Americké celní války. Má pravdu Trump, nebo Reagan?

Tento strašák obchází svět vcelku oprávněně, nový americký prezident o svých záměrech mluvil naprosto otevřeně během volební kampaně. A vzhledem k precedentu z jeho prvního volebního období, kdy si v tomto směru zlehka „zaválčil“ s Evropskou unií v segmentech hliníku a oceli a ta na oplátku zvýšila celní sazby na některé vybrané, spíše symbolické, komodity typu motocykly a bourbon, je obava z opakování nasnadě.

Zřejmě již nepůjde o ocel a hliník, protože jeho výrobu si Evropská unie úspěšně likviduje sama prostřednictvím green dealu, ale o něco jiného. Je otázka, co k tomu Donalda Trumpa vede. Historie nám totiž dostatečně ukazuje, že celní války nemají vítěze, jen poražené.

A věděli to i američtí prezidenti, například Ronald Reagan, kterého jako vítěze studené války můžeme považovat za jednoho z těch nejúspěšnějších vůbec. V roce 1986 prohlásil: „Protekcionismus je destrukcionismus, to je jisté, stejně jako že noc následuje den.“

O pouhých 32 let později přišel další americký prezident Donald Trump s výrokem: „Obchodní války jsou dobré a snadno se vyhrávají.“ Nedává vám to smysl? A co když Donaldu Trumpovi nejde čistě o cla tak, jak je známe z minulosti, ale o něco zcela jiného? Než se k tomu dostanu, rád bych čtenářům stručně připomněl, co to vlastně celní války jsou.

Celní války, tedy konflikty mezi státy vyvolané zvýšenými cly a dalšími ochranářskými opatřeními, jsou něčím, co se v mezinárodních hospodářských dějinách neustále opakuje. Základem je snaha politiků, v minulosti pak vladařů, chránit domácí průmysl či zemědělství před zahraniční konkurencí, případně vyvinout politický nátlak na jiný stát. Celní války se v průběhu staletí projevovaly různým způsobem a měnily podobu podle dobového kontextu.

Kořeny moderních celních válek lze vystopovat již do počátků merkantilismu, tedy již do 16. století. Merkantilistická teorie, dominantní v tehdejší západoevropské ekonomice, vycházela z vcelku dobově oprávněného přesvědčení, že bohatství země se měří množstvím drahých kovů, tehdy primárně zlata a stříbra.

Proto bylo pro panovníky zásadní, aby byl vývoz co nejvyšší a dovoz naopak co nejnižší – k jeho zamezení sloužila vysoká cla, kvóty či úplné zákazy dovozu určitého zboží ze zahraničí. Tyto praktiky často vyvolávaly odvetné kroky jiných států, které rovněž zaváděly vysoká cla, čímž vznikaly prvotní formy celních konfliktů.

Příkladem může být Anglie a její Navigation Acts ze 17. století, které omezovaly obchod kolonií výhradně na britské lodě a britské přístavy. Cílem bylo posílit domácí loďstvo a eliminovat konkurenci z Nizozemska či dalších zemí. Akt ovšem vyvolával napětí nejen s konkurencí, ale především ve vlastních koloniích, protože jim prodražoval dodávané zboží, které přitom často bylo i méně kvalitní.

S příchodem průmyslové revoluce a díky řadě prvenství se změnilo myšlení ve Velké Británii. Tehdy na začátku 19. století přišel obrat ve smýšlení o mezinárodním obchodu, protože Velká Británie se stala „dílnou světa“. A pro odbyt jejích výrobků již nestačil jen domácí trh, přestože zahrnoval i ohromné koloniální državy.

Díky své průmyslové, ale i vojenské (zejména námořní) převaze přešla od protekcionismu k liberalizaci, protože se jí vyplatilo volně vyvážet zboží do celého světa. Symbolem tohoto obratu bylo zrušení Corn Laws v roce 1846, které předtím chránily britské zemědělce před levným dovozem obilí.

Podobný trend se začal uplatňovat i v dalších evropských zemích, i když nerovnoměrně. Stále se však objevovaly epizody protekcionismu, například „celní unie“ (Zollverein) v německých státech pod vedením Pruska, která kombinovala protekcionistická i liberálnější opatření.

Sjednocující se Německo se snažilo prostřednictvím Unie omezit zahraniční (především rakouskou a francouzskou) konkurenci a současně rozvíjet jednotný domácí trh. Francie za Napoleona III. uzavírala řadu obchodních smluv (například s Velkou Británií v roce 1860), čímž snižovala cla a uvolňovala mezinárodní obchod. Přesto ale i ve druhé polovině 19. století propukaly celní spory, které eskalovaly z důvodu hospodářské rivality.

Pro pochopení dnešního dění se musíme přesunout i v historickém exkurzu do Spojených států. V jejich obchodní politice hrála od počátku 19. století cla zásadní roli. Jednak cla tvořila jeden z hlavních zdrojů příjmů federálního rozpočtu, ale současně chránila průmysl na severu unie, který se ve srovnání s Evropou teprve rodil a byl lehce zranitelný.

Důležitou motivací byl tehdy také fakt, že v tehdejší době bylo vybírání cel mnohem efektivnější a administrativně jednodušší než přímé zdanění. Rozdílné zájmy mezi zemědělským jihem, který preferoval nízká cla pro levnější dovozy a průmyslovým severem, který naopak prosazoval vysoká cla, vyvrcholila v Tariff of Abominations z roku 1828.