Atentát na Trumpa, konec Bidena v politice. Nic, co by mělo USA změnit

O každodenním lidském utrpení, které se odehrává v Africe a Asii, ani mluvit nebudu, protože beztak nikoho nezajímá. Buď je to z Evropy příliš daleko, nebo to není možné svést na Židy, takže pro evropská média, která se jinak zaklínají diverzitou a neustálým bičováním svých konzumentů za dávno minulé či často i jen domnělé viny „bílého muže“, dnešní utrpení lidí z tzv. třetího světa zkrátka není tématem.

To Amerika, nenáviděná evropskou levicí a všemi různými diktátory po celé zeměkouli, to je jiná káva. Bohužel evropský pohled často při komentování amerického dění spíš než popis reality připomíná hraběcí rady, které navíc dává někdo, kdo je sám až po uši v problémech. To vše ale neznamená, že dění v Americe není důležité, stále je to přes všechny svoje vnitřní problémy jediná světová supervelmoc a pro nás odzbrojené Evropany garant naší bezpečnosti. Zatím.

Pojďme se tak s mírným časovým odstupem podívat na neúspěšný atentát na bývalého amerického prezidenta a současného kandidáta do stejného úřadu Donalda Trumpa. Ten časový odstup je dobrý, protože v dnešní době, kdy média, která jsou tlačena konkurencí sociálních sítí, kde dění komentují v reálném čase nezřídka anonymové bez jakékoliv odpovědnosti, se musí často uchylovat k velmi zkratkovitým informacím. A to jsem ještě hodně diplomatický. Nejinak tomu bylo i tentokrát.

Hned po neúspěšném atentátu jsme se mohli i ze strany „velkých“ médií například dozvědět, že atentátník, Thomas Matthew Crooks „byl republikán“. Tedy pro běžného konzumenta médií člen Republikánské strany, tedy stejné strany, za kterou kandiduje na prezidentskou pozici Donald Trump, cíl neúspěšného atentátu. Tak ne, Crooks nebyl republikán, byl pouze registrován jako volič Republikánské strany, a to je zásadní rozdíl. V některých státech USA, pokud chcete ovlivnit výběr prezidentského kandidáta, tak můžete volit již v primárkách, tedy v době, kdy se politická strana teprve rozhoduje, koho do prezidentského klání vyšle.

V minulosti nikoho nenapadlo, že by do těchto voleb chtěl zasahovat někdo, kdo ve skutečnosti Republikánskou stranu nepodporuje, ale extrémní levice dokáže zneužít cokoliv, tedy i tento starý institut. Tedy odpůrci konkrétního kandidáta, nejčastěji takového, který by mohl mít i šanci na úspěch, se zaregistrují jako voliči strany a ve stranických primárkách volí někoho z outsiderů. Pokud by se hodně zadařilo, teoreticky (při skutečně masivní účasti) byste mohli konkurenční politické straně vybrat do voleb někoho, s kým ten váš kandidát jisto jistě vyhraje.

Ale ani to není nutné, stačí, že kandidát protistrany půjde do volebního klání oslabený jen tím, že v primárkách „opticky“ nezískal tak velkou podporu. Snahu nasadit takové „kukačky“ do republikánských primárek známe již z doby George Walkera Bushe, skutečně masovým jevem se to ovšem stalo až při první kandidatuře Donalda Trumpa. S velkou mírou pravděpodobnosti, s ohledem na dohledatelnou Crooksovou historii, se přikláním k teorii, že šlo právě o výše popsanou registraci „natruc“.

Členství ve straně je totiž něco úplně jiného. Mimochodem vzápětí se objevily zprávy z druhé strany, že jde o příznivce demokratů, protože „finančně podporoval“ demokraty. A realita? V roce 2021 poslal směšných patnáct dolarů na účet iniciativy Act Blue, která podporuje demokraty. Takže můžeme zkonstatovat, že snaha o preventivní nálepkování zprava zleva není cizí žádným médiím, o hysterických sociálních sítích ani nemluvě.

Ostatně o střelcových politických názorech nevíme vůbec nic, velice málo toho totiž stále víme i o něm samotném, tedy kromě toho, že mu bylo dvacet let a evidentně to byl frustrovaný chudák, který nebyl pro nikoho ničím zajímavý, ostatně jako celá řada jiných masových střelců nebo takzvaných „ostentativních“ atentátníků. Tedy lidí, kteří svým vražděním nemíří na nějaké pofidérní cíle typu změna politiky, boj proti kapitalismu, proti demokracii, ale je to jen jejich zoufalá snaha něčím na sebe upozornit, něčím zaujmout. Mimochodem u posledního neúspěšného atentátu, při kterém americký prezident utrpěl střelné zranění, šlo agresorovi o to konečně zaujmout pozornost herečky Jodie Foster.

Tím se plynule dostávám k dalšímu faktoru, který mě na mediálním pokrytí atentátu na Donalda Trumpa zaujal. Opět se dostalo až nemístně prostoru těm, kteří tvrdí, že za vraždění vlastně nemohou lidé, ale nástroje, totiž zbraně. Že jich je v Americe příliš, a proto by se měly v Evropě zakázat, protože pak už se nikdy nikomu nic nestane. Vždy mě dojímá evropská starost o americké zbraně a vůbec naše snaha o poučování Ameriky, co by měla dělat jinak a lépe, zvlášť v porovnání s tím, jak to děláme u nás v Evropě.

Pokud se podíváme na prozatím bohužel úspěšné politické atentáty z poslední doby v zemích, které můžeme považovat za civilizované, nebo chcete-li ze zemí, které můžeme považovat ze země našeho civilizačního okruhu, tak se nezdařily v USA, plné legálně i nelegálně držených střelných zbraní, ale v pokrokové Velké Británii. Ta má jeden z nejpřísnějších zákonů na světě, pokud jde o získání a držení střelných zbraní, ale nejen jich. Ve Velké Británii je nezákonné například nosit na veřejnosti nůž, který má čepel delší než 7,62 centimetru!

Nemluvě pak o tom, že některé typy nožů, které jsou například v České republice běžně v prodeji, je ve Velké Británii zakázáno i pouze vlastnit. Tak právě Velká Británie má smutný primát evropské země, ve které byl zatím naposledy spáchán úspěšný politický atentát, stalo se tak 15. října 2021, kdy Ali Harbi Ali islamistický terorista zavraždil zakázaným nožem konzervativního poslance Davida Amesse.

Takže ano, pokusy o politické vraždy a atentáty tady jsou a budou, ale jejich páchání nevypovídá nic o tom, kolik je ve společnosti zbraní, jak přísné má ta která země zákony, jak který politik aktuálně irituje své odpůrce. A opět vražda jako argument není v politice ničím novým. Když nebudu řešit atentáty na diktátory či panovníky, tak podle všeho prvním zavražděným zvoleným politikem byl jistý Tiberius Gracchus a stalo se tak již 133 let před naším letopočtem.

Dosti dějepisu a pojďme zpět do Ameriky. Zatím jediné, co můžeme s jistotou zkonstatovat je, že Joe Biden se po atentátu zachoval tak, jak se očekává, tedy slušně, že jde o ohromné selhání tajné služby a že neúspěšný atentát Donaldu Trumpovi sám o sobě prezidentské volby nevyhraje.

Výkon či spíše nedostatek výkonu tajné služby si zaslouží trochu pozornosti. Ochrana politiků je opravdu náročná práce. Neradi poslouchají dobré rady, rádi se pohybují v blízkosti svých voličů, chtějí, aby na ně bylo hezky vidět, zkrátka dělají všechno pro to, aby svým ochráncům jejich práci maximálně ztížili. To byl třeba případ neúspěšných atentátů na Ronalda Raegana, pokud zůstanu v Americe, nebo, pokud chcete něco aktuálnějšího, tak na Roberta Fica. Tohle je ale jiný případ, střelec nebyl v nepřehledném davu, ale na střeše, kde byl dobře viditelný.

Pozdější výmluvy dnes již naštěstí bývalé šéfky tajné služby Kimberly Cheatleové, že nebylo možné střechu pokrýt, protože byla příliš šikmá, se staly terčem řady memů a vtípků. Cheatleová, která se do funkce ředitelky tajné služby dostala v srpnu 2022, ostatně proslula zejména snahou o její větší „rozmanitost“. Výsledek viděl celý svět, agentky, které neumějí pracovat se zbraní, které kvůli své nedostatečné výšce nejsou schopné zakrýt chráněnou osobu, až po jednu, která se za ní v jednom okamžiku dokonce sama schová.

To není žádná kritika žen ve funkci ochránce, měl jsem možnost jich zažít řadu a jsou skvělé, a naopak řada mužů už v historii svou práci taky pěkně zpackala, ale tohle byl případ, kdy naplnění progresivních kvót za každou cenu bylo výrazně na úkor kvality.

Za komentář pak stojí výroky různých „mluvících hlav“ o tom, jak neúspěšný atentát pomůže Donaldu Trumpovi vyhrát volby. Nepomůže. Zaprvé jsou ještě daleko a do jejich konání se ještě může stát řada věcí. Zadruhé lidé, kteří Trumpa chtěli volit, by mu hlas dali atentát neatentát. Lidé, kteří ho volit nechtěli, své rozhodnutí kvůli „božímu zásahu“ také nezmění, a to i kdyby byli extrémně věřící a z množiny nerozhodnutých, kteří si u voleb ještě na neúspěšný atentát vzpomenou. Žádná velká čísla čekat nelze.

Ostatně v prezidentských volbách v USA nezvítězil ani Theodore Roosevelt, který již za sebou měl jedno úspěšné prezidentské období a v době předvolební kampaně ho také postřelil jeden pošuk, a to do hrudi, ne do ucha. Roosevelt si s neúspěšným atentátníkem ještě popovídal a nakonec dokončil svůj projev. Byl za hrdinu, jeho chování ocenili všichni včetně politických odpůrců, přesto ve volbách v roce 1912 nezvítězil…

Americké prezidentské volby ale ovlivňují jiné věci než neúspěšné atentáty. Pokud to původně vypadalo na vítěznou jízdu Donalda Trumpa proti Joeu Bidenovi, tak vše se změnilo v okamžiku, kdy byl Joe Biden donucen z prezidentské kampaně odstoupit. Žezlo předal své viceprezidentce Kamale Harrisové, která vůči Donaldu Trumpovi nijak závratně nedominuje, ale proti Bidenovi, který se postupem času bohužel stal smutnou parodií sám sebe, je to změna k lepšímu.

A opět stojí za připomenutí, že to byl mladý senátor Biden, který v roce 1972 kritizoval tehdejšího amerického prezidenta Richarda Nixona, že je pro výkon tak náročné funkce příliš starý. Nixonovi tehdy bylo 59 let a Biden byl poprvé zvolen prezidentem ve věku 77 let, ale je možné, že mu už tehdy paměť příliš dobře nesloužila. Zpět k šancím Kamaly Harrisové, jsou vyšší, to ostatně potvrdili donoři, kteří jí jen první den po odstoupení Bidena poslali na kampaň rekordní téměř dvě miliardy korun.

Ale to jsou lidé, kteří demokraty podporují, a ti přestože jsou bohatí, zdaleka nereprezentují celou Ameriku. Kamala Harrisová navíc musí projít srpnovým nominačním sjezdem své strany, a přestože má podle všeho dostatek volitelů, bude muset hodně slibovat. A to v dnešní Demokratické straně, která je u řady témat (například podpory Izraele) rozdělená víc než republikáni, nebude zdaleka lehké.

Zásadním krokem podle mého názoru bude výběr viceprezidenta nebo viceprezidentky. Donald Trump si již svého viceprezidenta vybral. A podle všech dosavadních ohlasů si s ohledem na svou voličskou skupinu vybral dobře.

Senátorovi z Ohia J. D. Vancovi bude tento týden teprve čtyřicet let, čímž vyrovnává jeden z argumentů, který najednou demokraté „objevili“, totiž Trumpův věk. J. D. Vance má za sebou navíc skvělý příběh kluka z chudých až zoufalých poměrů, který se z rozvrácené rodiny, od drogově závislé matky dokázal vypracovat na úspěšného byznysmena, spisovatele a nyní i politika. Navíc má za sebou službu u Námořní pěchoty a služba vlasti v ozbrojených silách se v USA u voličů také stále počítá.

Vzhledem k dosavadní nevýraznosti Harrisové, dá se říct i neúspěšnosti v jediné roli, kde jí Joe Biden umožnil se realizovat, totiž v otázce omezení nelegální migrace zejména z Jižní Ameriky, bude nyní extrémně důležitý její výběr viceprezidenta či viceprezidentky. Logika věci by nabízela bílého muže, zvlášť když demokratická kampaň začala z Harrisové, která je míšenkou, dělat černošku, ale dokud jméno není na stole, můžeme se jen dohadovat.

Každopádně letošní zbytek léta v Americe bude horký a Evropa by se místo nevyžádaných rad měla soustředit na řešení vlastních problémů, kterých máme dost, a díky neúnavné práci Evropské komise a Evropského parlamentu si každý den vyrábíme nové, nemluvě o Rusku, Číně a Íránu, kteří nevynechají příležitost, kdy nám zaškodit.