Dlouho ohlašovaná ruská zimní ofenzíva byla neviditelná

„Zimní ofenzíva selhala, ani se nedá hovořit o ofenzívě,“ zhodnotil zimní operace na frontě Švamberk. Mikulecký se s ním shodl: „Ona halasně ohlašovaná ruská ofenzíva proběhla de facto tak, že si jí nikdo nevšiml. Bojovalo se po celé délce fronty, ale že došlo k ofenzívě, která by něco zvrátila, k porušení ukrajinských linií a postupu Rusů někam do hloubky, směrem na západ, nic z toho se nestalo.“

O Bachmut se bojuje od června loňského roku a oba diskutující se shodli, že to svědčí o významných nedostatcích jak ruských jednotek, tak jejich velení. „Devět měsíců, to je dlouhá doba k dobývání čehokoli, natož města okresního formátu,“ uvedl Mikulecký.

Zopakoval své starší vyjádření: „Ano, u Bachmutu Rusové postupují, ale i případný pád Bachmutu neznamená pro situaci ve válce vůbec nic. Bude to lokální vítězství, Rusko bude moci říci, konečně jsme něco dobyli, přestože jejich cíle postupně klesají od prohlášení o dobytí Kyjeva, potom alespoň významného regionálního velkoměsta Charkova, nic z toho se jim nepodařilo. Rusové jsou dnes vděčni za každou dobytou vesnici, kterou předtím srovnají se zemí. Bachmut by mohl být, pokud by dokázali od něj postoupit v řádu desítek kilometrů na západ, vzpruhou pro jejich logistiku, ale není to nic světoborného.“

Oba se shodli, že vztyčení vlajky je pouze symbolické gesto, které o ničem nevypovídá. „To, že Jevgenij Prigožin nechal vztyčit vlajku nad radnicí, se nerovná dobytí Bachmutu, přestože Rusové hovořili o tom, že Bachmut dobydou do konce března. To, že někde vyvěsím vlajku, neznamená, že to místo kontroluju. Neznamená to, že Bachmut dobyli, stále ho nedobyli, naopak na křídle na jihu se v posledních dnech dařilo i Ukrajincům postupovat, některé objekty, kde se wagnerovci v posledních týdnech usadili, jim Ukrajinci úspěšně likvidují dělostřelectvem. V tuto chvíli nemohu říci, že by to bylo nějaké vítězství, kromě toho, že pár lidí v Rusku bude mít radost z toho, že někde vlaje jejich vlajka. Otázkou je, jak dlouho tam bude,“ řekl Mikulecký a zmínil, že obě strany mají u Bachmutu významné ztráty na živé síle a vybavení.

Podle analytika jsou boje o město nejtvrdší: „Na jiných úsecích fronty včetně doněcké je klid. I boje v Avdijivce mají ve srovnání s Bachmutem mnohem menší intenzitu a i u Avdijivky se daří Ukrajincům na některých místech lokální protiútoky, a postupovat, sice jen v řádech stovek metrů, ale to jsou stejné vzdálenosti, jakých dosahují Rusové u Bachmutu.“

Jarní ofenzíva

Oba se pak věnovali možné ukrajinské jarní ofenzívě ve směru k Azovskému moři. „Z posledních dnů z dění na frontě mě zaujalo, že se Ukrajincům podařilo za pomoci střel z raketometu HIMARS významně poškodit železniční depa a nádraží v Rusy okupovaném Melitopolu, což by mohlo potvrzovat, že by se začalo s izolací bojiště, tak aby Rusové nemohli zásobovat své jednotky na frontě právě z Melitopolu. Tady by se opakoval scénář loňské úspěšné ukrajinské ofenzívy – napřed zlikvidovat muniční sklady v dosahu fronty, potom narušit zásobování a v tom místě následně zaútočit,“ uvedl Mikulecký.

Švamberk dodal, že jeden z místních dosazených správců Záporožské oblasti už varoval, že se u fronty soustředí 75 000 ukrajinských vojáků. Mikulecký dodal, že se takto mohou Rusové připravovat i na to, jak budou vysvětlovat svůj případný neúspěch.

I když se objevují spekulace, že ukrajinský útok začne na pravoslavné Velikonoce, které jsou týden po našich, Mikulecký si to nemyslí: „Za mě minimálně konec dubna, spíš květen vzhledem k počasí, vzhledem k tomu, jak se postupně přisouvají ukrajinští vojáci, jejichž výcvik probíhá u nás ve svobodném světě včetně České republiky, vzhledem k tomu, jak pomalu dáváme dohromady těžkou techniku včetně tanků, jak to po kusech lepíme. Teď je rozsáhlý ukrajinský útok nesmysl. Budeme muset čekat.“

ČR má ještě jak pomoci

Další výzbroj by přitom mohla dorazit z České republiky, jak vyplynulo z víkendových slov ministryně obrany Jany Černochové. „My dva to tady sice říkáme dlouhodobě, že Česká republika má stále co poslat, celá Aliance má co poslat, zejména Německo má co poslat, protože svoji techniku v žádném boji nevyužije, a pokud by vyprázdnilo svoje sklady, tak udělá jen dobře. I kdyby Ukrajina padla, což nepředpokládám, tak přes Polsko stejně Rusové neprojdou. Mě překvapilo, že paní ministryně to řekla v návaznosti na slova prezidenta Petra Pavla, který v jednom rozhovoru pro zahraniční média řekl, že už není moc co dávat, a myslím, že vycházel z předchozích prohlášení jak náčelníka štábu Karla Řehky, tak i paní ministryně. Tato změna v jejích vyjádřeních mě příjemně překvapila.“

I když ministryně Černochová nezmínila, o co by šlo, Milan Mikulecký zmínil, že jemu by se nejvíce líbilo Ukrajině poskytnout lehké bitevníky Aero L-159, pokud by je bylo v reálném čase čím nahradit: „V tom případě bychom mohli L-159 na Ukrajinu s klidným svědomím poslat, jejich přínos do budoucna pro AČR moc růžově nevidím i vzhledem k nutnosti dalších investic, ale na ukrajinské straně by mohli odvést spoustu dobré práce.“ Analytik však vidí i další zbraně, které by šlo poskytnout: „Pořád se můžeme zbavit všech nemodernizovaných tanků T-72, protože jejich reálné nasazení v boji s našimi vojáky si s čistým svědomím neumím představit.“ Nedomnívá se navíc, že bychom je mohli nyní upotřebit.

Švamberk zase zmínil, že by se na Ukrajinu mohly předat další bitevní vrtulníky Mi-24, protože letos už dostaneme americké AH-1Z. Několik jich už Ukrajina dostala. Mikulecký ovšem dal najevo pochybnosti ohledně reálných přínosů bitevních vrtulníků v této válce, kdy je prostředí na frontě nasycené protivzdušnou obranou: „Zlom to není. Bitevní vrtulníky se v ukrajinské válce používají spíše jako hodně nepřesné a drahé dělostřelectvo a je to spíš psychologická podpora pro vlastní vojáky, než aby působila tak, jak byla navržena, tedy k ničení tanků a obrněné techniky protivníka.“ Zmínil, že bitevní vrtulníky se v této roli mimo asymetrických konfliktů, jako byl Afghánistán, nedají používat už dlouho, minimálně už od dob války v Kosovu, kde americká armáda své AH-64 Apache nasazovala se značným respektem k srbské PVO.

Atentát v Petrohradu

Oba se věnovali i nedělnímu atentátu na ruského vojenského blogera Vladlena Tatarského v Petrohradu v podniku Jevgenije Prigožina. Mikulecký zmínil, že v tomto případě, stejně jako u diskuzí o tom, co by znamenalo teoretické nasazení taktických jaderných zbraní, jde opět o vytahování nepodstatných témat, která odvádějí pozornost od věcí skutečně podstatných: „Je zajímavé zmínit, že se to stalo, ale ten člověk nehrál žádnou významnou roli v rámci války. To, že někdo pronese na sraz obskurní skupiny výbušninu, to neznamená, že je někdo schopný pronést výbušninu na zasedání Bezpečnostní rady Ruské federace a zlikvidovat Putina. A není v silách žádné země světa zabránit pokusu o atentát na nevýznamné lidi nebo v rámci kriminálního prostředí. Bezpečnostní složky na to kapacitu nemají.“

Za zajímavé považoval Mikulecký hlavně to, že atentát byl spáchán v Prigožinově restauraci: „Rozhodně nejde o operaci Ukrajinců, Ukrajincům by to nic nepřineslo. Podle mě jde o vyburcování emocí na ruské straně, s tím, že je třeba přitvrdit, oni útočí už i u nás.“ Zmínil i podobnost s atentátem na Darju Duginovou, kdy atentát měla také spáchat žena a přejet Rusko, aniž by si jí kdokoli všiml. Podle Mikuleckého jde nejspíš o zinscenovanou akci pod cizí vlajkou, která má působit na Rusy. Nevyloučil ani to, že to mohl být vzkaz Prigožinovi, aby pochopil, kde je jeho místo, a neměl přehnané ambice v rámci ruské vládní pyramidy. Jeden člověk spojený s Prigožinem už byl zastřelen.

Mikulecký přiznal, že více než atentát ho zaujalo zatčení amerického novináře z The Wall Street Journalu: „Ta jeho obvinění, že dělal špionáž, jsou stupidní jak ze sedmdesátých let minulého století.“ Varoval ale, že my v podobných případech ustupujeme vydírání Ruska, jako v případě americké basketbalistky Brittney Grinerové, a „děláme zoufalé věci a lidi, kteří pro naši společnost nemají tu cenu, měníme za lidi, kteří tu cenu v zápasu s našimi nepřáteli mají“.

Zmínil, že na Západě žije mnoho potomků ruské věrchušky, ty bychom mohli stejně tak zatknout a přistoupit k výměně: „Bojím se, že naše civilizace je dnes v takovém stupni, že nejsme schopní se ani dočasně a v ojedinělých případech snížit na úroveň našich protivníků.“

Čína sleduje jen své zájmy

V druhé polovině podcastu se oba věnovali mezinárodněpolitickému vývoji, zejména pak návštěvě čínského prezidenta Si Ťin-pchinga v Moskvě, která nenaplnila ruská očekávání.

„Kreml očekával větší podporu, větší zapojení, a když už ne dodávkami zbraní nebo dílů ke zbraním, tak minimálně při ekonomické spolupráci, ale prezident Si dal naprosto jasně Rusku najevo, že spolupráce musí být v prvé řadě výhodná pro Čínu. Čína je přes rudý nátěr, rudé vlajky a komunistická hesla tvrdě kapitalistická země. Si přijel, dal najevo, že nechce, aby Rusko válku prohrálo, ale současně dal najevo, že v současné době nemá zájem jít se Západem do střetu, protože to není pro Čínu výhodné. Čína zkrátka má na prvním místě svoje dlouhodobé zájmy. A já bych byl strašně rád, kdyby to hlavně došlo nám, tady v Evropě,“ řekl Mikulecký. Dodal, že Čína je silná mocnost, „mnohem silnější a nebezpečnější než Rusko, které lezeme do oprátky svojí závislostí na surovinách, technologiích, ale i kompletních produktech“.

Švamberk upozornil, že návštěva ukázala limity Pekingu, protože není schopen domluvit příměří na Ukrajině. „Čína těžko může vést nějaké mírové rozhovory nebo je moderovat, protože je svým chováním na jedné straně konfliktu. Pokud by Si po návštěvě Moskvě odletěl do Kyjeva, dal by tím najevo svou neutralitu, ale v tuto chvíli jsme ve stejné situaci, jako kdyby mírové rozhovory chtěly vést Spojené státy. Čína sice nepodporuje Rusko zbraněmi, ale prolamuje jeho izolaci v OSN a jeho hospodářskou izolaci,“ řekl Mikulecký a označil podobné představy jako nonsens.

Mikulecký ještě okomentoval zapojení Číny do obnovení diplomatických styků mezi Íránem a Saúdskou Arábií: „Čína vždycky ráda přiskočí, když je někdo ze spojenců Západu na Západě odmítnut. Tato dohoda neznamená, že by na území Saúdské Arábie vznikly čínské vojenské základny, neznamená to ani konec války v Jemenu, neznamená to konec podpory íránských Revolučních gard různým teroristickým hnutím, která ohrožují Izrael.“

Mikulecký zmínil, proč to Rijád udělal: „To bylo gesto vůči Spojeným státům, které nikoho ze signatářů k ničemu nezavazuje, a každý přitom sledoval svůj vlastní cíl.“

Vysvětlil i to, co Saúdy trápí: „Saudská Arábie už delší dobu usiluje o několik zásadních věcí, které se jí Západ, pro mě nepochopitelně, zdráhá poskytnout – jednak je to vlastní energetická nezávislost na fosilních palivech. Saúdská Arábie by ráda vybudovala vlastní jadernou energetiku a současně by ráda nahradila skoro 40 let staré balistické rakety, které jsou mimochodem čínské. Všechny její žádosti nebyly ze strany Spojených států přijaty tak, jak by významný, strategický a dlouholetý spojenec očekával, což Saúdy staví do nepříjemného světla, protože například ve Spojených arabských emirátech jaderná elektrárna už vybudovaná je. Je to vzkaz ze strany Saúdské Arábie – pokud se s námi nebudete bavit vy, jsou tady i jiní hráči, kteří mají globální ambice a zájem mají.“

Mikulecký také uklidňoval, že snížení objemu těžby ropy není žádným rizikem. Důvodem je snaha zemí OPEC+ udržet cenu ropy, které klesla níž, než byla před začátkem války na Ukrajině, na určité hranici, zhruba kolem 95 dolarů za barel. Navíc pokud by cena fosilních paliv byla skutečně problémem, tak hlavní nástroj na snížení její ceny drží evropské vlády. Významnou část ceny ropných produktů pro koncového zákazníka tvoří brutální daňové zatížení.

Na závěr se Mikulecký dotkl sporů okolo pětibojaře Davida Svobody. „Mně tam primárně nejde o postoje jednotlivých sportovců, jestli mají Rusové jezdit na olympiádu, nebo nemají, to si musí každý srovnat se svým vlastním svědomím. Horší bylo, co řekl dál, totiž že vlastně neví, kde je pravda, a de facto zpochybňoval, kdo je v této válce útočník a kdo oběť. To je pro člověka, který je příslušníkem Armády České republiky, v oficiálním rozhovoru za čárou. Nebyl to jeho blog, jeho diskuze s kámoši u piva.“ Mikuleckému se nelíbila celá diskuze z obou extrémních křídel společnosti, tedy typu, že má být vyhozen z armády, ale ani to, že je omezována jeho svoboda projevu.

Upozornění: pokud vás zajímají další podrobnosti a další souvislosti, pusťte si podcast, tento článek z něj pouze čerpá a nemůže postihnout vše, co v něm bylo řečeno.