Good Old Czechs Fajtl a Jánský: Nový film přibližuje osudy československých letců v Británii

Snímek má netradiční formu. Namluvené vzpomínky obou letců doprovázejí dobové záběry na naše letce i jejich stroje, ale také na realitu válečné doby. „Pro mě je důležité pokusit se o takovou formu filmového vyprávění, ve které spíše než přes chytrá slova mluvících hlav tu válečnou skutečnost ucítíme v nějaké živější, autentičtější podobě,“ řekl v podcastu režisér.

Vysvětlil i to, proč vybral právě Fajtla a Jánského: „František Fajtl i Filip Jánský byli oba nejen stateční lidé, ale zároveň velmi dobří a zajímaví spisovatelé. Jelikož ve filmu pracuji s jejich literárními předlohami, tak pro mě bylo zásadní, jakým způsobem dokázali válečnou zkušenost reflektovat, jak si pozorně dokázali všímat světa kolem sebe. S určitou nadsázkou říkám, že oni dva byli ti dokumentaristé.“

Alexi Švamberkovi použitá metoda připomněla film Koyaanisqatsi a Powaqqatsi, kde byl obraz vybírán na hudbu. A Bojar skutečně připustil určitou podobnost: „Filmy Godfreye Reggia znám. Nemůžu říci, že by pro mne byly bezprostřední inspirací, ale v tom, jakým způsobem se v montáži pracuje, jsme se tomu možná se (střihačem) Šimonem (Špidlou) v některých momentech přiblížili. I v našem filmu hraje docela výraznou roli hudební složka. Protože je pro nás autenticita hrozně důležitá věc, tak jsme si na začátku se slovenským hudebním skladatelem Daliborem Kociánem (známým jako Stroon) vytyčili důležitý koncepční princip - i když se s hudbou pracuje v abstraktních plochách, tak ty zdrojové zvuky a samply budou pocházet z dobových materiálů. Tak jako pracujeme s obrazem, film je složen jen z archivních materiálů, tak podobné je to i se zvuky, i když s nimi zacházíme volněji.“

Další pohnutý příběh, na který se Bojar chystá, je osud básníka Jana Zahradníčka. Konkrétně by se chtěl soustředit na jeden rok, který mu přinesl zásadní životní zvrat.

„Očekáváte podmínečné propuštění z komunistického žaláře, do kterého jste byl uvržen ve zcela vykonstruovaném procesu, venku máte mladou rodinu, čekáte v době tání za Chruščova, že se věci budou odvíjet jinak, že se za rodinou vrátíte. Skutečně jste z vězení propuštěn. Nevíte proč, ale dozvídáte se, že je to jen proto, že se vaše dvě malé děti otrávily houbami a vás povolali do nemocnice. Následně jdete na pohřeb a v té době ironií osudu dochází k revolučnímu dění a českoslovenští komunisté dostávají strach a volí opět tvrdou linii a vy se musíte do žaláře vrátit s tím, že jste pochoval dvě malé děti a čekají vás tam čtyři další roky.“

Bojar zmínil i to, jak by měl snímek vypadat: „Byl by to velmi sevřený klaustrofobický film. Velká část by se odehrávala v jedné cele, kde Zahradníček seděl s dalšími katolickými intelektuály Zdeňkem Kalistou a spisovatelem Františkem Křelinou. Bylo by to soustředění na malé společenství lidí v cele, kdy jeden člověk čelí tragickému, dalo by se říci, až jobovskému osudu a nějakým způsobem i díky své víře nachází způsob, jak dál žít a psát velkou poezii.“