Dunkerque obléhali Čechoslováci

„K prvnímu většímu bojovému střetnutí došlo již 7. října, kdy se Němci pokusili zaútočit a vyzkoušet svého budoucího protivníka. Naši to zvládli za chodu, zatlačili Němce do původních pozic a sklidili respekt a obdiv u britského velení,“ připomněl Marek.

Frontu začali českoslovenští vojáci přebírat 7. října, což trvalo dva dny. Výměny jednotek využili Němci a zaútočili a obsadili továrnu Filature. Do 11. října se Němce podařilo zatlačit zpět, napsal v knize Kříže a hvězdy od Dunkerque Jiří Plachý.

Bojová aktivita obrněné brigády tím nekončila, připomněl historik: „Na státní svátek 28. října 1944 provedli masivnější průzkum bojem, který byl velice úspěšný. V úsecích, kde to šlo, nasadili tanky. Brigáda zajala mnoho německých vojáků a mnoho dalších zabila.“ Těch mělo být zabito sto a zajato dalších 370 včetně šesti důstojníků.

„Potom se Němci lépe připravili, takže když naši 5. listopadu podnikli druhý útok, tak už nebyl tak zdařilý. Ztráty na československé straně i na bojové technice byly větší,“ přiblížil další operaci jednotky Marek.

Čechoslováci narazili na četná minová pole, měli 36 padlých a přišli o tucet tanků. Podařilo se získat dalších 164 zajatců, což znamenalo, že Němci přišli po praporu Walter i o prapor Korn, skoro o pět procent svého stavu, přestože německá posádka byla silnější.

Boje vypadaly jinak než třeba ty v Karpatech, uvedl Marek: „Byly tam velké zatopené pláně, kde čněla z vody jen sem tam nějaká zatopená farma. Naše ženijní rota brázdila vodu na motorových člunech a sváděla přestřelky s německými hlídkami, které se snažila vypudit z pozorovacích stanovišť. Z hlediska terénu a min byl cíl stejně komplikovaný jako na východní frontě. Byla to fronta, na které se umíralo, fronta, kde byly desítky zraněných.“ Při obléhání přístavu padlo 189 československých vojáků.

Podobu bojiště přibližuje aktuální výstava 1944 / Brány k domovu ve Vojenském historickém muzeu na pražském Žižkově.

„Mnoho příležitostí pro útok nebylo,“ připomněl historik. „Ještě než byla k Dunkerquu přesunuta Československá brigáda, Němci stihli vytvořit tři obranné linie. Prostor byl silně zamilován a zaplaven. Němci zatopili pole v okolí, takže prostor pro útok byl minimální,“ řekl Marek. Boje proto podle něj spíše připomínaly ty z první světové.

„Opět to ukázalo, že i v relativně pohyblivé válce, což válka na západní frontě po vylodění spojenců byla, jsou místa, kde se vedla klasická poziční válka.“ Bylo to dáno převahou obránců, jichž bylo přes 12 000. Jádrem byla 226. pěší divize, ke které se přidali vojáci z dalších rozprášených jednotek. Obránci využili terén, okolí města nechali zatopit a zbylé přístupové cesty zaminovat. Jejich hlavním problémem byl nedostatek potravin.

Všudypřítomná voda a bláto komplikovaly vojákům život, řekl historik. Ukazují to fotografie Ladislava Sitenského, kterého proslavily snímky našich pilotů v RAF. „Vidíte bláto, zákopy, oblečení vojáků – často improvizované kvůli zimě – nebo práci ženistů při odkrývání min i motorové čluny.“

Německá taktika byla jednoduchá, připomněl historik: „Držme za každou cenu přístavy, které se spojencům nepodařilo v první fázi osvobodit, protože jim budeme komplikovat přesun dalších sil do Evropy a vázat další jednotky a ochuzovat je o další jednotky v první linii na frontě.“

Němcům velel viceadmirál Friedrich Frisius, řekl Marek. „Byl to fanatický nacista, který zastrašoval vojáky, často i popravami, když šlo o nějakou liknavost nebo pokus o zběhnutí. Ukazuje to jeho deník Neblahé dny, který přeložil můj kolega z Vojenského historického ústavu Jiří Plachý se svou manželkou a vydal ho Vojenský historický ústav. Když si ho přečteme, vidíme jeho ukázkovou zatvrzelost spojenou s obdivem nacistické ideologie. Takže naši vojáci měli proti sobě velice tvrdého a houževnatého protivníka.“

Němci pod jeho velením tvrdě bojovali, připomněl historik: „V dubnu zaútočili u továrny Filature, kterou obsadili. Bránily ji francouzské jednotky, bývalí maquisté, kteří nebyli na úrovni. Němci se posunuli dopředu a došlo k poslednímu většímu boji, kdy to, co Francouzi ztratili, Čechoslováci z větší části dobyli zpátky, jenomže během třídenních bojů tam padlo asi 50 našich vojáků.“

Konec třetí říše byl nevyhnutelný, což vedlo k tomu, že se Němci leckde vzdávali. Ne však v Dunkerquu, takže Čechoslováci umírali u přístavu až do posledních dnů války.

Martin Kopaničák padl 30. dubna 1945 a Stanislav Král byl při německém dělostřeleckém přepadu zasažen střepinou 4. května. Při převozu do nemocnice zemřel. O den později padl Oldřich Mužík. Posledním padlým se stal Karen Pokorný, který podlehl 8. května zraněním utrpěným při německém dělostřeleckém případu.

„Německá posádka se vzdala až na úplném konci války, 9. května, kdy zpupný viceadmirál Friedrich Frisius musel podepsat kapitulaci a na katedrále v Dunkerquu zavlála vedle britské i československá vlajka,“ uvedl historik. Frisiovi nezbylo než se vzdát, když Německo kapitulovalo.

Místo nasazení příslušníky Československé samostatné obrněné brigády nepotěšilo. Na postup k hranicím vlasti museli její příslušníci zapomenout. „Pro československé vojáky bylo obléhání Dunkerquu určitým zklamáním. Představovali si, že v rámci postupujících spojeneckých jednotek půjdou na východ a jednoho dne vítězně dorazí na území Československa,“ popsal Marek.

Historik vysvětlil, proč to bylo nereálné očekávání: „Byli vystrojeni, vyzbrojeni a vycvičeni v rámci britských sil. Nemohli postupovat s Američany, s Pattonem ani s dalšími na východ. Kdyby dostali možnost být v první linii, museli by postupovat s Montgomerym na sever, do Belgie, Holandska a severního Německa.“

Ani k tomu však nedošlo. Důvod opět vysvětlil Marek: „Nebyli nasazeni do první linie, protože brigáda, které velel Alois Liška, ještě nebyla na plných tabulkových stavech, měla asi 4200 mužů, chyběl jí třetí tankový prapor a čekala na doplnění modernější výzbroje.“

Brigáda se přesunovala do Francie od přelomu srpna a září, první část dorazila do Francie 2. září. Za ní následovaly další části, nasazena však hned nebyla. „Ve Francii čekala na doformování,“ řekl historik. Problémů však podle něj bylo více: „Chyběly jí další stavy k tomu, aby byly doplňovány bojové ztráty v první linii, takže se považovalo za vhodnější využít brigádu při obléhání v přístavu Dunkerque.“

Část příslušníků brigády však nakonec mohla postupovat s Američany, řekl Marek: „Na stálé žádosti našeho velení nakonec byla sestavena symbolická jednotka, tzv. kombinovaný oddíl, kterou tvořila protiletadlová baterie s šesti boforsy, jedna četa obrněné pěchoty a jedno družstvo obrněné, průzkumné, plus sanitka, lékař a dva saniťáci. Kombinovaný oddíl měl 140 mužů a byl vyslán jako symbolická jednotka po boku Američanů k nám domů.“

Do vlasti se příslušníci oddílu, který vyrazil od Dunkerquu 24. dubna, dostali ještě před koncem války: „Podařilo se jim 1. května v 19:45 vztyčit na hranicích u Pomezí nad Ohří československou vlajku a vstoupit do Chebu, který krátce předtím po velice těžkých bojích a ztrátách osvobodili Američané. Právě tam bylo hnízdo henleinovského hnutí a tam místní chebští Němci i příznivci Konráda Henleina a Adolfa Hitlera zažili těžkou sprchu. Za to, že přišli Američané, byli rádi, bylo to pro ně lepší, než kdyby tam dorazila Rudá armáda, ale najednou se po chebském náměstí začaly ozývat výkřiky Čechů v češtině. Zjistili, že s Američany dorazili i českoslovenští vojáci a obnovení Československa je na pořadu dne.“

Význam brigády by se neměl podceňovat, dodal historik: „Je důležité říct, že naši vojáci ani u Dunkerquu nezklamali, tak jako nezklamali u Kyjeva nebo na Dukle či u Tobruku. Britské velení to moc dobře vědělo a také je podle toho kladně hodnotilo.“

Marek připomněl, jakou ohromnou sílu brigáda představovala, což viděli i lidé, kteří sledovali krátce po konci války 30. května v Praze její defilé na přehlídce.

„Ukázala tam střední tanky Cromwell, těch bylo 173. Pak tam byly lehké tanky a další obrněná technika. Lidé byli ohromeni a ohromeni byli i naši vojáci z východní fronty, kteří měli vojenskou přehlídku v Praze 17. května. Frontovými boji na Ostravsku zocelená elitní tanková brigáda měla podle tabulkových počtů 65 tanků. Pražané viděli sílu, která bohužel nemohla být uplatněna přímo v první linii.“

Marek však upozornil ještě na jeden aspekt, na který by se nemělo zapomínat: „Na brigádu se musíme dívat s obdivem, podobně jako na armádní sbor na východní frontě, protože i v této brigádě je to opět malé Československo. Jádro brigády tvoří uprchlíci z protektorátu, kteří šli dobrovolně do zahraniční armády.“

Připomněl Churchillova slova, že dobrovolník je dvakrát občanem. Tito lidé tvořili jádro brigády. Jejich proud však začal slábnout po pádu Francie. Po pádu Jugoslávie se uzavřela i balkánská cesta do Palestiny.

„Aby brigáda mohla vzniknout v takové síle, tak na tom měli zásluhu bojovníci z Tobruku, kteří ji doplnili a pak – i když ne v takovém počtu – dobrovolníci, krajané, Češi z celého světa, z Argentiny, ze Šanghaje, z USA. Poslední důležité doplňky představují protektorátní vládní vojáci, kteří uprchli k partyzánům v Itálii, kde získali veliké bojové zkušenosti, a v počtu několika stovek brigádu posílili zajatci a dezertéři z wehrmachtu z Hlučínska a z Českého Těšína, kteří byli do wehrmachtu vzati nedobrovolně. Když dostali šanci, tak se přihlásili a po určitém prověření doplňovali tu brigádu.“