky z řad přistěhovalců, ve skutečnosti chce zničit rovnost, volnost, bratrství ve své zemi, protože jim tato slova vůbec nic neříkají. A ve svém vystoupení opět mistroval Izrael a poučoval ho, jak má vést bojové operace.

Je třeba si konečně přiznat, že lidé, kteří mávají palestinskými vlajkami, nestojí o nějaké spravedlivé řešení situace na Blízkém východě ani jim nezáleží na životech civilistů v zemích třetího světa. Ostatně každý den probíhají masakry civilistů, v Sýrii, v Súdánu, v Kurdistánu, v Íránu, v Somálsku, a mohl bych vyjmenovávat ještě hodně dlouho, a nikdo, nikde kvůli nim v ulicích nedemonstruje.

Je třeba si přiznat, že to nejsou demonstrace za něco. Je to demonstrace síly a toho, že tito lidé nikdy nestáli o integraci do naší kultury a přijetí našich civilizačních zvyklostí, že jejich cílem je naše podřízení jejich barbarskému způsobu života.

Co můžeme dělat? Jednoznačně dodržovat naše již platné zákony. Tvrdě potírat jakékoliv projevy nesnášenlivosti, nejen vůči Židům, ale i vůči nám samotným. Přestat se neustále omlouvat za údajné viny našich předků a na základě toho dávat barbarům klacek, kterým nás pomyslně mohou mlátit po hlavách.

Je třeba si přiznat, a také se podle toho chovat, že ne všechny kultury jsou stejné a že spolu mohou vždy, za jakýchkoliv okolností, bez problémů žít na jednom území. Je nutné v souladu s právem zastavit masivní nelegální migraci, je nutné zastavit financování byznysu, který je s tímto obchodem s lidským neštěstím spojený, a je nutné lidi, kteří u nás chtějí nastolovat jinou kulturu, vracet tam, kde je taková kultura běžnou součástí života.

A vyplývá z toho jediné. Že pokud rychle nezačneme tlačit na lidi, které jsme si zvolili, aby začali dělat to, co mají, budeme v pozici skutečných uprchlíků brzo my.

Komentář si můžete poslechnout i v audioverzi v úvodu článku. Odebírejte Hlas také na Spotify nebo Apple Podcastech. Zapněte si v telefonu upozornění, ať vám žádný díl neuteče.