Slovenské národní povstání obklopuje řada mýtů, bylo reakcí na německou okupaci

Do povstání se zapojily desetitisíce Slováků, především vojáků, a nasazeno bylo i letectvo. Padlých bylo 1720 a dalších 12 000 lidí zemřelo v důsledku partyzánské války, což ukazuje, že nešlo o žádnou malou odbojovou akci.

Patří mezi jedno ze tří největších vystoupení odboje proti nacistickému Německu. Ty další dvě jsou podstatně známější. Varšavské jsi už vzpomněl, druhé je pařížské spojené s legendárním příchodem generála Philippa Leclerka do Paříže. Ale Slovenské národní povstání svým rozsahem patří mezi velké projevy odboje v létě 1944.

Zlé jazyky však tvrdily, že mohutné oslavy měly za úkol vymazat z paměti, že klerofašistický Slovenský štát byl Hitlerovým spojencem. Vyslal na východní frontu Rychlou divizi a nebýt povstání, Slovensko by bylo mezi poraženými zeměmi.

Se Slovenským národním povstáním je spojeno mnoho mýtů a příběhů, které však jsou spíš výsledkem pohnutých československých dějin hlavně po únoru 1948, kdy se dějiny povstání zásadním způsobem ohýbaly. V průběhu padesátých let jde o dějiny spíš devalvované a pozapomínané.

Ne náhodou byli vedle významných protagonistů z řad armády a občanského odboje pozavíraní i představitelé komunistického odboje, kteří se aktivně účastnili bojů v SNP jako Gustáv Husák. Ten je pak poté, co se stal generálním tajemníkem KSČ a prezidentem ČSSR, odpovědný za další pokřivování dějin odboje a SNP. Napsal známé Svědectví o povstání, které je jeho pohledem, ale za normalizace bylo představované jako hlavní výklad SNP.

Jak se lišila realita?

Nijak nechci snižovat zásluhy komunistických odbojářů, ale problém je ten, že za 40 let komunistické totality se z oficiálního příběhu vytratili zásadní protagonisté spojení s vypuknutím SNP.

Je potřeba si uvědomit, že žádné povstání nevypukne z ničeho nic a že je velmi důležitá příprava. U hospodářské lze mluvit o lidech, jako byli Imrich Karvaš a Peter Zaťko, kteří byli nepohodlní jak pro ľudácký, tak pro komunistický režim. Karvaš přitom působil ve strukturách ľudáckého režimu, ale jen kvůli tomu, že režim neměl dost schopných lidí. Neměli šikovnějšího člověka, a tak se Karvaš stal guvernérem Národní banky. Svou pozici využil pro hospodářskou a ekonomickou přípravu povstání.

Co bylo ještě pozapomenuto?

Hlavní hybnou silou povstání je armáda, to znamená ozbrojené složky v čele s Jánom Golianom, který velel tzv. vojenskému ústředí, jež dlouhodobě - několik měsíců předem - připravuje plány na vypuknutí ozbrojeného povstání. Ideálně s cílem zapojení dvou divizí východoslovenské armády, které by se propojily s Rudou armádou a Československým armádním sborem postupujícími z Východu, a následně umožnit spojencům z Východu přejít slovenské území. Ideálně bez nějakých větších bojů.

Tento plán je však z historického pohledu nereálný. Sověti neměli zásadní zájem postupovat při osvobozování Evropy přes hornatý prostor Slovenska. Spíš měli snahu ze zcela pochopitelných důvodů přejít přes Maďarsko. V nížině je těžší se bránit než v kopcích. To se ukázalo během bojů na Dukle, kdy se německá armáda stihla zakopat a obsadit daný prostor. Průchod přes karpatské průsmyky byl velmi krvavý a velmi tvrdě zaplacený na obou stranách.

Jak probíhala koordinace s Rudou armádou? Měla Rudá armáda skutečný zájem povstání podpořit, nebo jí to úplně nezapadalo ze zmíněných důvodů do jejích plánů, protože velké tankové operace se lépe provádějí v Polsku?

Vidím za vaší otázkou víc, možná ji směřujete ke srovnání s varšavským povstáním. U Varšavy se skutečně můžeme bavit o tom, že Sověti neměli zájem na tom, aby povstání uspělo. Co se týká SNP, je situace zásadně odlišná. Podpora Slovenského národního povstání byla politickým zájmem Sovětů. Je to vidět i na tom, jak fungoval letecký most na letiště Tri duby, kde se přistávalo v poměrně složitém terénu a směřovalo tam skoro tisíc letů. Sověti umožnili přesun československé paradesantní brigády, která zásadním způsobem přispěla k obraně povstaleckého území v říjnu 1944. Její nasazení zastavilo německou protiofenzivu. I materiál byl posílaný primárně ze strany východních spojenců.

To neznamená, že by západní spojenci neměli zájem o SNP. Vycházelo to z geografické reality, východní fronta byla podstatně blíž a západní spojenci měli odlišné starosti v západní Evropě. Operace Overlord se spojuje s dnem D, s 6. červnem 1944, ale následující týdny a měsíce jsou spojené s velmi rozsáhlými operacemi na francouzském území, připravuje se operace Dragoon (vylodění spojenců na jihu Francie). Proto je pochopitelné, že pomoc šla primárně z Východu.

I tak ale na povstaleckém území působili američtí a britští vojáci a vojáci Commonwealthu. Souvisí to s tím, že se na Slovensku nacházelo několik zajateckých táborů, kde byli letci i z 15. americké letecké armády, která plným právem v červnu 1944 bombardovala Bratislavu jakožto hlavní město kolaborantského státu, který vedl aktivně boj proti spojencům. Bombardovala rafinerii Apollo.

Při leteckých ofenzivách byli někteří letci sestřelení a shromažďovali se v táboře v Rimavě. Po vypuknutí povstání se přesunuli na povstalecké území. S cílem vyzvednout je a odvézt do bezpečí přiletěly dvakrát na Tri duby americké bombardéry B-17, které neletěly prázdné. Dopravily představitele zpravodajských misí, Američana Jamese Holta Greena a Brita Johna Sehmera, který byl následně zabit. Přivezly ale také bazuky, které se daly použít proti tankům. Vznikla pak legenda, že Američané dovezli jen bazuky a ne nálože, ale to není pravda.

A Sověti se nakonec rozhodli přejít Karpaty.

Jakmile propuká SNP, rozbíhá se karpatsko-dukelská operace, pokus o přechod Karpat a o pomoc povstaleckými jednotkám, i když bylo z vojenského hlediska pro Rudou armádu přijatelnější postupovat nížinatějším terénem a nesnažit se aktivně pronikat přes Karpatský průsmyk. Nebojuje tam jen Rudá armáda, ale také Československý armádní sbor. Často se vzpomíná Ludvík Svoboda, ale já bych připomněl hlavně generála Jana Kratochvíla, který této jednotce velel do září 1944 a častokrát je upozaděn kultem prezidenta Ludvíka Svobody a jeho knihy Z Buzuluku do Prahy. Ta se stala doslova povinnou literaturou a zakryla mnohé významné osoby spojené s naším odbojem na Západě i Východě.

Generál Kratochvíl je jedna z postav, které se trochu vytratily ze širšího povědomí, což je obrovská škoda, protože jde o významného představitele československé generality, člena Obrany národa, člověka, který působil v odboji, riskoval svůj život a jeho manželka za to zaplatila nejvyšší cenu. Je třeba připomínat lidi, kteří veleli armádnímu sboru ještě před Ludvíkem Svobodou.

Jak bylo jednotné povstalecké velení, když v něm byly různé frakce a komunisté asi měli své cíle. Mnozí Slováci toužili po federálním uspořádání a nemusela jim být blízká čechoslovakistická politika londýnské exilové vlády.

To není situace specifická pro Slovensko. Když se člověk podívá na jakýkoli odboj v kterékoli části Evropy, tak jsou politická směřování rozmanitá a je nutné hledat nějakou formu kompromisu a spolupráce. Tu přinesla vánoční dohoda z prosince 1943. V rámci Slovenské národní rady byla vytvořená místa pro představitele čechoslovakistického proudu okolo Vavra Šrobára, ale do jisté míry reflektovala i změněnou realitu několika posledních let.

Problémem byl postoj Edvarda Beneše jako prezidenta v exilu, který odmítal celkový vývoj od roku 1938, což je pochopitelně propojené s ideou kontinuity Československé republiky. Z pozice Edvarda Beneše mělo logiku odmítat jako nelegitimní všechno, co se odehrálo po přijetí mnichovské dohody, což se týká i Žilinské dohody a vyhlášení autonomie. Činilo to jisté komplikace ve vztahu mezi londýnským exilem a slovenskými politickými představiteli, ale i když někdo přijímá autonomii může být zároveň protivníkem ľuďáků a ľudáckého systému kolaborace s nacistickým Německem.

I když tam byly nějaké tenze, v období ozbrojených bojů byla na více stranách vidět snaha najít kompromis. Komunistická frakce však už rozehrávala svoje hry s cílem získat co nejsilnější mocenskou pozici. Ne náhodu jsme v letech 1945 až 1948 viděli z její strany postupné ovládání mocenských složek a bezpečnostních složek, což potom umožnilo únor 1948. I když tady to trochu zjednodušuji, proces nezačíná únorem 1948. Už v období odboje se Gustáv Husák a další komunističtí představitelé do jisté míry snažili buď přímo získat nějaké výhody, nějaké pozice, nebo minimálně budovat okolo sebe aureolu, že šlo o hlavní složku odboje, což zdaleka nebyla pravda. Nechci nijak snižovat ničí odbojové aktivity, ale v případě SNP hlavní složku příprav vedla armáda.

Povstání neuspělo, Němci je rozdrtili.

Nejsem úplně zastánce tvrzení o neúspěchu povstání, protože se přešlo do hor, kde se dál bojovalo. Němcům se podařilo obsadit území, ale nikdy už situaci plně neuklidnili a museli na Slovensku stále vázat nějaké své síly. Ani když se na povstání podíváme z pozice neregulérní války, ve které jde o to co nejvíc poškodit protivníka, tak bych nebyl úplně ochotný přijmout tvrzení o neúspěchu povstání. Nesnažil bych se však mytologizovat povstání v tom směru, že bylo úspěšné. Bánská Bystrica jako centrum povstání byla dobytá a Němcům se podařilo povstalecké území zlikvidovat.

Co se týká vojenského aspektu, povstání propuklo v té horší obranné variantě, ale povstalci a představitelé odboje neměli na výběr. Začala okupace slovenského území a armáda na to musela reagovat. Úloha armády je bránit svoje území. Z vojenského hlediska existuje mnoho variant termínů, ve kterých by bylo lepší, kdyby povstání vypuklo, ale ono bylo reakcí na německou okupaci.

Apologeti ľudáckého režimu tvrdí, že německý útok byl vyprovokovaný i zvýšenou partyzánskou aktivitou, ale útok na slovenské území z konce srpna byl naplánovaný několik týdnů dopředu. Už začátkem srpna bylo na slovenském území vyhlášené stanné právo. Situace byla pro režim komplikovaná. Ukazovalo se, že ľudácký režim si není schopen udržet klid na vlastním území a vzhledem k tomu, co se odehrálo v Rumunsku a vzhledem k vylodění v Normandii, vzhledem k celkové situaci, která se vyvíjela v neprospěch nacistického Německa, němečtí představitelé vyhodnotili, že bude dobré obsadit slovenské území vojensky už proto, že hornatý slovenský terén je vhodný pro vedení obranných bojů.

A je třeba si uvědomit, že Němci a německá bezpečnostní služba Sicherheitsdienst věděla o mnoha aktivitách odporu. Na slovenské území přijížděli se seznamy lidí, kteří se měli pozatýkat a následně deportovat do koncentračních táborů. Mnohé potom skutečně deportovali a zavraždili v koncentračních táborech včetně velitelů povstání generálů Goliana a Viesta ale i dalších, třeba Augustína Malára, který byl velmi tragickou postavou SNP.

Nepoměr sil, hlavně co se týče techniky, byl v neprospěch povstalců, ale to je problém každého odbojového hnutí. Jsou případy jako v Jugoslávii, kdy se odcházelo do hor de facto z frontových linií a dala se s sebou vzít i těžká technika. Ale v případě československého odboje destrukce společného státu proběhla ještě v mírových časech a složky slovenské armády na středním Slovensku neměly až tak silný arzenál, aby byly schopné dlouhodobě tento prostor bránit.

Proto byly důležité dvě východoslovenské divize. Často se píše, že se obě se vzdaly bez boje. To není pravda. Část jejich vojáků aktivně bojovala na východním Slovensku, takže i na východním Slovensku v okolí Prešova probíhaly regulérní boje mezi německými okupanty a příslušníky slovenské armády. Pak se Slováci, byť jen s lehkými ručními zbraněmi, přesunuli na povstalecké území, kde se zapojili do povstaleckých bojů.

Jak se podařilo zvládnout přechod z regulérního frontového boje do partyzánského boje? Navíc v horách, kde byla pěkná zima.

Zima na přelomu let 1944 a 1945 byla jedna z těch velmi tvrdých. Otevřeně řeknu, že se přechod dobře zvládnout nepodařilo. Souvisí to s více faktory, ani československá předválečná armáda neměla zkušenosti s vedením guerillové války. Představitelé slovenské armády měli zkušenosti s partyzánským bojem na východní frontě, ale z boje proti partyzánům. A Němcům se podařilo mistrovský kousek, když zajali generály Viesta a Goliana, povstalecké velení přišlo o nejvyšší velitele.

Na druhou stranu mnohé partyzánské skupiny působily bez vyššího velení, a asi by tak působily, i kdyby ho nezajali vzhledem k technickým možnostem komunikace.

Po odchodu do hor stoupá význam partyzánského hnutí, partyzánů, kteří spolupracovali během povstání s armádou, což v pohledu širší veřejnosti pokřivilo vnímání SPN. Dodneška si mnoho lidí myslí, že hlavní silou SNP byli partyzáni. Byli významnou silou, bojovalo jich 12 000 plus pět tisíc lidí, kteří odešli do hor a bojovali v týle německé armády, to je nějakých 17 tisíc mužů, kteří od srpna do konce října bojovali v rámci partyzánských jednotek. Ale gros tvoří v té době armáda.

Situaci se mění po ústupu do hor. Cílem partyzánských skupin, které přiletěly ze Sovětského svazu bylo vytvářet chaos, protože slovenské území představuje stále území protivníka, který poslal na východní frontu dvě divize, Rýchlou a Zaisťovací.

Ale cílem dalších skupin bylo probojovat se do prostoru, kde se už nacházejí rumunská vojska, Rudá armáda nebo Československý armádní sbor a přidat se k spojencům. Potom tam byly různé skupiny, které využily chaos a nadbytek zbraní a chtěly se pod rouškou partyzánské aktivity obohatit na civilním obyvatelstvu. Ve skutečnosti to byli zločinci.

Ľudácká a německá propaganda to využívaly k pošpinění partyzánů. Ale k excesům docházelo. Můžeme připomenout známé vraždění německých civilistů ve Sklabini. Takové situace bohužel na frontových liniích vždy nastávají. Když apologeti ľudáckého režimu vytahují tyto příběhy ve snaze očernit odbojáře, nijak nezpochybňuji události, které se staly, ale současně se ptám, jestli povstalecké velení vydalo nějaký rozkaz cíleně se zaměřovat na civilisty, jako se to dělo na východní frontě s jednotkami Eisatzgruppe nebo při protipartyzánském boji, na kterém participovaly i slovenské jednotky na východní frontě. Takový rozkaz povstalecké velení nikdy nevydalo.

Nejde také zapomínat na zvěrstva německých jednotek, které vypalovaly vesnice. Mnohé z nich byly zlikvidované a jejich obyvatelé vyvražděni až po dobytí Banské Bystrice. Mluvíme o Kremničce, Vápenky pri Německé - což jsou ta nejznámější místa - ale míst, kde bylo vražděno civilní obyvatelstvo, jsou skutečně desítky. I to je ukázka, proti čemu, proti jakému režimu povstalci bojovali. Nejen proti nacistickému Německu, ale i proti aktivním kolaborantům, které představovala ľudácká HSLS.

Jak se dívala většina obyvatel na povstání? Měli už dost Tisova režimu, nebo ještě hodně Slováků souhlasilo s hlinkovci?

Je trochu úspěch ľudácké a neoľudácké propagandy, že my jako historici musíme vysvětlovat, nakolik Slováci souhlasili s ľuďáckým režimem. HSLS, tedy Hlinkova slovenská ľudová strana, v rámci voleb na Slovensku nikdy nezískala majoritní zastoupení. Velmi silní tu byli agrárníci a byla tu spousta dalších stran.

Hlinkova slovenská ľudová strana se od března 1939 a vlastně už dlouho předtím začala prezentovat jako jediná strana, která vlastně zastupuje zájmy všech Slováků, což zdaleka nebyla pravda, ona nebyla ani jediná autonomistická strana. I Slovenská národní strana byla autonomistická, takže ani v tomto nebyli ľudáci výjimeční. A stejné to bylo s náladami ve společnosti.

Nikdo si samozřejmě nepřeje, aby v jeho okolí probíhaly ozbrojené boje, což je naprosto legitimní, ale povstalecké území není spojené jen s ozbrojenými boji. Byla tam zrušena vláda jedné strany, kterou my máme spojenou hlavně v období po únoru 1948, ale v našich dějinách, v dějinách slovenského území, panovala i během druhé světové války. Do jisté míry byla zrušena cenzura, samozřejmě s ohledem na probíhající bojové aktivity. Znovu vznikaly různé noviny, divadla, existovalo i frontové divadlo, takže se do jisté míry obnovoval i běžný život mimo autoritativní systém.

Současně se sami povstalci hlásí k obnově Československé republiky, a to i armáda, která bojovala na Slovensku a která měla odhadem po dvou mobilizacích 60 000 lidí, bojuje jako první československá armáda na Slovensku. I na tom je vidět, za co se bojovalo v SNP a nešlo - když nadvážu na zlé jazyky, které jste vzpomínal na začátku - o to, že se má zapomenout na ľudácký režim. Já si myslím, že bychom na něj nikdy neměli zapomenout a měli bychom zdůrazňovat za co je zodpovědný, jakých zvěrstev se dopouštěl a zároveň je potřeba říkat, že se v SNP bojovalo za obnovu Československa a za obnovu demokratického systému. To, že se to pak nepodařilo, je druhá věc. A samozřejmé jistá část - a ne malá - nebojovala za obnovu demokratického Československa, ale za Československo komunistické.

Armáda jako hlavní síla i političtí představitelé, jako například členové Slovenské národní rady, bojovali za obnovu Československa, ale se zásadně odlišným postojem, než jaký panoval ještě v třicátých letech. Prostě přijímali i změněnou realitu šesti let a vnímali, že je nutné odmítnout autoritativní tendence, ľudácké kolaborantství a přijmout princip rovný s rovným, tedy federativní uspořádání Československa, nebo Slovensko autonomní ale bez ľudáckého segmentu.

Jak se na povstání máme dívat dneska, když se objevují revizionistické názory, že předstupněm dnešní Slovenské republiky byl Slovenský štát? Z našeho rozhovoru je vidět, že se povstání vysvětlovalo podle toho, jak se to zrovna vládnoucímu režimu hodilo, aby se vylouplo jádro a nebyly tam slupky interpretací nebo dezinterpretací.

Co se týče narativu o kontinuitě ľudácké republiky, spojení první (slovenská) republika odmítám, tak neexistuje žádná kontinuita mezi ní a současnou republikou, která samozřejmě má svoje chyby, ale stále jde o demokratický režim. To se rozhodně nedá říci o systému, který tu působil v letech 39 až 45. Už v březnu 1939 vznikl první koncentrační tábor v Iľavě. Není to ani chronologicky správné, protože první byla Slovenská republika rad, která vzniká těsně po první světové válce, ale to říkám jen pro odlehčení.

Co se týče významu SNP, tak je to hlavně v kontextu války na Ukrajině obrana území proti okupantům.

Samozřejmě tam byla různá pochybení, ale ta vycházejí z konspirační činnosti. Dlouhodobě se věnuji odbojovým hnutím v Evropě a nevím o žádném, které by nemělo své problémy a limity, ať se dívám na odboj v protektorátu na Slovensku, ve Francii nebo v Dánsku.

Druhou rovinou vedle obrany území proti okupantům je přihlášení se k myšlence společného státu. Tím odpadá věčná otázka, jako to, že se mohlo Slovensko stát vítězným státem druhé světové války - protože se hlásíme k myšlenkám a odkazu Československé republiky, toho, co nám Československo dalo, což je nezpochybnitelné, když pozorujeme kulturní a společenský vývoj během let 1918 a 1948.

U ľudáckého režimu máme už tolik důkazů o tom, o jaký režim se jednalo a jaké zločiny má na svědomí. Nikdo soudný, kdo se chce hlásit k myšlenkám demokracie a svobody, nemůže ani chvilku uvažovat nad tím, že by se hlásil k odkazu tohoto státního útvaru.

Státní útvary se rozdělily, ale příběh odboje je společný.

Celý rozhovor si můžete přehrát v úvodu článku.