Život může být krásný, ale lidi si ho kazí, říká 90letý malíř Jiří Sklenička

Vcházím do knihovny liberecké pobočky centra pro seniory RoSa. Na člověka tu hned od dveří dýchne pozitivní atmosféra. Nová vzdušná budova, vysmátí klienti, na stole lahve s vínem, dort a zábava je v plném proudu. V hloučku žen stojí spokojeně se tvářící muž, jeden z místních obyvatel a lektor kurzů malování Jiří Sklenička.

Ten si kurz nadělil jako dárek. Bere ho ale velmi vážně. „Na oslavování teď není čas, musíme pracovat,“ říká davu nadšených kurzistek. Nadšený je ale i on sám a to pravděpodobně hlavně z přítomnosti tolika dam. Jejich krásu totiž obdivuje celý život.

„Co jsme měli za domácí úkol?“ ptá se a pouští se do vysvětlování dnešní náplně hodiny. Nerozhodí ho ani přítomnost kamery či fotografů. Do kreslení je očividně velmi zabraný a některé z dam jeho tempo nestíhají, on ale vše ochotně vysvětluje.

Jubilant se kreslení věnuje od dětství. Jako žák se učil u Ondřeje Sekory. „Já jsem chodil do Benešova reálného gymnázia v Dejvicích v Praze a on tam blízko bydlel. V Bubenči měl ateliér a nás na gymnáziu učil v kroužku. Od něj jsem se toho naučil hodně. Hlavně tu pohybovou část lidského těla,“ prozrazuje naší kameře.

„On mi ale vyplnil především celé moje mládí,“ vzpomíná. „Já jsem měl všechny ty jeho knihy. On měl ten překrásný dar, že dával lidem radost. Mně se líbilo, když tam ti oškliví brouci dostali na frak a ješitné sluníčko sedmitečné dostalo též na frak. Bylo to svým způsobem také výchovné. To on mi asi dal. Takovou lásku k běžnému životu,“ vysvětluje.

Pozitivní životní nastavení ale z umělce čiší i dnes. „Jsem nesmírně rád, že výstava, kterou mám naproti našemu domu v galerii v budově krajského úřadu, se lidem líbí a je to pro ně povznesení z běd běžného života,“ prozrazuje Novinkám.

Jeho samotného umění uklidňuje. Vzpomíná hlavně na okamžiky, kdy mohl tvořit venku. „Sedět na mezi, poslouchat šumění, zpěv ptáků a klid, nikde nikdo a já mám ten nádherný obzor před sebou, to je přece nádhera,“ vypráví zasněný umělec.

Ve své umělecké tvorbě se ale prý rád věnuje všemu. „Nemůžu říct, že bych něco nerad,“ říká a dodává: „Když jsem ale ve Vídni viděl výstavu moderního umění a tam jsem spatřil vystavená díla, která znázorňovala krev, byly tam černé čáry, bylo mi z toho špatně a otřáslo to se mnou. Takhle bych tedy tvořit nechtěl,“ svěřuje se.

„Já myslím, že umění má lidi povzbudit a dostat je o stupínek výše. Já jsem třeba rád, že v posledních letech zase vzkvétá kladná pozice umění,“ dodává.

V rozhovoru se dostáváme také k jeho jménu. Umělec má totiž dvě příjmení. Sklenička a Zderazský, a jak se postupně dozvídám, tak druhé ze zmíněných nemá v občanském průkazu, je to však jeho srdcová záležitost.

„Já jsem před lety hledal své rodiště, obec Zderaz. Když jsem ale přijel ke svému rodišti, tak obec nikde. Až potom mi někdo vysvětlil, že to bývávalo tady, kde je ta hromada cihel. V ruinách jsem uviděl svůj rodný dům. Bez oken, bez střechy, okolo samé kopřivy a kusy železa a dřeva, prostě rumiště celé zakryté kopřivovým polem. Uprostřed toho pole kvetla ten den, kdy jsem tam byl, krásná pivoňka. Přerostla ty kopřivy a nádherně vykvetla. A mě to tak dojalo, že jsem si začal říkat Zderazský. To je celé,“ prozrazuje.

Kladný vztah k malování si odnesl Jiří Sklenička z rodiny. „Můj otec maloval, ale byl to amatér jako já teď. Moje matka se věnovala vyšívání obrazů, to bylo tehdy velice módní,“ doplňuje.

On sám ale studoval chemii na vysoké škole v Pardubicích. Díky umístěnkám se však z Pardubic dostal do libereckého Bytexu (továrny na koberce), kde pak pracoval celkem 33 let. Díky tomu i občas vycestoval mimo tehdejší Československo. Ve Francii na stáži strávil tehdy několik měsíců i přesto, že jak říká, „nebyl v partaji.“

Později se podíval i do Rakouska nebo Afriky. V Maroku strávil v 80. letech dva roky a v roce 2015 o tamějším životě napsal knihu. „A když jsem se vrátil natrvalo z Maroka, tak to najednou ve mně zase nějak vybublalo a začal jsem malovat dál. Přihlásil jsem se na kurz kresby a malby v pražské Národní galerii. Paralelně jsem přes Univerzitu třetího věku chodil na kurzy ještě tady. To už mi bylo 65 let,“ říká.

Dnes už roky žije právě v RoSe a pobyt si velmi pochvaluje. „Víte, já si nedovedu představit, že bych bydlel s nějakým nevrlým stařečkem v jednom pokoji v nějakém ústavu. Tady bydlím sám, když chci být sám, tak jsem, a když ne, tak zavolám pár známým a jdeme na kafe. Tady je navíc všechno na dosah. Restaurace, tramvaj tady má zastávku, z které se dostanu na druhý konec města. No co mně schází?“ uzavírá povídání oslavenec.

Může se vám hodit na Firmy.cz: Rezidence RoSa