Mýty a krutá realita bojů na Dukle

Dukla byla označována za klíčovou operaci v bojích proti „lítým fašistickým hordám“, během níž se ukovávalo spojenectví československých a sovětských vojáků. Hrdinové od Dukly pravidelně jezdívali na besedy, kde vyprávěli o tvrdých a hrdinných bojích.

O selháních se samozřejmě nemluvilo, připomněl Marek. „Spojení dukelský hrdina byl úctyhodný titul pro všechny, kteří karpatská jatka přežili, ale byly dva druhy dukelských hrdinů. Jedni, kteří chodili na besedy a opakovali zjednodušené fráze. A pak tu byli dukelští hrdinové z řad volyňských Čechů, Rusínů z Podkarpatské Rusi, Židů, kteří o tom nechtěli mluvit, protože pravdou, kterou by říkali, by si jenom škodili. Stejně by jim nikdo nevěřil, protože mediální a ideologická masáž vedla k tomu, že lidé věřili spíš těm opakovaným frázím.“

Heroizující podání je slyšet i z úst veterána Miloslava Masopusta, který poskytl rozhovor novinkám před deseti lety. I on vzpomínal, jak k jeho samostatnému praporu samopalníků a smíšenému průzkumnému odřadu mluvil první velitel samostatné brigády, „náš milovaný generál Svoboda“.

„Seznámil nás s utrpením našeho lidu, řáděním krvelačných fašistů a s naším úkolem rychlým útokem po dělostřelecké přípravě s využitím a za podpory sovětských tanků a rozhodným postupem do večera příštího dne v součinnosti se slovenskými jednotkami obsadit Dukelský průsmyk a do třetího dne operace osvobodit Prešov,“ vzpomínal Masopust.

Veterán připomněl i Svobodův apel: „Buďte věrnými syny svého národa a potomky slavných husitů. Buďte pamětni husitského hesla nepřátel se nelekejte, na množství nehleďte a staňte se národními mstiteli za utrpení a oběti našich národů doma. No a my jsme odpověděli - úkol musí být splněn. Toto, jak se později ukázalo, nebylo tak jednoduché. První zákopy byly vzaty téměř bez odporu. Aby se neztrácela rychlost postupu, obcházeli jsme Krosno zprava a postupovali jsme do hloubky obrany protivníka poměrně úzkým úsekem prolomené obrany. Před Bóbrkou jsme narazili na dobře organizovaný a zamaskovaný protitankový rajón. My jsme seskočili z jedoucích tanků, ale fašisté nám zasáhli první tank. Zlikvidovali jsme toho tankoborníka, ale protitankové kanóny zasáhly druhý tank. Přijel třetí tank, chtěl pomoci, ale rovněž byl zasažen a další postup byl zastaven.“

Operace byla reakcí na Slovenské národní povstání, které propuklo 29. srpna 1944. Jak uvedl slovenský historik Martin Posch, Sověti se mu rozhodli pomoci, i když původně neplánovali postup přes Karpaty. Stavka se rozhodla podniknout karpatsko-dukelskou operaci.

„Oficiálně se říkalo, že maršál Koněv dostal pět dní na to, aby ji připravil, a pět dní, aby ji splnil,“ uvedl Marek, „ale promarnilo se obrovské množství času, což způsobilo krvavé ztráty.“

Historik v této souvislosti připomíná, co se odehrávalo v Sovětském svazu. „Na jedné straně je to nepochopitelné chování sovětského vrchního velení v Moskvě, kam na počátku srpna 1944 odletěly ilegálně dvě slovenské delegace projednávat koordinaci, spolupráci a přípravy povstání. V delegaci byl vedle slovenských vojáků i čelný představitel Komunistické strany Slovenska Karol Šmidke, který už předtím v Sovětském svazu byl a v roce 1943 byl vyslán Sověty na Slovensko. Předpokládal bych, že kdyby slovenská delegace rozložila všechny plány, že by s nimi Sověti začali jednat, měli měsíc na přípravy těch postupů. Sověti je měsíc tahali po divadlech, nechali odpočívat, vymlouvali se, prostě se prakticky nic nedojednalo.“

Marek vysvětlil i možný důvod: „Sověti nikdy nikomu nevěřili. Co si neudělali sami, k tomu měli nedůvěru. Viz varšavské povstání a další události v Evropě. Vidí tam celonárodní spojení při přípravách povstání. A to samozřejmě vyvolávalo u Stalina a jemu podobných lidí v Kremlu hlubokou nedůvěru. Vidí tam spolupráci nejen s komunisty, ale i s londýnským exilem a taky vidí určitou spolupráci slovenské armády, která dosud byla vojenským protivníkem Rudé armády. Teprve když se povstání rozhořelo naplno, tak se zpožděním dochází ke snahám využít ho k dalšímu postupu na západ.“

Situace se změnila na konci srpna, připomněl Marek: „Ve chvíli, kdy Němci vtrhli, se teprve postupně začaly ledy hýbat. Koněv dostal asi čtyři dni na přípravu velké strategické operace. Podle vzpomínek Ludvíka Svobody a dalších tak sám Koněv, když to plánoval, řekl – to bude ale bordel, Věděl, že má málo času, navíc ve složitém terénu.“

K německému vpádu podle Marka přispěly i aktivity partyzánů, kvůli kterým se Němci rozhodli obsadit Slovensko: „Zavinili to partyzáni z ukrajinského štábu partyzánského hnutí svými naprosto nekoordinovanými činy. Další čelný představitel Komunistické strany Slovenska Gustav Husák je prosil, aby zmírnili svoji činnost, aby ji koordinovali s budoucím velitelem povstání, tehdy podplukovníkem Jánem Goliánem.“

V tom se neshoduje s Poschem, který je přesvědčen, že Němci se rozhodli obsadit Slovensko, aby získali obranné pozice v Karpatech kvůli tomu, co se odehrávalo v Rumunsku, kde byla 23. srpna svržena proněmecká vláda Iona Antoneska, když se zhroutila fronta na severovýchodě Rumunska. Naopak je přesvědčen, že roli partyzánských aktivit na německé rozhodnutí zveličují zastánci ľudáků.

Chyby byly také na slovenské straně, upozornil Marek, fatální byla jedna v době začátku povstání: „Bylo tam selhání slovenského sboru, který zavinili dva tři vysoce postavení důstojníci, především velitel sboru generál Malár. V Bratislavě pronesl kapitulantský projev, kde vyzýval vojáky východoslovenské armády ke klidu a k rozvaze, čímž vznesl zmatek do důstojnického sboru. Když dorazil na východní Slovensko, tak už bylo na všecko pozdě. Jeho postoj je velice těžko pochopitelný, stejně tak jako postoj jeho zástupce plukovníka Tálského, který odletěl ne do Moskvy, ale k veliteli prvního ukrajinského frontu maršálu Koněvovi a místo toho, aby organizoval východoslovenské jednotky do bojové pohotovosti.“ Němci obě divize rychle odzbrojili.

Chyby vidí Marek i na bojišti: „Třetí významnou roli neúspěchu vidím v absolutním selhání hloubkového průzkumu sovětské 38. armády a prvního ukrajinského frontu. Československý hloubkový průzkum, který byl připraven formou roty zvláštního určení, kterou vycvičili důstojníci z Anglie, byl nasazen až během operace.“ Upozorňuje, že další mýtus se týká dvou slovenských divizí, které byly odzbrojeny už 31. srpna. „To od různých partyzánských desantů, které byly na východním Slovensku, asi věděli.“

Celá operace neprobíhala podle plánu, upozornil Marek: „Československý sbor pochodoval v druhém sledu. Spoléhal na to, že se Sovětům podařilo prolomit frontu a že bude nasazen třeba druhý den. Spoléhalo se na to, že před našimi jsou sovětské jednotky, jenomže hloubkový průzkum 38. armády naprosto selhal a naše velení se muselo spoléhat na zprávy sovětských styčných důstojníků, které nebyly čerstvé. Taky se ucpaly komunikace. Spoléhalo se, že některá města už budou obsazena , ale československé jednotky je musely objíždět. A 9. září v mlze první a třetí československá brigáda doslova pochodovala k německým liniím a začala být masakrovaná. Naši důstojníci museli vynaložit obrovské úsilí, aby se hlavně u třetí brigády, kde byli nedostatečně vycvičení a bojově nezkušení volyňští Češi, vlastenci, dobrovolníci, panika nezměnila v totální panický útěk.“

Na to vzpomínal i generál Masopust: „Po rozednění zahájila sovětská pěchota útok na Bóbrku, Němci za podpory skupiny tanků, tigerů, útok zastavili a Sověti museli ustoupit. Naše zbylé dva tanky také ustoupily a my s nimi do Machnówky, kde byl náš druhý prapor. Němci zahájili minometnou palbu a několik min padlo do zákopů a naši nezkušení vojáci, Volyňáci, mysleli, že všechny miny budou teďko padat jim do zákopu. Tak nějakej blbec řekl – utečme odsuď, nebo nás tu pozabíjejí. Teďko vyskočili ze zákopů a utíkali ven. Já jsem zrovna stál se svým družstvem u Svobody a Svoboda říkal – zastav je. No tak jak. Střelbou nad hlavami. K zemi a teď čelem vzad. Zahájit palbu na fašisty, takže Němce jsme zastavili. No a já jsem byl při ústupu do Machnówky, měl jsem prostřelenou nohu a můj zdravotník Opočenský mě obvázal. Velitel čety rotmistr Švejka nařídil, abych šel do nemocnice nebo na ošetřovnu, a tak skončila moje účast u Dukly.“

Situaci se nakonec podařilo stabilizovat, uvedla Marek, ovšem cena byla vysoká: „Ztráty u první a třetí brigády byly tak obrovské, že jejich údernost se stala spornou. Od toho dne se celá operace mění v úporné boje, které však už neměly ryze ofenzivní charakter frontální.“

I Masopust byl k vedení bojů kritický: „Zbytečně tam padlo asi 1500 Volyňáků.“

„Speciálně ztráty 1. československého armádního sboru na Dukle byly veliké. V souhrnu uvádí asi šest a půl tisíce osob ze šestnácti tisíc,“ připomněl Marek. „Myslím tím padlé, raněné, nezvěstné. Padlých a nezvěstných bylo asi šestnáct set, zbytek jsou vážně ranění. U nezvěstných víme, že jsou to také padlí. Jejich tragédie spočívá v tom, že často nevíme, kde padli, někdy dokonce ani kdy. A to se netýká jenom řadových vojáků, kteří padli při dělostřelecké palbě, ale často i důstojníků. Když se podíváme do dlouhého seznamu padlých důstojníků, tak u mnoha je uvedeno - padl mezi 9. a 20. zářím.“

Velkou roli ovšem hrála i schopnost německého velitele, dodal Marek. „Německým jednotkám na té karpatské frontě velel generál Gotthard Heinrici, který byl proslulý svojí speciální obrannou taktikou. Když Sověti připravovali ofenzivní operaci, byli zvyklí nasadit co největší množství dělostřelectva, minometů a raketometů a zmasakrovat první obrannou linii nepřítele.

To dělali prakticky u každé operace. Někdy se to zdařilo, někdy méně a v tomto případě se to nezdařilo, protože dotyčný německý generál měl ve zvyku, když začala palebná příprava nepřítele, v tomhle případě Rudé armády, tak stáhl všecky své jednotky do druhé linie. Počkal, až se vybouří dělostřelecká ofenzíva, a ve chvíli, kdy měla přejít do útoku pěchota, protože nasazení tanků v těch Karpatech bylo složité, tak se Němci do první linie vrátili a v plné síle odráželi útok. Pětidenní operace se změnila v 79 dní krvavých bojů, kdy sovětské a československé jednotky musely přejít na slovenském území do obrany a několik týdnů se chystat na další postup, protože nebylo v jejich silách pokračovat v tom útoku.“

Velkou roli hrály miny, dodal Marek: „To byla jedna z největších opor Němců při zastavování postupu protivníka. Prostor byl těžce zamilovaný. Lidé tam umírali při zemědělských pracích dlouho po válce a i dnes, kdybychom se neopatrně chovali v dukelské prostoru, tak by se nám mohlo stát, že narazíme na některé nevybuchlé pozůstatky druhé světové války.“

Duklu si podle něj je potřeba připomínat a ulice nebo náměstí či sídliště, která mají v názvu Duklu, by se neměly přejmenovávat: „Úcta k lidem, kteří tam nasazovali a položili své životy za svobodu tehdejšího Československa, si zaslouží, abychom nezapomněli. I s politickým balastem, který je nutné z této historické události seškrábat, má smysl vzpomínat a touto událostí se zabývat. Může to pro nás být i určitým poučením, protože demagogie, které oblepila Duklu, může oblepit i válku na Ukrajině.“