Bek: Na střední by mohlo být příští rok až pět přihlášek

Pane ministře, vydržíte do konce volebního období?

Já nevím, samozřejmě ze své strany udělám všechno pro to, co je potřeba. Ale doufám, že vláda vydrží do konce funkčního období a budu mít aspoň dva roky na realizaci svých priorit.

Mně jde i o to, že jste ve vládě již třetí ministr školství. A to resortu moc nepomáhá.

Nepomáhá. Ale důležitější než postava ministra je politická shoda o tom, kam se má vzdělávací systém vyvíjet. Pokud shoda existuje, tak ministři jsou ti, kteří shodu jen reprezentují.

Opozice vašeho předchůdce Vladimíra Balaše kritizovala, že nezanechal příliš velkou stopu. Měl jste na co navázat?

Měl, teď ale zároveň nastala chvíle, kdy si celá řada politiků o odborníků myslí, že nadešel čas, abychom udělali významnější změny. Tedy, že jsme dlouho tlačili před sebou řadu věcí, o kterých jsme tušili, že na ně budeme muset sáhnout. Teď si tedy myslím, že i kdybych byl za půl roku vyměněn, tak se změny musí dělat. Shoda je velká.

Půjdu k problematice resortu školství. Máte vizi do roku 2030, jsou tam i strategické cíle. Studenti by měli získat „kompetence potřebné pro občanský, profesní i osobní život“. Jak by to mělo vypadat?

Nebudeme si zastírat, že školství je bytostně konzervativní systém. Základy byly postaveny v 19. století, kdy stát potřeboval zajistit míru vzdělanosti a disciplíny. Takže to, že se ve školách učí nějaké předměty, je výsledek prvních reforem z 19. století.

Školství ale není systém, kde by se inovace zaváděly překotně. Teď se ale blížíme okamžiku, kdy je to úplně nevyhnutelné. Vezměme si, jak promění fungování školství moderní informační technologie, zejména umělá inteligence, kterou už používá mnoho studentů.

Chápu to správně tak, že školství se bude muset proměnit v podstatě celé?

Musí se proměnit významně. Technologická změna si vynucuje jiné formy práce. Kdo by si například myslel před pár lety, že bude možné mít na středních školách výuku, která se podobá tomu, co se děje ve firmách. Tedy, že jeden den jsou studenti doma a pracují on-line.

To plošně zatím neplatí. Chcete to zavést?

Je to signál toho, jak se proměňuje způsob výuky. Po covidu si všichni zvykli na výuku on-line. Jsem přesvědčený, že máme-li zajistit na středních školách dostatečnou variabilitu a volitelnost předmětů, tak je možné, že se bude spolupracovat mezi více školami a někteří studenti se zapojí do té výuky online.

Přiznejme si, že výuka celé řady předmětů je prostě zatížena tradicí více, než je nutné. Je namístě debata například o tom, co z české literatury 19. století je natolik silné a životné, aby to bylo povinnou součástí vzdělávání.

Je ve hře i rušení předmětů?

Musíme zvážit, co je nezbytnou součástí povinného vzdělávání a co může být ponecháno volitelnosti či vlastnímu zájmu dětí a studentů.

A nové předměty?

Je namístě, aby se posílila například mediální výchova, žijeme ve světě, který je výrazně zprostředkován médii.

Vy jste dříve zmínil, že byste byl pro rozšíření gymnázií. Jak jste to myslel?

Řekl jsem, že si umím představit, že tam, kde existuje obrovský převis poptávky, by bylo možné uvažovat o tom, že otevřeme cestu pro nějaký vznik dalších tříd. Vedeme o tom debatu. Nemyslím, že by to měla být zásadní expanze, ale je jasné, že odborný názor je v neprospěch víceletých gymnázií. Ale je to typ institucí, které důvěřuje velká část rodičů a které mají velkou prestiž.

Nejsou gymnázia ale opakem modernizace, protože jsou konzervativní?

Někdy je to ale i tak, že konzervativnost nemusí být na škodu.

Problém gymnázií je ale i v tom, že po jejich dokončení jdou studenti na vysokou, ale nevědí, co chtějí dělat. Dokládá to i neúspěšnost bakalářských oborů.

Významná část studentů, kteří přicházejí na univerzity, neví, co chce studovat. A to je docela přirozené.

To ale stojí státní kasu peníze.

Řekněme si, že to, že se někdo musí hned při vstupu na vysokou školu rozhodnout pro konkrétní školu, je vynález až po druhé světové válce. V dobách první republiky se u nás kromě medicíny a práv na univerzitách studovaly fakulty. Nikdo nechtěl, aby se při vstupu na filozofickou fakultu člověk rozhodl, jestli bude angličtinářem, nebo filozofem. Je to velká nemoc českého školství, že chce po lidech, aby byli rozhodnuti dřív, než na školu přijdou. Týká se to středních i vysokých škol.

Nutíme studenty, aby se rozhodli předem, a rozhodnutí nelze příliš změnit. Neúspěch je odložená volba.

A není to problém příjímacích zkoušek na vysoké školy? Že si studenti vybírají školu podle výsledků ze SCIO testů, tedy kam se se svými výsledky dostanou?

Nemyslím. Chyba je, že se musí rozhodnout dopředu. Rozhodnutí v patnácti letech jsou těžká. Předvídat, co budete chtít dělat, je těžké bez toho, že si to zkusíte. Lepší cesta je, aby rozhodnutí nemuselo být učiněno předtím, než tam přijdete.

Tomu asi odpovídá i to, co jste dříve zmiňoval. Tedy, že by se zrušily deváté třídy, místo toho by byla základní škola osm let a dva roky střední škola.

Je to trochu jiná debata. Máme ale silnou shodu v koalici, že je potřeba prodloužit školní docházku, aby zasahovala část střední školy. Je tu část dětí, které to ani nezkusí na střední školu. A ten, kdo nedokončí více než základní školu, má menší šanci na úspěšnou kariéru. Chtěli bychom prodloužit docházku, aby zasahovala alespoň dva roky střední školy. Tím bychom začali chodit na univerzitu znovu v osmnácti letech.

Kde by tedy mělo být nejprve všeobecné studium.

Ty první dva roky by měly být všeobecné napříč systémem, specializace by se měly rozkládat do času.

A kdy by mohlo k takové reformě dojít? Za dva roky k tomu asi nedojde.

Určitě ne, to je jasné. Můžeme reformu připravit po legislativní i obsahové stránce.

A to uděláte?

Ano. Je ale jasné, že každá taková reforma ve školství se realizuje deset let. Takže na tom musí být i širší politická shoda.

Zeptám se vás ještě na přijímací zkoušky na střední školy, což bylo hodně kritizováno. Na druhou stranu to možná nedopadlo tak hrozně, jak to možná po tom prvním kole vypadalo?

Pořád si netroufám říct úlevné slovo, že to nedopadlo tak špatně. Před 14 dny jsme viděli, že ještě v Praze zbývala volná místa, a to dokonce i v gymnaziálních třídách. Doopravdy budeme v tomto systému vědět, co se stalo, až po prázdninách.

Zaspalo v tomto ministerstvo?

Zaspali nejrůznější aktéři. Je jednak jasné, že nemáme dobrou nabídku studijních oborů na středních školách. A jednak musíme elektronizovat přihlášku. Přiznávám, že jsem léta nevěnoval pozornost, jak se přijímá na střední školy, ale byl jsem šokován tím stavem. Uděláme všechno pro to, aby to za rok už šlo.

A bude více přihlášek?

Určitě. Vedeme debatu o tom, jestli to má být v prvním roce po elektronizaci tři, nebo pět.

Zeptám se vás ještě na úspory, které jsou nyní tématem ve vládě. Za ministerstvo tam máte na příští rok ušetřit 30 miliard. Tak už víte, kde budete škrtat?

Vím, že nemůže být 30 miliard úspor, přestože je to napsáno v návrhu, který připravilo ministerstvo financí jako východisko pro vyjednávání.

Jak byste si to představoval?

Vláda rozhodla, že finální podoba rozpočtu musí zohlednit v zákoně dané nároky učitelů na výši platů, což je nově 130 procent. Myslím, že v rozpočtu školství chybí 45 až 50 miliard korun. Nejde zavřít jídelny nebo přestat uklízet. Povedeme o tom debatu, není důvod k panice. Bude probíhat vážná debata vlády jako celku nad požadavky jednotlivých resortů.

Pochopila jsem to správně, že místo škrtů byste chtěl posílit kapitolu ministerstva?

Musíme ji posílit, když je tu nový závazek 130 procenty. Ten činí mezi 15 a 20 miliardami. Je jasné, že výchozí návrh ministerstva financí je pro školství neproveditelný. Musí se vyjednávat, jak uspokojit potřebu ve školství. Úspory, které by měly významný dopad na rozpočet školství, se nedá provést od prvního ledna příštího roku.

Čeká nás seriózní debata přes léto. Nebojím se jí, půjdu do ní s chutí, vybaven argumenty. Je jasné, že za nějakou hranici nemohou ustoupit. Nemá cenu být ministrem, pokud člověk nezajistí slušné fungování resortu.

Nechcete být ministrem, když se vám to nepovede vyjednat?

To je jasné.

Takže byste rezignoval?

No jasně. To by byl hrozný neúspěch.