Před 80 lety ze zajateckého tábora utekly desítky letců, do Británie se dostali jen tři

„Těch 76 bylo zklamání, protože hlavní organizátor útěku major Roger Bushell plánoval větší, velkorysejší útěk. Chtěl dostat ven 200 chlapů,“ řekl Jiří Rajlich z Vojenského historického ústavu. Popsal plán syna důlního inženýra: „Přišel s myšlenkou, že by se měly kopat tři tunely najednou. Počítal, že kdyby němečtí strážní jeden objevili, tak budou zajatci zkroušení a bude trvat dlouho, než se odhodlají k něčemu podobnému.“

Bushell spekuloval správně, dodal Rajlich: „V březnu 1943 se začaly kopat tři tunely Tom, Dick a Harry. V září 1943 se německým dozorcům podařilo odhalit vchod do Toma. To už měl 70 metrů a vynosilo se z něj 70 tun písku. Zajaci se tvářili zkroušeně, ale padlo rozhodnutí kopat dál s tím, že písek z tunelu Harry se dával do skoro vykopaného Dicka.“ Vykopat metr tunelu, ve kterém byly položené dřevěné kolejnice a kde byly dvě „přestupní stanice“, zabralo v průměru den a znamenalo to vynosit ven skoro tunu zeminy.

„Tunel Harry si nelze představit jako myší díru. Byl skoro devět metrů hluboký a přes sto metrů dlouhý. Podloží bylo pískové, takže musel být vydřeven, museli tam zřídit ventilaci. To všechno se podařilo. Padly na to tisíce prkének z ubytovacích zařízení a paland. Měli měch, kterým tam vháněli vzduch,“ pospal tunel Rajlich.

Celkový rozsah příprav na útěk byl ještě větší. „Nešlo jen o kopání tunelu a skrývání vykopané zeminy. Pro více než dvě stě chlapů bylo potřeba opatřit falešné papíry, civilní oděvy, kompasy, jídlo,“ přiblížil historik.

Zmínil i zapojení československých zajatců: „Arnošt Valenta, radiotelegrafista 311. perutě, intelektuál v uniformě, byl jedním z hlavních organizátorů útěku a měl útěkové číslo tři.“ To znamenalo, že mohl tunel použít jako jeden z prvních. Pomáhal zajišťovat předlohy potřebných dokumentů, které se pak padělaly, ale i jízdní řády vlaků, protože část zajatců měla jet pryč vlaky, ale podařilo se mu zajistit i fotoaparát a vývojku.“

Činili se však i další: „Kapitán Bedřich Dvořák, stíhač od 312. perutě, měl číslo 14, zasloužil si ho tím, že přešíval civilní oblečení z vojenských uniforem, a třetí z uprchlíků, poručík Ivo Tonder, měl útěkové číslo 21, protože patřil k nejaktivnějším kopáčům.“

Zapojili se i další českoslovenští zajatci, celkem se na přípravě útěku podílelo 600 zajatců, většina jich však neměla šanci utéci. Prvních 70 lidí byli ti nejzasloužilejší, kteří se na budování tunelu podíleli nejvíce, ale patřili mezi ně i ti, kteří už měli zkušenosti s útěky, protože u nich byla větší šance, že uspějí, nebo lidé znalí němčiny a francouzštiny, a zohledňovalo se i to, jak dlouho v zajetí byli. Zbylých 130 se losovalo a „Bushell pak vybral ještě dalších dvacet lidí“, dodal Rajlich.

Důvodů, proč se nepodařilo naplnit původní plán, se sešlo několik. Nejzávažnějším bylo, že tunel byl kratší, než by bylo třeba, neústil až v lese, jak se plánovalo, ale za strážní věží. „Když ho prorazili, tak s hrůzou zjistili, že schází pět metrů. Bushell zaimprovizoval, že někdo vyleze ven a schová se do lesa a ostatním bude dávat signál provázkem, že je čistý vzduch. Nebezpečí hrozilo od strážných, kteří chodili okolo tábora,“ popsal Rajlich.

Nebyl to však jediný problém. „Tu noc královské letectvo podniklo největší noční nálet na Berlín, takže zhasla světla i improvizovaného osvětlení v tunelu. Taky tam byl jeden zával, který se podařilo odstranit, ale to bylo další zdržení. Do tunelu se dostalo 84 důstojníků. V okamžiku, kdy strážný objevil ústí tunelu, tak už jich bylo 76 pryč. Ti v tunelu se rychle plazili zpátky na barák 104. Tam všichni pálili falešné doklady a jízdenky.“ Byl mezi nimi další Čechoslovák, notorický útěkář Josef Bryks.

Arnošt Valenta měl jet vlakem, ten jemu i mnohým dalším ujel. Rozhodl se proto jít pěšky. Rozbředlým sněhem se jít nedalo, takže se šlo po silnici. Dopaden byl 26. března: „Ne snad kvůli své neopatrnosti, ale kapitán Johnny Marshall, se kterým utíkal, se vydával za Francouze a bohužel perlustrující německý policista uměl lépe francouzsky než Marshall,“ vysvětlil Rajlich.

Zbylí dva Čechoslováci se dostali dál. Ivo Toner utíkal s Johnem Stowerem, chtěli se dostat ve Štětíně na loď, ale nepovedlo se jim to, tak zamířili na jih. Chyceni byli 30. března, řekl historik: „Dopadl je ve vlaku mezi Hrádkem nad Nisou a Libercem německý policista. Stower měl smůlu, že měl obarvené vojenské kalhoty a četník si vzpomněl, že zrovna takové kalhoty měl jeden z předtím zadržených letců. Kapitán Bedřich Dvořák prchal s Desmondem Plunkettem. Dopadl je příliš aktivní protektorátní četník na nádraží v Klatovech. Desmond nedokázal správně zareagovat.“ To bylo 8. dubna.

Do Anglie se dostali jen tři uprchlíci, dva Norové, kteří se dostali na švédskou loď, a jeden Nizozemec. „Ovládali evropské jazyky a kontinentální zvyky, Anglosas se v okupované Evropě špatně skrýval. Proto jich pochytali tolik.“

Hlavní důvod neúspěchu velkého útěku tkvěl v reakci německých úřadů, plyne z Rajlichových slov: „Bylo vyhlášeno jedno z největších celostátních pátrání v dějinách třetí říše. Stíhalo je 70 000 příslušníků bezpečnostních složek.“

Většina uprchlých zajatců byla navíc v rozporu s ženevskými konvencemi zastřelena, i když by měli dostat nanejvýš kázeňský trest. Důvodem byla reakce vůdce, připomněl historik: „Když se Hitler dozvěděl, že ze Saganu uteklo 76 důstojníků, tak dostal obvyklý záchvat zuřivosti a nařídil, že všichni po dopadení musejí být zastřeleni. Oponovali mu Göring i velitel zajateckého úřadu, že by to ohrozilo německé zajatce. Hitler rozhodl, že většina jich musí být zastřelena. Nakonec se shodli na 50.“

Mělo jít o exemplární trest, aby se útěky neopakovaly, protože rozsáhlá pátrání vyčerpávala nacistické bezpečnostní složky, které pak nemohly plnit jiné úkoly. „Přednostně se vybírali ‚Nebritové‘, byli tam Norové, Poláci, Kanaďané, Jihoafričané, Řek a Litevec,“ řekl Rajlich s tím, že byli zřejmě vybíráni i podle toho, jakou hráli v útěku roli. Mezi zastřelenými byl Valenta i Bushell, který už dvakrát předtím utekl, a v květnu 1942 ho chytili až po několika měsících v Praze spolu s poručíkem Jaroslavem Zafoukem.

Útěk většině zajatců nepřinesl svobodu, ale smrt. Přesto šlo o výjimečný čin. „Výsledek byl tragický, ale je to velký příběh o touze po svobodě i po splnění vojenských povinností. Britský důstojník má povinnost se o útěk alespoň pokusit. Velký útěk není samozřejmost,“ zhodnotil ho Rajlich a připomněl, že v roce 1963 vznikl stejnojmenný film The Great Escape se Stevem McQueenen, Charlesem Bronsonem a Richardem Attenboroughem, který natočil režisér sedmi statečných John Sturges.

Scénář k filmu napsal autor Krále krysy James Clavell. „Fakta musela ustoupit příběhu, ale myslím, že kdyby se zfilmoval tak, jak se odehrál, tak to na jeho dramatičnosti a velkoleposti nic nezmění.“

Nebyl to však jediný snímek s touto tematikou. Už v roce 1946 byl natočen britský snímek Srdce v zajetí (The Captive Heart), který přibližuje nejen útěk ze Saganu, ale také osud českého pilota Josefa Brykse.

„Velký útěkář Josef Bryks, stíhač sestřelený v roce 1941 nad Francií, utíkal pětkrát. To byl tvrdý chlap. Ze zajateckého tábora Schubin v Polsku se nechal vyvézt v bečce na močůvku. Pobýval na svobodě několik měsíců a byl dopaden v okupované Varšavě. Josef Bryks byl nezlomným válečným zajatcem, ale je jedním ze symbolů toho, jak poválečné Československo naložilo s hrdiny z britského královského letectva. Josef Bryks byl v roce 1948 vyhozen z letectva, odsouzen k dlouholetému vězení, kde v roce 1958 zemřel. Dožil se jen 42 let a velkou část života strávil za mřížemi,“ připomněl Rajlich.

Smrt padesáti uprchlých zajatců byla podezřelá. Všichni měli být zastřeleni při pokusu o útěk nebo proto, že se bránili. Zaskočilo to služebně nejstaršího britského důstojníka v táboře Herberta Masseye, zvláště když mezi nimi nebyl žádný zraněný. Jejich těla navíc byla spálena, i když se zajatci obvykle pohřbívali v rakvi.

Trestu za vraždy zajatců ze Saganu však neunikli ani nacističtí pohlaváři, ani mnozí vykonavatelé vražd zajatců, uvedl Rajlich: „Saganská vražda přitížila Göringovi, Keitelovi a Kaltenbrunnerovi. Na vypátrání přímých vykonavatelů byl ustaven speciální tým královského letectva a Scotland Yardu. Velel mu podplukovník Wilfried Bowes. Dlouho se mu nedařilo. Na první stopu narazil v únoru 1946 v Československu, protože v Československu skončilo několik uprchlíků. Československá strana mu dala tip na podezřelou výpověď řidiče zlínského gestapa, který si vzpomněl, že vezl dva zajaté důstojníky, dva své šéfy a zastavili u Hrabůvky.“ Tam byli zajatci zastřeleni a převezeni do krematoria v Moravské Ostravě. Další čtyři byli zpopelněni v Mostě.

Od řidiče zlínské kanceláře gestapa se Bowes dostal k dalším jménům a před vojenským soudem v Hamburku stanulo 18 obviněných, všichni byli uznáni vinnými a 13 jich bylo popraveno. Pak se podařilo dopadnout ještě další, část ale soudu unikla, protože většinou spadali pod vratislavské gestapo a padli při obraně města nebo si po jeho pádu vzali život.

Zatímco Valenta byl zastřelen už 31. března u Legnice, zbylí dva uprchlí Češi přežili. Nacistická justice je zřejmě chtěla soudit v procesu s velezrádci: „Uplatňovala na ně pověstný paragraf 91 říšského trestního zákoníku, to byla velezrada, zemězrada, vyhnutí se pracovní povinnosti, vstup do zahraniční armády. Na všechno z toho se vztahoval trest smrti.“

Trest smrti hrozil už prvním zajatým Čechoslovákům, posádce wellingtonu Karla Trojáčka, sestřelené v září 1940 po návratu z náletu na Berlín. O tom, že jsou drženi v civilní věznici místo v zajateckém táboře, se Britové dozvěděli prostřednictvím ochranné mocnosti a pohrozili represáliemi proti zajatým německým letcům.

„Trojáčkovu posádku po roce přemístili do normálního zajateckého tábora, nicméně Damoklův meč se vznášel i nad dalšími. V průběhu 2. světové války padlo do německého zajetí 53 československých příslušníků britského královského letectva. V létě 1944 po atentátu na Hitlera odvezli část těchto letců držených v Saganu a v táboře Stalag Luft I Barth na pražské gestapo.

Tam proti nim svědčil zrádce Augustin Přeučil, který chtěl v roce 1939 utéci do zahraničí a létat v Jižní Americe. „Gestapo ho zadrželo a poslalo do Polska, aby se vetřel mezi československé letce,“ připomněl Rajlich. To se mu podařilo. Nakonec uletěl s hurricanem do Belgie a udal lidi, kteří se mu snažili pomoci.

„Gestapo ho používalo v Terezíně jako volavku. V roce 1944 v pečkárně pomáhal identifikovat zajaté kolegy. Po válce se mu dostalo spravedlivé odměny, v dubnu 1947 byl popraven,“ připomněl Rajlich. „Zase ale zasáhla ochranná mocnost. Informovala o připravovaném soudním řízení Brity a opět pohrozili represáliemi. Nakonec německá strana prohlásila, že je dají do speciálního tábora v Colditzu a tam budou čekat na soudní řízení, které může proběhnout i po válce.“ To už se neuskutečnilo. Colditz byl osvobozen 16. dubna 1945.

Českoslovenští letci se obávali zajetí, protože mohli být stíháni za velezradu. Kvůli tomu se zastřelil radiotelegrafista Trojáčkovy posádky Karel Kunka. Mnozí se proto snažili vyhnout zajetí, což se podařilo sedmi z nich. Nejznámějším byl František Fajtl, který svou cestu od Dunkirku, kde 5. května 1942 nouzově přistál se zasaženým spitfirem, přes Paříž a na neokupovanou část Francie a nakonec přes Pyreneje do Španělska popsal v knize Sestřelen.

„O rok dříve se to povedlo seržantu Jozefu Menšíkovi a četaři Rudolfu Ptáčkovi. Myslím, že by se jim to nezdařilo, kdyby nebyli kontinentálně vychováni. Všichni tři uměli dobře francouzsky, protože sloužili u francouzského letectva.“ Britové v té době francouzsky moc neuměli. Podsaditý Fajtl navíc lépe zapadl mezi francouzské venkovany.“