Článek
Následující obsáhlý komentář je součástí podcastu Hlas na poušti Milana Miluleckého.
Prvním paradoxem, který mě napadá, je fakt, že do nenáviděných USA každoročně míří největší počet migrantů na světě vůbec, zatímco do zemí, které USA nejvíc kritizují, nechce nikdo. A než si vzpomenete na pár skutečných zoufalců, kteří se ze Západu přestěhovali třeba do Ruska, uvědomte si, že šlo buď o jejich odhalené agenty, nebo o lidi, kteří prchali před nějakým problémem se zákonem.
Druhým paradoxem je, že evropské „intelektuální a politické elity“ často povýšeně hovoří o USA jako o světovém četníkovi a o tom, že je třeba se od Ameriky „emancipovat“ a ukázat jí, že se bez ní Evropa obejde. Nicméně, když se v americké politice někdo ozve, že by bylo dobré řešit primárně vlastní domácí problémy, tak se okamžitě ozve poděšený kvikot, jak si to ti drzí Američané mohou dovolit, vždyť přece bez nich by Evropa čelila bezpečnostnímu ohrožení.
Ten paradox, kdy Evropa chce mít americké bezpečnostní záruky placené americkým daňovým poplatníkem a současně dělat „byznys“ se svým největším nepřítelem, není nic nového. Většinu z vás sice napadne Angela Merkelová a její ruský trojský kůň jménem Nord Stream, který měl v rámci „zelené“ politiky bezemisní jaderné elektrárny nahradit emisními plynovými elektrárnami poháněnými ruským plynem. Rád bych připomněl, že údajně racionální německá politika má takových užitečných idiotů ve svých dějinách celou řadu. Z té moderní historie mě namátkou napadá Willy Brandt.
Willy Brandt byl kancléřem Německé spolkové republiky, tedy západního Německa, v letech 1969 až 1974. Jako správný socialista se snažil zejména o dobré vztahy s komunistickým blokem, bez ohledu na to, že ten byl zrovna v té době ve fázi své největší územní expanze a svou „mírumilovnost“ západním Němcům názorně předvedl pouhý rok před Brandtovým nástupem do úřadu během okupace Československa.
Venezuela na cestě do pekla za přihlížení světa
Jasně, žít v míru se svými sousedy je dobrá věc, zvlášť když máte tak trochu černé svědomí, což Německo (jak západní, tak východní) necelých pětadvacet let po druhé světové válce mít mělo. Takže slyšet sem tam omluvu za nacistická zvěrstva bylo z úst německého kancléře fajn. Co už ale fajn rozhodně nebylo, byla Brandtova snaha dělat s komunistickou diktaturou kšefty, které jí dodávaly další peníze, ale i moderní technologie, které tehdejší Sovětský svaz používal v první řadě na zbrojení a své snahy o zničení svobodného světa.
V rámci projektu Erdgasröhren, který bychom asi nejsnadněji vysvětlili jako projekt „plyn za roury“, si západní Německo zaplatilo výstavbu plynovodu Družba a poprvé v poválečné historii se přikovalo k závislosti na Rusku, tehdy vystupujícím pod značkou Sovětský svaz.
Samozřejmě že Spojeným státům, které se tehdy snažily brzdit komunistickou agresi v řadě zemí světa a platily bezpečnost západního Německa, se tento projekt příliš nezamlouval a tehdejší poradce pro národní bezpečnost a pozdější ministr zahraničí USA Henry Kissinger se k tomuto projektu vyjadřoval značně nediplomaticky. Nicméně tehdejší americký prezident Richard Nixon nechal projekt projít a pro komunisty tolik potřebné devizy začaly ze západního Německa proudit do Moskvy. Naštěstí ani ne rok po spuštění dodávek plynu se ukázalo, že jeden nejbližších Brandtových spolupracovníků Günter Guillaume, jeho osobní asistent a autor řady jeho politických kroků, byl špion východoněmecké komunistické tajné služby, a Brandt tak již nemohl realizovat některé své další podivné nápady. Nicméně, jak je zvykem u politiků, kteří hezky mluví a jejichž reálné skutky světu nijak nepomohly, i on získal Nobelovu cenu míru.
Stejné to pak bylo i v červnu 2020, kdy tehdejší prezident Donald Trump na tiskové konferenci v Bílém domě prohlásil, že Spojené státy plánují snížit počet vojáků v Německu z přibližně 34 500 na 25 000 mužů a žen. Všichni „pokrokoví“ politici a novináři v mžiku zapomněli na své dosavadní obavy z amerického četníka a začali řešit údajný Trumpův izolacionismus. V debatách zcela zaniklo, že Trump tehdy reagoval na to, že Německo, stejně jako celá řada dalších evropských členů NATO, neplnilo ani své minimální závazky, pokud šlo o úsilí vynakládané na společnou obranu. Vůbec se tehdy neřešilo, že Německo je lídrem vstřícnosti vůči agresivnímu Rusku, které tehdy již 12 let okupovalo část Gruzie a již šest let vedlo agresivní válku proti Ukrajině. Evropané často rádi poukazují na vyspělost svých sociálních systémů, bezplatnou a dostupnou zdravotní péči, oproti tomu, co mají k dispozici občané USA, ale jen málokdy dodají, že je to mimo jiné díky tomu, že Američané nám desítky let sponzorují naši bezpečnost. Je otázka, jak dlouho je to ještě bude bavit.