Doba, kdy se bude možné rozmnožovat mimo lidské tělo, je blízko. Budeme to potřebovat

Upozornění: Následující text slouží jako stručné představení dnešního dílu podcastu Hlas na poušti. Poskytuje pouze přehled několika diskutovaných témat. Pro plné pochopení kontextu je žádoucí poslechnout si celou epizodu.

Zdaleka nejde jen o genetické manipulace. Projekty, jejichž cílem je vývoj lidského plodu mimo lidské tělo, ale třeba i problematika stále starších matek i otců. Proti tomu jde rozhodování o tom, jak řešit samotné přežití naší civilizace, která se nechce množit.

Gynekologie a porodnictví jsou relativně mladé obory, od obecné chirurgie se oddělily až na přelomu 19. a 20. století. Teprve tehdy oproti dobám minulým lékaři dokázali zachraňovat nejen život matky, ale i dítěte. Od té doby prošly mnoha přelomovými změnami, kdy porodní kleště doplnila antibiotika, krevní transfuze, léky k zastavení krvácení z dělohy a ještě později ultrazvuk.

Přestože dnes je hodně módní mluvit ve všech oborech o AI, tak zde by dalším velkým přelomem měla být možnost zrození člověka mimo lidskou dělohu, a to od samotného početí až po jeho příchod na svět. Přestože tato představa může navozovat vzpomínky na některé dystopické romány, při jasném a včasném legislativním podchycení takového procesu by mohlo jít o přelom pro celou řadu lékařských oborů.

Proti vědeckému pokroku, který dokáže prodlužovat lidský život, a je třeba říct, že kvalitní lidský život, jde fakt, že věk pro reprodukci, zejména u žen, se nezměnil. Po tisíciletí je stále stejný, tedy mezi 18 až 40 roky života s tím, že optimální je mezi 20. až 30. rokem.

Tím primárním problém je, že počet vajíček ve vaječníku při narození je konečný a časem ubývají. Směrem k horšímu se mění i jejich kvalita. S tím, jak se prodloužil věk aktivního života, se prodloužila i doba, po kterou si muži i ženy buď chtějí „užívat svobody“, nebo budovat své kariéry a spoléhají na lékařskou vědu. Na výsledky práce reprodukčních klinik, že až se dostatečně usadí a rozhodnou se mít dítě, že se to zařídí, ale ten výsledek není přes veškerý pokrok zdaleka vždy jistý.

Možná ještě větším problémem než fenomén „starých rodičů“ v západních civilizacích, je fakt, že lidé, muži i ženy, se ve vzdělaných a bohatých kulturách nechtějí množit. Tedy že Evropané nejsou schopní prosté reprodukce, na rozdíl od jiných kultur, kde aktuálně probíhá populační exploze. A není to problém jen „starých“ zemí Evropské unie, ale např. i Jižní Koreje, Japonska a dalších, pro které je společné jen to, že neumějí ani přesně označit příčiny, ani navrhnout smysluplnou nápravu tohoto stavu.

Proč je cesta od rozhodnutí stát se lékařem k okamžiku, kdy jím člověk plnohodnotně je, tak dlouhá a jaká to pro něj přináší omezení? Je úžasné, že i v dnešní době, která akcentuje rychlý úspěch, se mladí lidé hlásí na lékařské obory, které nejsou ani snadné, ani rychle kariérní. Neslibují ani finanční růst.

Jde o obor, kde nestačí mít pouze načtené vědomosti, ale také relativně dlouhou praktickou zkušenost. Jedná se přeci jen o obor, kde téměř každé rozhodnutí, každý krok ovlivňuje kvalitu lidských životů nebo i jejich samotnou existenci. Dá se říci, že téměř všechny obory medicíny se setkávají s člověkem ve stavu, kdy potřebuje „opravit“, je nemocný a strádá.

Lékař nebo obecně zdravotnický personál si musí umět udržet dostatek empatie a pochopení, ale na druhé straně potřebují mentálně oddělit svou práci od svého soukromí. Nemocní očekávají od lékaře, že je to ten, kdo je vyslyší a pomůže. Ukáže cestu z nesnází. Ten je však také jen člověk a každodenní kontakt s nemocnými a těžkými životními příběhy musí umět zpracovat, aniž by to mělo vliv na jeho vlastní psychiku.

Co také zazní v tomto díle: