Článek
Lidé zdobí zahrady a parky nejrůznějšími sochami už celá staletí. Nicméně trpaslík s červenou čepičkou představuje německý nápad, který se rozšířil teprve v 19. století. Inspirací pro sádrové mužíčky se stali středověcí horníci. Toto tehdy značně rizikové povolání vykonávali většinou vousatí chlapíci menšího vzrůstu, kteří se dokázali protáhnout úzkými podzemními šachtami, vyzbrojeni lucernami v železném rámu, jimiž si při rubání slojí zlata a stříbra hluboko v podzemí svítili.
A proč mají čepičky? Červené čepičky jednak upozorňovaly ostatní na přítomnost havíře, jednak těm, co šli v nepříliš široké chodbě za ním, ukazovaly, jak hluboko mají sklonit hlavu.
Němečtí horníci se stali pro své zkušenosti a vyhlášenou pracovitost vyhledávanými po celé Evropě: ostatně na území dnešní České republiky a Slovenska je ve středověku pozvali čeští a uherští panovníci.
První ve dvou letech
Sven dostal prvního umělohmotného trpaslíka z místního železářství jako dvouletý. „Tenkrát je měl kdekdo,“ upamatovává se.
Zatímco jeho spolužáci hráli kopanou, tajně kouřili za hřištěm nebo pokukovali po děvčatech, Berrar navštěvoval bleší trhy a velkoodběratele a za sádrové skřítky utrácel kapesné.
Sven Berrar pyšně předvádí jednoho ze svých trpaslíků.
Když mu bylo šestnáct, shromáždil jich na tisíc. „Byl jsem tím úplně posedlý. Jako správný sběratel jsem se snažil ty, které jsem získal vícekrát, vyměnit za jiné,“ přiznává. „Myslela jsem si, že se snad zbláznil,“ přiznává jeho matka.
I když dnes Berrarova kolekce patří mezi dvě největší svého druhu v Německu a samotný sběratel říká: „Nemohu se zahradními trpaslíky jen tak skončit.“
Jedinci ze Svenovy sbírky nedrží jen obvyklé krumpáče a lopaty, ale všechny možné nástroje a další předměty, jako jsou dýmky nebo dalekohledy. Nejstarší spatřil světlo světa před 125 lety, kdy německý keramický průmysl začal ve velkém chrlit tehdejší novinku.
Jako zkušeného zahradníka jej nejvíce zajímají starodávní trpaslíci vyrobení z hlíny, nikoli z umělé pryskyřice. „Je fascinující, do jakých podrobností jejich tvůrci dokázali zajít,“ tvrdí Berrar. „Ti z dvacátých let minulého století mají vyrytý vous po vousu,“ ukazuje nadšeně.
Asie je parodií
Police ve Svenově domě názorně ukazují, jakou proměnou zahradní trpaslíci prošli: od středověkého havíře v chudém oděvu až po klasického umělohmotného mužíčka s konví, stojícího na pečlivě udržovaném trávníku nebo mezi záhony okrasných květin.
Mezi nejcennější kousky sbírky mladého Němce patří kousek se zabodnutým nožem v zádech nebo vystrkující holou zadnici. Největší vzácností ale zůstává trpaslice. „Mezi sběrateli je hodně žádaná,“ vysvětluje Berrar. „Vyráběla se totiž jen krátce.“
Někteří jsou kýčovití a jiní... ještě kýčovitější.
Sochy trpaslíků se jako ozdoba objevily v zámeckých zahradách v 18. století. Ostatně některé šlechtické rodiny zaměstnávaly jako sloužící osoby menšího vzrůstu. Na konci 19. století se tato móda rozšířila i mezi střední třídou. Časy se ale mění.
Dnes většina Němců považuje zahradního trpaslíka za něco vulgárního. „Výrobci je totiž postupně proměnili na něco překonaného a otřepaného,“ rozčiluje se Sven. „Dnešní zahradní mužíčci z umělé hmoty, původem z Asie, nemají s poctivými německými klasiky téměř nic společného. Jsou jejich parodií, jejich výsměchem.“
Stejného názoru je i jiný vyhlášený sběratel, elektrikář Maurice Puth (30) z Frankfurtu nad Mohanem. „Je nepochopitelné, jak dramaticky se změnil pohled na zahradní skřítky. Kdysi si jich mocní a bohatí lidé velmi považovali, v poslední době poptávka po nich neustále klesá,“ tvrdí Puth.
Také on sbírá od dětství: v současnosti jich má více než tři tisíce. Navíc shromažďuje i pohledy s touto tematikou.
Dnes nosí místo krumpáčů a kahanů chytré telefony
S klesajícím zájmem spotřebitelů o typickou německou ozdobu zahrad a parků ubývá i jejich výrobců.
„Dnes už terakotové trpaslíky vyrábíme jako jediní v zemi,“ říká Reinhard Griebel, vlastník rodinné firmy působící v Gräfenrodě ve východoněmeckém Durynsku. I když podnik existuje již od roku 1874, dnes má jen tři zaměstnance.
„Naše výroba je ruční a denně zhotovíme na dvacet kusů,“ potvrzuje Griebel. Polovina z nich míří na vývoz.
„Několik jich vlastní i thajský král,“ říká majitel firmy s pýchou. „Vždyť pravý německý trpaslík má i v současnosti svou nespornou hodnotu.“
Trpaslíky má Berrar rozdělené po tématických okruzích.
„Názor na zahradní trpaslíky se pochopitelně vyvíjí,“ souhlasí berlínská antropoložka a socioložka Claudia Rückerová, která se zmiňované problematice věnuje ve své vědecké práci.
„Staromódní mužíci se z trávníků a záhonů stěhují dovnitř do úřadů a podkroví budov. Místo krumpáče a svítilny ale v rukou mají chytré telefony nebo tablety. Právě oni pomáhají překonat propast mezi těmi, kdo trpaslíky zbožňují, a těmi, kdo je naopak nemohou ani vystát.“
„Společenství sběratelů trpaslíků je malé, ale roztroušené po celém světě,“ objasňuje Berrar. Nicméně žádný z nich nevlastní všechny dosud vyrobené typy ozdobných skřítků. „Je jich totiž příliš,“ přiznává.
„Každý má svůj příběh. Když jsem mezi nimi, zapomínám na každodenní život,“ uzavírá Sven. Jde oprášit část své sbírky, zabírající téměř celý dům ve Völklingenu nedaleko francouzské hranice.