Článek
Letos budete tančit ve StarDance. Má dobrodruh z pralesa s tancem nějaké zkušenosti?
Moje taneční dovednosti byly do této doby naprosto nulové a jsem také asi jeden z mála lidí v této zemi, který z pořadu StarDance neviděl ani minutu. Celkem se těším, ale mé taneční partnerky je mi upřímně líto. Asi jsem dost motyka, už jsem si při tréninku natáhl sval.
Usadil jste se u jezera Katlov a vybudoval jste tu zázemí pro sportovní rybaření. Nechtějí s vámi někteří rybáři, kteří sem jezdí, vyrazit na výpravu?
Skoro všichni! Ale když pak slyší podrobnosti, většinou si to rozmyslí. Jezdím totiž často do míst, kde je hodnota lidského života velmi malá, pokud vůbec nějaká.
Jedna věc je sledovat takovou výpravu v televizi, druhá věc je být na místě, kdy vám lezou červi z nohou a střílejí po vás, jako se to stává v Africe. Já mám reálné dobrodružství rád, ale jak vždy říkám, všechno něco stojí, a to samozřejmě nemyslím peníze.
Co konkrétně to stálo vás?
Svojí rybářské vášni jsem obětoval celý dosavadní život, ale nelituji, udělal bych to znovu. Malárii, na kterou umírá více než tři miliony lidí ročně, jsem měl sedmkrát. Ještě nějaké říční slepoty, prasečí chřipky, elefantiázu, břišní tyfus a další nemoci.
Musíte mít velmi tuhý kořínek. Nebo skvělého lékaře a hromadu štěstí.
Pan doktor Stejskal se o mě stará opravdu skvěle. Ale víte, jak to je – když je člověku dvacet, myslí si, že je nesmrtelný, a s tím se vrhá do všeho. To si už dávno nemyslím a také vím, že ty penalty jednou přijdou. Už to začínám pociťovat.
Jakub Vágner s jedním z amazonských indiánských kmenů při výrobě jedu kurare.
Co byste poradil lidem, kteří mají dobrodružné touhy jako vy – čemu se mají vyhnout?
To je tak těžká otázka, že by to bylo na knížku. Ale jednu radu bych přece jen měl, kterou rybářům často říkám: Nehledej důvod, proč dnes nejít k vodě! Když budu chtít, objevím takových třeba dvacet, ale pak najdu ten hlavní, proč naopak jít – a to je ta rybářská vášeň. Podobné je to s cestováním. Najdu sto důvodů, proč někam nejet, ale potom přijdu zase na ten jeden, proč pojedu, i přes veškerá rizika.
I když hrozí, že tam po vás budou střílet?
Samozřejmě nejsem blázen, který by chtěl umřít. Ale když dám všechno na misky vah, stojí mi to i za riziko, že se nemusím vrátit. Na druhou stranu dobře vím, co dělat, abych se vrátil. Do těch míst jezdím, protože je chci vidět dřív, než je naše západní kultura zničí. Baví mě jezdit tam, kde nejsou turisti, kde je to na hraně existence, nebo spíš za hranou.
V Amazonii jste se dostal k indiánskému kmenu, který žije zcela izolovaně. Připadá mi to jako naprosto mimořádná věc, zvlášť pro českého cestovatele. Jak se vám to podařilo?
Ona to je naprosto mimořádná záležitost, a v dnešní době dokonce už na hranici možného. Za posledních pětadvacet let jsme ztratili naprostou většinu minoritních kultur, a k tomu ještě tisíce živočišných druhů. V Amazonii ubývá deštný prales tempem procento ročně. Člověk nemusí být génius, aby pochopil, že taková rychlost znamená jistotu likvidace. Naší likvidace. My se sice učíme ve školách, že nám deštný prales dává vodu a kyslík, ale je to pro nás jen fráze, protože jej přesto ničíme.
Úlovek může být stejně dlouhý jako kánoe, na které rybář sedí.
Jak jste se s indiány dokázal sblížit, když se nám vyhýbají a – většinou právem – nás považují za nepřátelské vetřelce?
Měl jsem v životě štěstí na lidi, a to i na minoritní kultury. Myslím, že když se člověk chová pokorně a s úctou, komunikace je možná. Vždy se mi to potvrdilo a byl jsem schopen přežít i v místech, před kterými mě každý varoval.
Kdy a jak jste se s tímto kmenem setkal?
Už před mnoha lety a od té doby jsem k nim každý rok jezdil. Dnes ho beru jako svoji rodinu. Nejdelší pobyt trval půl roku. Nikde jsem o něm ale nemluvil, nepublikoval jsem žádné fotky ani videa. Věděl jsem, že jednou k němu civilizace dorazí také, ale chtěl jsem to co nejvíc oddálit.
Když jsem k nim poprvé přišel, učili mě stopovat, vyrábět jed kurare, foukačky, oštěpy, ale na lovu mě stále nenechali skolit zvíře
Proč jste tedy změnil názor a promluvil o něm?
Společnosti těžící ropu jsou dnes od jeho území už jen třicet kilometrů, což znamená, že se k němu dostanou nejpozději do roka a do dvou let přijde konec. Proto jsem ho letos v únoru přijel natočit, aby tu zůstalo svědectví o jeho existenci, kterou díky tomu nikdo a nikdy nemůže popřít.
Tygří ryba z řeky Kongo. Jejím ulovením se může pochlubit několik lidí na světě.
Kam ti indiáni potom půjdou?
Nikam. Oni neuhnou. Jsou velmi stateční, budou svůj domov bránit, a tak budou povražděni jako mnozí před nimi. O tom se ale bohužel nikde nemluví.
Za ropnými společnostmi stojí velice chytré mozky, mají dokonale zvládnutou strategii, jak prolomit těžební limity, jak ovlivnit veřejnost ve svůj prospěch. Pracují pro ně dokonce i někteří misionáři. Potkal jsem mezi nimi sice i spoustu dobrých lidí, ale bohužel existují také misionářské organizace, které pomáhají těžařům získávat indiánská území. V Amazonii se proto dějí hrozné věci a místní národy jsou likvidovány velmi rafinovaným způsobem.
Začalo to už v 60. letech, kdy nad jejich teritorii létaly helikoptéry a z nich je vyzývali, aby odešli, protože přijde povodeň a všechny zabije. Pak kmeny slučovali do ghett, kde propukaly smrticí epidemie chřipek a spalniček, a to zcela účelově. Naštěstí někteří náčelníci brzy pochopili, o co jde, se svými lidmi se oddělili a zmizeli v pralese. Tehdy tímto způsobem vznikly i nové kmeny a některé z nich přežívají dodnes. Ten „můj“ k nim patří.
Jezero Katlov, u kterého se Jakub usadil a každé léto tu s bývalou přítelkyní Eliškou Bučkovou pořádá rybářský tábor Katlováček.
Kolik lidí v něm žije?
Desítky. Nižší desítky mužů, žen a dětí.
Jak jste se s nimi při prvním setkání domlouval?
Rukama nohama. Ale dnes už se s nimi umím relativně dobře domluvit jejich jazykem.
Jak vypadá vpád těžařů do pralesa zblízka?
Kolem ropné věže to vlastně nepůsobí nijak katastrofálně. Ale obrovský problém přináší budování infrastruktury. Po těch cestách přicházejí tisíce dalších lidí, kteří loví, vybíjejí zvířata a ta se stahují hlouběji do pralesa. Končí to výrobou palmového oleje, protože tu infrastrukturu se snaží investoři využít… A tak se kácejí obrovské plochy pralesa, vysazuje se na nich monokultura a palmy olejné se postřikují chemikáliemi, aby pod nimi nic jiného nerostlo.
Kdyby se jen vytěžila ropa, oblast se pak hermeticky uzavřela a nechalo se to znovu zarůst, tak by prales možná ještě byl schopen regenerace. Ale kvůli všem těm následujícím krokům nemá šanci.
Popište běžný den člověka žijícího v pralese.
Žádná velká romantika to není. Indiáni loví, hledají vodu, všechno pro to, aby přežili, a snaží se množit, aby nevymřeli. Člověk se tam musí naučit přežít už jako dítě, na tom závisí všechno. A tyto schopnosti se předávají z generace na generaci. Jakmile to přerušíte, jejich kultura vymře. Takže když misionáři odvedou děti do škol, mohou rychle zničit společnost, která dokázala přežívat tisíce let. Dětem ale školy stejně většinou k ničemu nejsou, po roce je zpravidla vyhodí na ulici, kde je začne likvidovat alkohol a drogy. Už nikdy se nedokážou vrátit zpátky, protože se v pralese nenaučily přežít.
Sumec velký je největší sladkovodní ryba Evropy. Tento kousek Jakub chytil na rybníku Pohan, který sousedí s Katlovem.
Jak dlouho jste se od indiánů učil v pralese přežít vy?
Učím se dodnes. Oni to mají v duši. Nesou si v sobě tisíce let zkušeností předků. Už jen to, že dokážou bez zranění běhat nazí a bosí v pralese, kde vám deseticentimetrové ostny projedou botou jako nic, je neuvěřitelné. A jak vidí a slyší! Jsem přesvědčený, že mají i nějaký smysl navíc, který nejsem schopen popsat. S pralesem jsou doslova propojení. Pro ně je to jedna velká živoucí bytost, a proto tak nelibě nesou jeho likvidaci.
Která zvířata nejčastěji loví „váš“ kmen?
Většinou opice. K lovu používají dvě hlavní zbraně, foukačky s šipkami s jedem kurare a oštěpy. Už v pěti letech dovedou metrovou foukačkou trefovat na třicet metrů malé ptáčky. Loví s ní právě různé druhy ptactva a opice. Oštěpy používají jen dospělí, především na kapybary (největší žijící hlodavec – pozn. red.) a prasata. Ta mají asi nejraději, i mně moc chutnají. Je to zároveň asi i nejvíc adrenalinový lov. Jsou schopni samozřejmě ulovit i jiné druhy, ale tyto jsou nejčastější.
Po tolika letech tedy už asi umíte lovit foukačkou i oštěpem…
Umím, ale hodně dlouho mi to nedovolili.
Proč?
To jsem zpočátku taky nechápal. Když jsem k nim poprvé přišel, učili mě stopovat, vyrábět jed kurare, foukačky, oštěpy, ale na lovu mě stále nenechali skolit zvíře. Nechápal jsem, proč mě to tedy všechno učí.
Jenže když jsem tam přijel, myslel jsem si, kdovíjak nejsem pokorný Jakub, který zná hodnotu života. Ale byl jsem jen nafoukaný kluk z Evropy, který si chtěl hrát na Indianu Jonese a představoval si, že si taky zabije to svoje zvíře, které si pak sní. Až po čtyřech měsících, co jsem s nimi žil, mi všechno došlo. Šli jsme tehdy zrovna pralesem a nad námi se objevila opice. Jeden z těch indiánů se na ni podíval, pak na mě – úplně jinak než kdy dřív – a bez jediného slova mi podal foukačku. V tu chvíli jsem se roztřásl, protože jsem pocítil obrovskou zodpovědnost. Právem, protože to, co následuje, je velmi brutální zážitek – když umírá opice, je to, jako by umíral člověk.
Takže vám do té doby příliš nevěřili?
Ano, a teprve v ten okamžik jsem to pochopil. Nenechali mě vystřelit na živého tvora, protože neměli jistotu, že k němu mám tu správnou úctu. Indiáni totiž mají obrovský respekt k životu – oni pomůžou, aby zvíře zhaslo rychle, aby se netrápilo. Nepoznal jsem žádný jiný národ, který by lovil tak dobře jako oni. Jsou to dnes bezpochyby nejlepší lovci na planetě.
Zmínil jste se, že s foukačkami umějí drobná zvířata lovit už v pěti letech. Ale co ta větší?
S nimi se seznamují taky už odmalička. Když chlapi přinesou ulovené prase, přicházejí ženy a vezmou k tomu nejmladší děti, které sotva chodí. Ukážou jim, jak prase opálí nad ohněm, rozřežou ho kameny a ostrými travami. Ty maličké děti se hrabou v zakrvácených vnitřnostech a máma jim vysvětluje, co můžou a co nemůžou sníst. A teď si představte, že vytáhnou z bachyně maličká prasátka… Matka jim ale vysvětlí, proč jim vzali život. Potom jim ukáže, jak maso připravit. Není výjimkou vidět sedmiletého kluka, jak nese přes rameno kýtu a už ví, jak s ní zacházet.
Každé zvíře zpracují prakticky beze zbytků a znovu lovit jdou až tehdy, když nemají jídlo. Vždy si z přírody vezmou jen to, co k životu nutně potřebují.
Arapaima gigas, královna Amazonie a největší sladkovodní ryba naší planety.
Kvůli těžařům o zvířata přicházejí. Uživí je prales aspoň rostlinami?
Ne, v tom koloběhu je všechno propojené. A oni samozřejmě chtějí žít v oblastech, které jsou po všech stránkách nejhojnější. Další problém je, že změny přicházejí velmi rychle. Nebudu zmiňovat konkrétní oblast, ale popíšu proměnu pralesa, kterou jsem zažil. Jeden rok jsem vyjel na panenskou řeku, kam kromě původních kultur nevstoupila noha. Během týdne jsem tam viděl čtyři anakondy delší než sedm metrů, což je extrémně vzácné, nejdelší měřila devět metrů. Množství opic, tapírů, asi deset jaguárů včetně černého, mimořádně vzácného. Po roce už se tam dělaly průzkumné vrty a chlapi se samopaly v ruce mi vyhrožovali, ať oblast okamžitě opustím. Odmítl jsem a zůstal.
Za další rok jsem našel v místě zkušebních vrtů město! A nebyl tam jediný papoušek, kapybara, vůbec nic… Je strašlivé, jak bezohledně tyto firmy ničí přírodu, když se potřebují dostat k nalezištím ropy. Likvidují nejen řeky, které jsou vysoce úživné, a tudíž zajímavé pro indiány, ale i ty, co jsou „jen“ turisticky atraktivní. O turisty totiž nestojí, jejich fotoaparáty jsou pro ně mediálně příliš nebezpečné.
Jak dokážou zlikvidovat řeku?
Naplní loď ropou, vyjedou proti proudu a někde nahoře ji všechnu vypustí, čímž řeku úplně pohřbí. To se ale bohužel nikde nedočtete a nikdo vám to neukáže.
Kdy uvidíme film, který jste letos natočil?
Zatím nevím, teprve začínáme stříhat. Nebude to ale jen jeden, náhodný snímek. Rád bych zmapoval poslední minoritní kultury na planetě, v podstatě jsem si to dal jako úkol pro další životní etapu. Česká televize projekt schválila a tento film bude pilotní díl. Nespěcháme, netoužíme honit senzace, ale nemůžeme ani otálet, abychom ty kmeny vůbec ještě zastihli. Mám pocit, že jeden rok v těchto oblastech dnes znamená, co padesát let dřív.
Může se vám hodit na Zboží.cz: