Zlaté časy štamgastů. Tehdy se v putykách děly věci

Příčinou půtek bylo často tykání, tehdy určené jen nejlepším přátelům.

Tak například známý sochař, figuralista Myslbekovy generace František Hergessel nesnášel jakéhosi blíže neidentifikovaného konkurenta, o kterém mluvil jako o „tom kamnáři“.

Jednou potkal v hospodě U Fleků v Křemencově ulici právě zmíněného „kamnáře“. Společně popili flekovské a spolupitel nabídl Hergesselovi tykání. Sochař nepatrnou chvilku váhal, ale pak si oba muži přiťukli a Hergessel nového „kamaráda“ objal. Vzápětí se mu podíval přímo do očí a zařval: „Ty jsi ale vůl!“ A tiše dodal: „A teď si zas můžeme vykat.“

Každý spolek štamgastů měl v oblibě jiné pohostinství a jiné manýry. Všichni ale milovali staropražské hospody s jejich typickou atmosférou (každodennost štamgastů popsal v knize Zlatá doba štamgastů pražských hospod Karel Altman, Host 2003).

„Nejoblíbenější místnost je těsná a tmavá, hezky nízká a nejlépe klenutá, s očazeným stropem, zašlapanou podlahou, stěnami tmavé, zašlé malby, ozdobenými jen plakátem nějakého pivovaru, matičním diplomem a řadou dřevěných věšáků na šaty, s hrubými stoly, rozviklanými židlemi a železnými kamny, která sálají suchým žárem – to byl ideál české hospody, kterou vyhledávali před třiceti i méně lety čeští muži prostí i studovaní,“ vystihl touhu štamgastů spisovatel Karel Scheinpflug v roce 1919.

K takovým patřila třeba hospůdka U Máčka na Pražském hradě v místě dnešního proboštství, malá krčma v nádvoří Strahovského kláštera či zájezdní hospoda U Turků na dnešním Václavském náměstí.

Štamgasti tam i jinde poctivě posedávali, někdy od rána do večera, a odlišovali se tak od hostů náhodných. Těmi ostatně pohrdali.

„Kmenoví na náhodné hosty pohlíželi jaksi pansky přes rameno, na ubožáky, kteří navštěvují hostince jednou za čas,“ charakterizoval chování štamgastů spisovatel a novinář Ignát Herrmann. Sebevědomí štamgasti se rekrutovali především ze středních a lidových vrstev. Nepatřila k nim aristokracie ani nejrůznější spodina a „bahno“ z brlohů a kořalen. Lidé různé společenské vrstvy ovšem měli ve své hospodě i tomu určené postavení.

Typický případ takového rozdělení představoval lokál U Dejlů na rohu Rybné ulice a Dlouhé třídy.

Leckdy jej návštěvníci přirovnávali k řešetu, kterým majitel Mamert Dejl prosíval své klienty podle jejich „hodnoty“. Nejodrbanější se choulili u dveří, aby je podle potřeby mohl vyrazit na ulici. Následovali okoukané a obstarší flundry s pasáky – ti se shromažďovali v takzvaném cukluftu (z německého Zugluft, průvan) – v přední místnosti.

V herně zaujali svá místa řemeslníci a karbaníci a v posledním pokoji už seděli „onačí hosté“ – ve slušných šatech a studovaní. Poté co usedli na svá místa, užívali si štamgasti privilegií, která odpovídala jejich postavení. V první řadě to bylo stálé místo.

Štamgast měl svou židli a sedával u stolu své společnosti, takzvaného štamtyše. Nikdo si nesedal na jeho místo, i když zelo prázdnotou. Tak například skupina herců se pravidelně scházela U Fleků až po desáté večer po konci představení. V čele sedával Josef Jiří Kolár. Přítomní do jeho příchodu důsledně chránili jeho židličku, aby ji někdo jiný „nezasedl“.

Chyběli-li oni, číšník dal na stůl cedulku „obsazeno“, i když lokál praskal ve švech.

Štamtyš představoval svérázné slovo. Jednou se ptal básníka a spisovatele Jaroslava Vrchlického jeden německý poeta, jaký je český význam štamtyše.

Kultivovaný, češtinu dokonale ovládající Vrchlický se zamyslel, usmál se a odpověděl: „Der Stammtisch? Jak se tomu říká po česku? Inu, štamtyš.“

Štamgasti z uměleckých kruhů si své místnosti i zdobili – například Mikoláš Aleš vyzdobil vinařskými náměty stěny Žernosecké vinárny ve Vodičkově ulici. Stálý host měl dále i vlastní háček na kabát, někdy i věšák a svou sklenici. To mělo své důvody.

Zvyk štamgastů nechávat si vlastní holbu zřejmě pocházel ze středověku, kdy krčmy a všelijaké šenky neoplývaly kdejakou hygienou. Do druhé poloviny 19. století neexistovaly moderní výčepní pulty ani tlakostroje, které by čerpaly pivo ze sklepa k pípě. Uběhaný hostinský chodil neustále do sklepa sám, aby vynesl pivo ve džbáně, a teprve po návratu je rozléval do skleniček a džbánečků.

Zasloužilým hostům se ale čepovalo do vlastní nádoby právě už ve sklepě, jak vzpomínal hostinský Emanuel Moravec působící v plzeňské pivnici U Pinkasů. Ve sklepě prakticky bydlel a štamgasti jej neustále napomínali, aby do jejich džbánečku nic odporného „nenacmrndal“.

Hospodské stálice také měly ve svém oblíbeném podniku vlastní dýmku – tu si domů nebraly. Časem ji nahradily cigarety. Jan Neruda smutně vzpomínal, že „moderní cigáro vytlačilo sousedskou baňatou dýmku z fládru a stříbrem kovanou pěnovku, pečlivě v kožený váček uschovávanou a sklepnici, obyčejně kvůli ženám hostí velmi ošklivé, k uložení svěřovanou“.

Štamgasti neměli v oblíbeném hostinci jen vlastní předměty, ale počítalo se i s určitou dobou jejich příchodu.

Otvírací doba pražských podniků byla přepestrá. Na začátku 20. století se zpravidla otevíralo od pěti ráno do druhé v noci, některé „jely“ nepřetržitě. Někteří štamgasti patřili k dopoledním, jiní k odpoledním a večerním a vyskytli se i tací, kteří v šenku přímo žili.

Jistý profesor církevního práva na německé univerzitě, šedesátiletý starý mládenec, dr. Vaehringer, se zabydlel U Pinkasů.

Už po deváté ráno vrazil do lokálu s hlasitým přáním dostat svůj Frühschoppen, tedy jitřní džbánek. Pojedl plněnou papriku, zapil ji pivem a četl si. Za hodinu vstal a odešel na přednášky, ale už v jednu byl zase zpátky a pokračoval ve čtení a pití. S nikým slovo neprohodil a zůstal až do páté ráno.

Špatně na tom byl štamgast, který měl daleko do svého domova.

Herec Rudolf Deyl starší od roku 1905 rád navštěvoval pivnici U Fleků. Sedávali tu svorně všichni příznivci Thálie včetně Karla Hašlera, který ovšem „kalil dobrý soulad“. Bydlel totiž na Zlíchově a musel stihnout poslední tramvaj.

Deyl sídlil v blízké Vojtěšské, a tak s návratem domů nijak nespěchal. Jednou se mu Hašlera zželelo a nabídl mu přespání. Vděčný zpěvák souhlasil, hercova pohovka se mu zamlouvala a nakonec u Deyla zůstal natrvalo.

Deyl věc komentoval: „To se mi vymstilo. Karlíček kdykoli se v Praze zdržel přes půlnoc, a to bývalo dosti, i když jsme nebyli zvečera pospolu často, využil mého pohostinství a v noci, či spíše k ránu, vzbouzel mne házením drobných kmínků do okenních tabulí a dožadoval se odpočinku. Docela se ke mně nastěhoval, to krátce před svou svatbou, a tak jsem musel před spaním vyposlechnout výlevy jeho roztouženého srdce a smělé plány, jež míval o budoucnosti.“

Ale i ti, kteří bydleli blíž u oblíbeného podniku, měli problém se od kumpánů odloučit a šenkovnu opustit.

Zlomyslný spisovatel a novinář Jaroslav Hašek sedával na počátku 20. století U Zvěřinů v Korunní třídě na Královských Vinohradech. Nerad seděl sám a všechny kumpány varoval před brzkým odchodem. Když už se konečně někdo vzchopil a popadl kabát, Hašek ho zastavil bodrým: „Ty už musíš jít? To je škoda! Mládenci, povídejme si o něm!“ Ponocování v pražských krčmách se stalo pro štamgasty typickým.

Spisovatel Vratislav Václav Tomek, nadšený vysedávač v hostinci U Štajgrů ve Vodičkově ulici, popsal tenhle pravý ráj akademiků: „Medikové, právníci i technikové popíjeli zde tak svorně, že se ani k ránu rozejíti nechtěli. A na těch bukových a dubových židlích staročeských za neprostřenými stoly se tak dobře sedělo a zpívalo, že jeden zapomněl na hrůzostrašné paragrafy i na vážné profesorské diagnosi, a technikové k ránu nemohli udržet ani tužku, pravítko, no, to už teprve ne.

Za takových sladkých okamžiků člověk zapomněl na všecko, i na rodiče, a rozpomenul se na ně, jen když docházely zpropadené fizety čili obyčejné prachy.“ Šichta takovým štamgastům končila „posledním pivem“.

Vyhlašování „posledního“ piva neznamenalo konec žbrundání. Každý si totiž ještě mohl nechat přinést několik sklenic a mohl sedět, dokud je „neztrestal“. O posledním moku kolovaly mnohé pověsti. Jednou v 70. letech 19. století se jako obvykle sešli U Fleků herci Josef Jiří Kolár a Petr Doubravský.

Posledně jmenovaný už se chtěl odporoučet, ale Kolár mu bránil. A po výkřiku číšníka o posledním pivě, navrhl: „Jestli zůstaneš, dám si ještě deset sklenic!“ Doubravský kontroval: „To já, když zůstanu, objednám si piva celý stůl!“ Kolár se nezalekl: „A já stoly dva!“ Vše skončilo vysilující pitkou až do osmi ráno.

Štamgasti se zkrátka uměli ukázat. Ve své hospodě slavili svátky i narozeniny, nosili svým spolubratrům dárky. Dohadovali tam záležitosti rodinné i pracovní, vzájemně si půjčovali. Jaroslav Vrchlický při svých častých sezeních v Petzoldově restauraci v Celetné obdarovával své přátele hračkami – kroutící se želatinovou baletkou či vlčkem s magnetem. V té době se v hostincích objevovaly i ženy.

Ženy navštěvovaly lidovější lokály pravidelně od konce 19. století, a to především v neděli. Daleko častěji v nich působily jako číšnice.

Sám Jan Neruda je obdivoval a bez nich si pořádnou hospodu neuměl představit: „Když ty škrobené sukýnky šustí! Když ta veselá očička svítí! Když to sopránem zvoní!

Třeba Kristýnka! Té jsme říkali Tynda. Pořád se smála, nahoru, dolů. ,Polívka je drobečková – he he he – maso s rajskou omáčkou – he he he he…??' Fany! Medová, mladičká vdova. Chtěla si najít ženicha. Vybrala si. On si vzal jinou. A Fany vzala vitriól a vychrstla jej na něj! Zavřeli ji a u přelíčení řekla, že lituje, že mu oči nevypálila.“

U štamgastů byl ovšem nejdůležitější hostinský. Těšil se velké vážnosti. Pečlivě se o hosty staral, někdy jim půjčoval, dbal, aby jim nic nechybělo. Nabízel tabáček a drobné dárky. Uměl vyhodit nezvaného hosta. Měl ovšem také své vrtochy.

Jednou začátkem sedmdesátých let 19. století přišel student a pozdější spisovatel Josef Holeček se svým přítelem k Pinkasům. Na stole tam stála mísa studených kořeněných párků. Prudce voněly. Holeček k nim natáhl ruku, ale zkušený kamarád jej zarazil: „Hosté musejí věděti, jaký u Pinkasa panuje řád. Host se tu nesmí dotknouti ničeho sám a musí čekat, až co mu dá starý Pinkas. To pak musí přijmout a chválit boha.“

Leckdy ovšem musel počkat i půl hodiny.

Jiní hostinští krobiáni, návštěvníkům nadávali nebo je nutili jíst jídlo do posledního soustíčka. Tak či tak, jejich zlatá éra končila Velkou válkou, ať už byli vlídní, či sprostí a hrubí…