Jiří Pitín: Lidice přežil jako miminko, dodnes se s tím vyrovnává

Díky laskavé tetě vyrostl Jiří jako milovaný syn. Až coby starý muž si začíná uvědomovat, jak moc ho válka poznamenala. „Kdybych byl jen o rok starší, tak stojím mezi dětmi na lidickém pomníku a sestra mě tam drží za ručičku. To všechno mi došlo až po šedesátce: že mi do tří let chyběla mateřská náruč. A potom tátovo poplácání po ramenou. A dnes mi nejvíc chybí sestra. Když ji v Chełmnu v náklaďáku zplynovali, bylo jí deset let. Byla by pro mě celý život velkou oporou,“ posteskne si. Na první pohled však na něm nic nepoznáte. Šrámy na duši zakrývá nakažlivým úsměvem.

Na svět přišel 23. dubna 1942 v kladenské porodnici. Do osudného 10. června zbývalo 48 dní. Rodina jeho tatínka pocházela z Buštěhradu, maminčina z Hostouně. A tak si manželé zvolili za bydliště obec na půli cesty: Lidice. Žili v čísle popisném 92, v jednom z nejnovějších domků na jižním svahu obce. Bydleli tam nejen Jiřího táta František, maminka Blažena a sestra Maruška, ale také babička Marie, tatínkova maminka, a strýc Josef, tátův starší bratr.

V úterý 9. června byla Blažena se synem Jiřím na kontrole u dětského lékaře v Praze. Stavila se při té příležitosti u své starší sestry Marie Kvasničkové, která bydlela ve stejném domě jako pan doktor. „Tetička ji přemlouvala, aby tam se mnou přespala, že pojedeme druhý den ráno, ale maminka nechtěla. Tatínek se měl vrátit z noční směny, chtěla mu uvařit. Takže jsme se ještě ten večer vrátili domů,“ vypráví Jiří Pitín na webu Paměť národa.

To už byly Lidice neprodyšně obklíčeny jednotkami německé policie a wehrmachtu ze Slaného. Lidé se mohli dostat dovnitř, ven však ne. A ve středu 10. června nad ránem se rozpoutalo peklo. Němci vyvedli obyvatele z domovů. Ženy s dětmi odvezli do kladenské reálky. Muže starší patnácti let nahnali do sklepa a chléva Horákova statku. Pak je začali střílet, zpočátku po pěti, pak po deseti.

Jiřího strýc Josef zemřel na dvoře Horákova statku, kde bylo toho dne povražděno 173 lidických mužů. Nakonec Němci zapálili domy, školu, kostel i faru. Neušetřili ani hřbitov, stromy a rybník. Místo, kde stávaly Lidice, se mělo stát pustinou.

Další tři dny drželi nacisté ženy a děti ve škole na holé zemi. Jiřího otec František Pitín v té době ještě žil. Pracoval totiž jako „bílý zedník“ – opravoval vypálené vysoké pece – na hutích Poldi Kladno a noční směna mu končila v pět ráno. Když se dozvěděl, co se děje v Lidicích, nevrátil se domů, ale ukryl se u příbuzných v Hostouni.

To jsem se dozvěděl teprve před několika lety od sestřenice Libuše, která je zhruba ve věku mé sestry. Vzpomínala, jak její teta, k smrti vyděšená, řekla po dvou dnech mému tátovi: Hele, Franto, tady nemůžeš zůstat, vidíš, co se děje,“ vypráví Jiří. Dnes, po desítkách let, už to nemá příbuzným za zlé. Bere věci rozumem, ne citem, a ví, jaká situace tehdy panovala.

Němci se mstili za atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Nad protektorátem byl vyhlášen výjimečný stav a rozhlas každý den opakovaně varoval: „Kdo pachatele přechovává anebo jim poskytuje pomoc anebo má vědomost o jejich osobě anebo o jejich pobytu a neoznámí to, bude zastřelen s celou svou rodinou!“

A tak František Pitín opustil příbuzné a ukrýval se v malém lomu mezi Hostouní a Hřebčí a v lesích u Unhoště. Už neměl jídlo, a když narazil na lesního dělníka Josefa Černého, pokusil se s ním vyměnit potravinové lístky za chleba. Ten ho však udal. Františka Pitína popravili Němci 16. června 1942 na kobyliské střelnici spolu s rodinou Horákových, Stříbrných a několika dalšími muži, kteří nebyli v osudný den vyhlazení Lidic doma. Josef Černý byl po válce odsouzen na doživotí.

„Udal ještě jednoho člověka, takže měl na svědomí životy dva. Ale pustili ho dřív a klidně dožil v okolí Lidic. Vím, že mi o něm lidické ženské nechtěly říct víc, protože se bály, že bych mu rozbil hubu. Jenže já na to neměl. Nejsem bojovník,“ přiznává Jiří Pitín. A dodává: „Stejně by se nic nezměnilo, Němci by si tátu našli.“

V reálném gymnáziu na Kladně Němci tři dny zkoumali, které lidické děti jsou vhodné k „převýchově“ z „rasového hlediska“. Zvrácenými kritérii prošly pouze tři. Jedno bylo později vyřazeno a naopak dalších sedm přibylo v koncentračním táboře v Lodži. Poté nastala nejstrašnější noční můra: odtrhávání dětí od matek. Ukončila jej až střelba do stropu a slib, že se zase shledají: děti pojedou napřed autobusem, aby to měly pohodlnější, ženy za nimi vlakem…

Byla to jen lež na uklidnění situace. Ženy byly odvlečeny do koncentračního tábora Ravensbrück, děti do polské Lodže. Cesta trvala tři dny, byly jen nalehko oblečené. Neměly skoro žádné jídlo. Starší se staraly o ty nejmenší, které plakaly. Byla mezi nimi i Jiřího sestra Maruška. Zůstal mu po ní jen korespondenční lístek, který poslala z Lodže tetě Marii Kvasničkové. „Chtěla něco k jídlu a nějaké hygienické prostředky, hřeben a mýdlo. A brzo, protože nevěděly, kdy pojedou dál. A píše, aby neměli strach, že tatínek s maminkou a Jiříčkem, to jako se mnou, jsou někde na práci,“ vypráví Jiří Pitín.

Spolu s jednaosmdesáti lidickými dětmi putovala Maruška Pitínová vlakem z Lodže do vyhlazovacího tábora Chełmno. „Hned po příjezdu je nacpali do S-wagenů: to byly náklaďáky, které byly hermeticky utěsněné a dovnitř vedlo výfukové potrubí od naftového motoru. Smrt přicházela dlouho, asi deset minut. Co se dělo v těch autech, nechávám na vaší fantazii,“ konstatuje Jiří Pitín. Skutečností je, že zabíjení trvalo dlouho, byla při něm velká spotřeba nafty a těla obětí vypadala tak hrozně, že velení SS hledalo jiný, efektivnější způsob zabíjení. Tím se nakonec staly plynové komory v koncentračních táborech.

Jiřího s maminkou odvezli do Malé pevnosti v Terezíně. U kojenců do jednoho roku nedokázali vyhodnotit rasové předpoklady, proto dávali miminkům šanci. „Čistokrevných árijců“ bylo na plánované zalidnění třetí říše málo. A tak začali krást vhodné děti na ovládnutých územích a umisťovat je do uvědomělých nacistických rodin.

Čtyři týdny v Terezíně byly posledním společným časem Blaženy Pitínové a jejího miminka. Poté ji poslali do Ravensbrücku a tříměsíční Jiří skončil s dalšími šesti nejmenšími lidickými dětmi v kojeneckém ústavu v Praze-Krči v areálu dnešní Thomayerovy nemocnice.

Babička Marie byla zavražděna v Osvětimi v roce 1943. Maminka Blažena zemřela v Ravensbrücku v prosinci 1944. Její tělo bylo zpopelněno na Štědrý den. Oficiální zpráva konstatovala jako příčinu smrti zápal plic a srdeční selhání. „Mám dvě informace. Podle té první se zbláznila. Běhala na bránu, volala svoje děti… A viděla prý tátu, jak leze po komíně, to byla asi asociace na jeho práci. Podle druhé šla vědomě na dráty. Každopádně to nevydržela,“ říká Jiří Pitín.

„Slovní obraty ‚šla na dráty‘ nebo ‚šla do plynu‘ jsem slýchával už jako malé dítě. Nebylo to nic neobvyklého, když se ženský – jak si mezi sebou říkávaly – sešly na kus řeči u nás doma, u babičky nebo u jiné sousedky v Lidicích. Povídalo se o všem a my malé děti jsme byly při tom. Valná většina povídání končívala vzpomínkou na někoho ze starých Lidic, kdo už tu nebyl, na lágr a ženské, které ho nepřežily,“ vzpomíná předseda občanského spolku Lidice Antonín Nešpor, syn lidické ženy Anny Nešporové, na webu Lidice.cz.

„Díky tomu vyprávění dnes vím, jak to tenkrát bylo. Ženy, které už v Ravensbrücku nemohly pracovat pro třetí říši, pro Hitlera a pro válku, stařenky, které celý život neznaly nic než práci do úmoru, šly do plynu nebo dostaly smrtící injekci. Do plynu šly i mladší ženy, které byly z té vší dřiny v tak zbědovaném zdravotním stavu, že už nebyly pro führera k žádnému užitku. Ty, které se pomátly nebo ztratily víru, spáchaly sebevraždu tím, že šly na dráty. V drátěném oplocení tábora byl proud o vysokém napětí a ten zabíjel každého, kdo se jen dotkl. Bez upozornění, rychle a spolehlivě,“ dodává.

Ze sto devadesáti šesti lidických žen odvlečených do Ravensbrücku jich zahynulo padesát tři. Jejich popel byl vysypán do jezera Schwedtsee. „Vím to, stejně jako to vědí moji vrstevníci z vyprávění svých maminek a babiček. Nevědí to ale všichni a měli by to znát. Hlavně příští generace, už kvůli jejich vlastním dětem. Aby se historie tohoto smutného období neopakovala,“ dodává Antonín Nešpor.

Nejbližší příbuzný, který Jiřímu zůstal, byla matčina bezdětná sestra Marie Kvasničková. Už za války ho navštěvovala v kojeneckém ústavu v Krči a po osvobození se synovce ujala. Žili velmi skromně: z jejího platu uklízečky a jeho sirotčího důchodu si toho moc dovolit nemohli.

„Jí bylo padesát a mně byly tři roky. Bydleli jsme v Dejvicích v jedné místnosti s malou předsíní: dvě postele, stůl, kredenc, židle. Voda tekla z litinového kohoutku, topilo se sporákem na uhlí, záchod byl venku pod schody na půdu, koupelna chyběla. Bydleli jsme až pod střechou a vedle nás byla prádelna. Kolem zdí stály necky a v rohu kotel na uhlí. Pamatuji, jak mě tam tetička koupala, potom zabalila do ručníku a nesla v náručí domů do postýlky. Když bylo chladno, ohřála na litinovém sporáku žehličku a dávala mi ji k nohám pod peřinku,“ vzpomíná Jiří.

Pro postarší svobodnou paní to byla pořádná životní změna, ale ne nevítaná. Říkala mu „Jiříčku“ a on jí „mami“. Milovala ho jako vlastního syna. Když americká novinářka Marcia Davenportová, přítelkyně Jana Masaryka, navrhla, že Jiřího adoptuje a odveze do Ameriky, teta rozhodně odmítla. „Ještě na smrtelné posteli volala moje jméno. A to jsem byl velice živé dítě, měla se mnou očistec už na zemi,“ usmívá se Jiří.

V roce 1955 dostal třináctiletý Jiří dům v nově vystavěných Lidicích. Nastěhoval se do něj i s tetou. „Nebyla to klasická vesnice. Vládly tam ženy. Část těch mladších se vdala a založila rodiny. Ale ty starší, které přišly za války o celou rodinu, dožívaly osamělé jako kůl v plotě,“ vzpomíná.

Že je život ve vesnici řízený shora, si začal uvědomovat až později: „Třeba když jsem chtěl natřít rezavý plot. Vzal jsem barvu, která mi přišla pod ruku – a dostal pořádnou držkovou. Nebyla to totiž zelená jako u všech ostatních domů. A podobných věcí bylo víc,“ říká. V šedesátých letech lidický dům prodal a odstěhoval se do Prahy.

Pracoval jako elektrikář, později prodával zvukovou techniku a nakonec se živil jako technik v Chodovské tvrzi v Praze. Dnes je v důchodu a stále se angažuje v Českém svazu bojovníků za svobodu. Zajímá se o historii, která mu pomáhá se vyrovnat s vlastním osudem. Má to čím dál víc zapotřebí.

O sestře a rodičích mu teta nikdy nevyprávěla. „A já se po tom nepídil. Prostě mi to nechybělo,“ konstatuje.

Jako dítě se sice účastnil pietních aktů v Lidicích, traumaty však netrpěl. Když občas zaslechl, že se o něm mluví jako o lidickém sirotkovi, nijak si svůj zvláštní status neuvědomoval. On sám si totiž z raného dětství nepamatuje vůbec nic. Laskavá teta mu umožnila žít normální život, podrobnosti o tragické rodinné historii se postupně dozvídal až před vojnou. Nicméně někde uvnitř cítil, že je „nedohraný a nedomazlený“.

„V podstatě celý život se skoro všeho bojím, což asi souvisí s mými prvními roky. Pamatuji si také, že mi chyběly hračky. Moje první byl černobílý štuclík: váleček s dírou na zahřátí rukou, obalený králičí kožkou. Bral jsem si ho na mazlení do postele, tiskl ho k sobě a hladil,“ vzpomíná.

Z obce Lidice přišlo o život 340 obyvatel: všech 192 mužů, 60 žen a 88 dětí. Z celé vesnice se po válce se vrátilo do vlasti 143 lidických žen a 17 dětí. A dnes už z nich žije pouze deset: poslední lidická žena Jaroslava Skleničková a devět přeživších dětí včetně Jiřího Pitína. „Tam, kde zemře poslední pamětník, začíná historie,“ konstatuje. Proto ještě pořád jezdí se školními dětmi do Lidic a do Terezína a vypráví jim tragický příběh své rodiny. Chce, aby lidé nezapomněli.