Deset našich premiérů strávilo ve vězení 62 let

Beranova a Syrového politická perzekuce nebyla mezi našimi premiéry ničím výjimečným. V letech 1918 až 1992 se v čele vlád, pokud počítáme i ty exilové a protektorátní, vystřídalo 24 osob. Z nich deset bylo vězněno před nástupem do funkce či po jejím skončení. Dohromady si premiéři ve vězení odseděli zhruba 62 let. Dva bývalí premiéři ve vězení zemřeli (kromě Berana také Jaroslav Krejčí), jeden – Alois Eliáš – byl popraven. Antonín Zápotocký a Rudolf Beran byli ve vězení z politických důvodů drženi dvakrát.

Kdybychom do této statistiky zahrnuli i tři předsedy vlád Slovenské republiky z let 1939–1945, získáme další dva popravené (Jozef Tiso, Vojtech Tuka) a jednoho, který zemřel za mřížemi po bezmála patnáctiletém věznění (Štefan Tiso).

Po roce 1989 byli trestně stíháni další čtyři premiéři – Jozef Lenárt, Lubomír Štrougal, Petr Nečas a Andrej Babiš – nikdo z nich však ve vězení neskončil.

Vězeňské příběhy československých premiérů ukazují, jak se ve 20. století postupem let zhoršovaly podmínky politických vězňů. Zatímco za Rakousko-Uherska i první Československé republiky fungoval právní stát, v němž lidé stíhaní z politických důvodů měli zaručena svá práva, nacistický okupační režim vůči svým odpůrcům používal neomezenou perzekuci. Poválečné Československo, které se verbálně hlásilo k odkazu meziválečné republiky, na nacistickou zvůli v mnohém navázalo. Teror, který nastolili komunisté po únoru 1948, pak byl již zcela bezbřehý a svou krutostí ten nacistický v některých aspektech i překonal.

Historicky první československý premiér byl zároveň prvním předsedou vlády se zkušeností vězení. Karel Kramář (1860–1937) byl zatčen 21. května 1915 ve své právě dokončené vile na Hradčanech. Procedury spojené s uvězněním, jako třeba osobní prohlídku, snášel velmi těžce, byl zhýčkaný buržoazním pohodlím, v němž celý život žil. Nejprve byl převezen do nedalekého vojenského vězení na Pohořelci. „Začalo svítat, a když bylo světlo, viděl jsem svou celu v celé její ohavné špíně, po stěnách pornografické kresby, nápisy a v tom všem já, jeden z předních parlamentářů českých a rakouských… Nemyslil jsem na budoucno, na to, co mně hrozilo – zdálo se mně, že nic nemůže být hroznější než ta noc v smrduté, špinavé cele pro vrahy a zloděje,“ vzpomínal na to později.

Na rozdíl od vrahů a zlodějů se však Karel Kramář, jenž byl brzy převezen do vězení ve Vídni, těšil mnoha výhodám, které Rakousko poskytovalo politickým vězňům. Mohl být oblečen do vlastního civilního oděvu, stravu si mohl nechat posílat z restaurace, předplatit si tisk. Do cely si mohl koupit vlastní židli, umyvadlo a knihovničku. Jeho žena a další členové rodiny či přátelé ho mohli navštěvovat každý týden. Přesto si Kramář neustále na něco stěžoval, vadil mu zejména neustálý dozor a světlo rozsvícené i v noci. Druhý problém vyřešil s pomocí své ženy, která mu opatřila hedvábnou pásku přes oči.

Kramář se skutečně podílel na velezrádné činnosti, byl členem takzvané Maffie, napojené na Masarykův zahraniční odboj. Přestože se rakouské justici nepodařilo o této činnosti opatřit dost jasných důkazů, byl Kramář v červnu 1916 spolu s dalšími třemi osobami včetně pozdějšího ministra financí Aloise Rašína odsouzen k smrti. Od šibenice všechny zachránila smrt císaře Františka Josefa, který nestačil podepsat příkaz k exekuci. Jeho nástupce Karel I. nechtěl začínat panování popravami, takže odsouzeným zmírnil tresty – Kramářovi na 15 a Rašínovi na 10 let vězení.

Kramář s Rašínem pak z Vídně putovali do vězení v nedalekém Möllersdorfu, kde panovaly mnohem horší podmínky, zejména co se týká zásobování jídlem. Celé Rakousko bylo na pokraji hladomoru a vězni byli ti poslední, o jejichž výživu se někdo staral. Kramář s Rašínem, kteří sdíleli jednu celu, ale mohli těžit nejen z tiché podpory českých dozorců, ale také se nechat zásobovat jídlem z domova. Rašín, jenž byl o dvacet let dříve vězněn dva roky na Borech, když byl odsouzen v procesu s tzv. Omladinou, věznění snášel mnohem lépe než Kramář. „Neklesnout do špíny, čistě žít, nepoddat se, nesestoupit na nižší stupeň kultury, to je ten strašný zápas, který inteligentní člověk prodělává ve vězení,“ napsal o svém věznění Rašín.

V červenci 1917 byli oba propuštěni na amnestii a aureola mučedníků z nich učinila nejvýznamnější vůdce národa.

Pozdější premiér a prezident Antonín Zápotocký (1884–1957) byl na počátku roku 1921 odsouzen na 18 měsíců za organizování generální stávky na Kladensku v prosinci předchozího roku. Odseděl si většinu trestu, v únoru 1922 byl propuštěn na amnestii. Také on se mohl těšit z výsad politického vězně, manželka ho na Pankráci a později na Borech mohla navštěvovat každý týden. Návštěvy měly tak volný režim, že své ženě dokázal pravidelně předávat motáky. Ani po propuštění Zápotocký ve své podvratné činnosti neustal, takže o dva roky později byl odsouzen na devět měsíců, k čemuž mu justice připočetla předchozí půlroční podmínku. Vězení se ale tehdejší generální tajemník KSČ vyhnul odchodem do ilegality a následným zvolením do parlamentu, které mu zajistilo imunitu. Po nezdařeném pokusu o opuštění protektorátu v dubnu 1939 ho pak nacisté uvěznili na celou dobu války v koncentračním táboře.

Alois Eliáš (1890–1942) byl jediným předsedou vlády, který byl odsouzen k smrti a popraven. Zatčen byl hned po příjezdu Reinharda Heydricha do Prahy v září 1941. Během vyšetřování byl mučen, neprozradil ale nikdy nic, co by gestapo již nevědělo. Jeden z dozorců pašoval Eliášovi jídlo a zprávy a ven vynášel jeho motáky. Ve vězení ho navštěvovala manželka, s níž mohl dokonce mluvit mezi čtyřma očima. Zastřelen byl v době stanného práva po atentátu na zastupujícího říšského protektora.

Trest smrti hrozil i Rudolfu Beranovi (1887–1954), který se stal předsedou vlády na počátku prosince 1938. Po okupaci, která ho zasáhla tak hluboce, že uvažoval o sebevraždě, odstoupil a stáhl se do ústraní. Finančně pak podporoval řadu odbojových skupin, podílel se na organizování ilegálních odchodů za hranice a akci jihočeských mlynářů a zemědělců, díky nimž bylo pro Čechy zachráněno mnoho obilí a dobytka. V květnu 1941 a o třináct měsíců později byl souzen německým Lidovým soudem v Berlíně. Přestože proti němu v procesu svědčil jako korunní svědek sám K. H. Frank a prokurátor požadoval trest smrti, byl Beran odsouzen „pouze“ na deset let. Kromě finanční podpory několika odbojářů se soudu nepodařilo prokázat Beranovi další velezrádné skutečnosti. Trest si odpykával ve věznici ve Wohlau v Horním Slezsku a později v Briegu v dnešním Polsku. O Vánocích 1943 byl Beranovi trest přerušen, do konce války byl ale v domácím vězení.

Po německé porážce nebyl Beran novou mocí považován za perzekvovaného odbojáře, ale za zrádce. Již 14. května byl znovu zatčen a uvězněn v přeplněné Pankrácké věznici. Rok a půl trvající vyšetřování si v ničem nezadalo s nacistickým za války. Beran byl mlácen a psychicky trýzněn. Komunističtí vyšetřovatelé nehledali pravdu, ale vše, co se dalo proti Beranovi použít.

Podobným způsobem postupovaly úřady i proti Beranovu předchůdci v úřadě, generálu Janu Syrovému (1888–1970). Ten v Beranově vládě zastával post ministra obrany a po německé okupaci se také stáhl z veřejného života a finančně podporoval odboj. Proces před Národním soudem na počátku roku 1947 již předznamenal politické procesy 50. let. Oba byli obžalováni za činy, které buď nemohli ovlivnit, nebo se staly dávno před okupací a nebyly trestné. Nakonec byli odsouzeni na 20 let především za „vítání“ představitelů německé okupační moci, vynucený odprodej vojenské techniky Německu po mnichovské dohodě a Syrový rovněž za rozkaz, aby branná moc nekladla v březnu 1939 Němcům beznadějný odpor.

Rudolf Beran si svůj trest odpykával v Javorníku, ve Valdicích, na Mírově a v Leopoldově, kde 28. února 1954 zemřel podle oficiálních záznamů na srdeční slabost, ve skutečnosti následkem špatně léčeného zápalu plic z nachlazení. V Leopoldově sdílel celu s Janem Syrovým a dalšími dvěma premiéry: Jaroslavem Krejčím a posledním šéfem slovenské vlády Štefanem Tisem. Jan Syrový měl větší štěstí a byl z vězení v květnu 1960 po patnácti letech s podlomeným zdravím propuštěn.

Po roce 1989 došlo k několika neúspěšným pokusům o soudní rehabilitaci Berana a Syrového. Uspět se podařilo až advokátu Lubomíru Müllerovi, který prokázal, že přísedící Národního soudu nominovaní komunistickou stranou porušili zákon tím, že se při hlasování o vině přímo řídili pokyny stranického sekretariátu. Vrchní soud v Praze pak v 12. dubna 2022 pětasedmdesát let starý rozsudek Národního soudu zrušil, vrátil věc k došetření státnímu zastupitelství, které stíhání zastavilo, protože pro ně neshledalo žádné důvody.

Po roce 1989 již žádný předseda vlády za mřížemi neskončil, přestože se justice snažila tam čtyři dostat. Obžalováni byli bývalí předsedové komunistických vlád Jozef Lenárt a Lubomír Štrougal. První byl obviněn z vlastizrady v souvislosti se sovětskou invazí v roce 1968 a druhý ze zneužití pravomoci úřední osoby v souvislosti se střelbou na československé hranici. Lenárt byl nakonec zproštěn viny a Štrougala zachránil vysoký věk spojený se špatným zdravotním stavem. Jen podmíněný trest hrozí zatím Andreji Babišovi v nedořešené kauze Čapí hnízdo – podle posledního nepravomocného verdiktu byl bývalý premiér zproštěn viny.

Jediným po roce 1989 odsouzeným premiérem se tak stal Petr Nečas (ODS), který dostal v roce 2023 roční trest vězení s podmíněným odkladem za křivou výpověď před soudem ve prospěch své současné manželky.

Ve srovnání s dobou nedávno minulou je dnes politika mnohem bezpečnějším řemeslem.

(Autor je historik)

Deset našich premiérů strávilo ve vězení 62 let je první díl seriálu o moderní české, československé i světové historii DĚJINY (NE)LŽOU.

V deníku Právo vychází každou sobotu, 2. března pokračuje Michal Macháček: Návraty Gustáva Husáka