Zdravotní klaun Zdeněk Grečnár: Červený nos znamená legraci. Měníme atmosféru v nemocnici

V ruce si nese tašku se všemi potřebnými proprietami. Výtahem vyjede do patra dětské ortopedické kliniky, pozdraví se se sestrami a s tamní učitelkou se začte do seznamu malých pacientů na pokojích – odkud jsou, kolik jim je, co je sem přivedlo a jsou tu dnes s rodiči?

Po krátké poradě je čas převléct se do „pracovního“. Nezbytný doktorský plášť se stetoskopem doplňuje barevná košile, čepec i brýle, nesmí chybět červený nos a s sebou má také ukulele. To všechno je výbava jeho postavy, rozverného docenta Bedřicha Vitamína.

„Je velmi žoviální, rád se baví o tom, jak to má, rád je ‚pinktlich‘, aby všechno bylo tak, jak má být. Je dříč, pracuje od rána do večera a v nemocnici to má hrozně rád,“ představuje Zdeněk Grečnár svoji klaunskou roli.

Grečnár vystudoval pedagogickou fakultu a DAMU a s prací s dětmi má bohaté zkušenosti, hraje jim i divadlo. Ke klauniádám v nemocnicích po Praze a okolí se dostal před lety vlastně náhodou, díky několika známým, kteří už jimi byli.

Jak nám prozrazuje na pestrobarevně vyzdobené chodbě kliniky, stát se zdravotním klaunem není tak jednoduché, jak by se mohlo zdát, je potřeba projít čtyřkolovým výběrovým řízením.

„Často jím neprojdou ani vystudovaní herci. Casting zjišťuje, jestli obstojí v nemocnici, jestli nemají ego, které to neunese, protože my často na pokojích zažíváme trapno. Z toho vzniká velmi krásný humor, a když to člověk nevydrží, tak tuto práci nemůže dělat,“ vysvětluje.

On obstál a dnes je jedním z 93 klaunů, které po celém Česku sdružuje od roku 2001 nezisková organizace. Do nemocničních pokojů za dětmi či do hospiců za seniory ale nechodí osamocený.

„Chodíme ve dvojicích, většinou doktor a sestřička. Dneska jsem tady s Martou Sovovou, mojí oblíbenou kolegyní, která strašně dobře zpívá, je živá a skvěle se nosí,“ směje se upřímně Grečnár.

I Sovová už dorazila do nemocnice a začala se převlékat do pláště a barevných doplňků. Jako „sestra Dubová“ klaunuje víc než pět let.

„Prosím vás, sestro, jdeme, jdeme, už na nás čekají,“ popohání Grečnár hlasem primáře Bedřicha Vitamína svou dnešní společnici.

Oba si na nos nasazují červené bambulky, s kameramanem v zádech míří k prvnímu pokoji a doufají, že kamera hospitalizované dítě neznervózní. „Dobrý den, můžeme dál?“ klepou na dveře a ptají se rodičů na svolení.

Domlouvají si předem, co v tom kterém pokoji předvedou? „Většinou je to improvizace, vycházíme z toho našeho vztahu doktor-sestřička. Nemáme nic připravené, ale jsme vybavení tak, že můžeme udělat spoustu věcí, od hudby, kouzel, improvizací, po pohybové věci. Rádi třeba zakopáváme,“ vyjmenovává Grečnár.

Rádoby na oko zakopávají skutečně často, jak se můžeme brzy na to v pokojích přesvědčit. Také s oblibou vrážejí do věcí, jiné jim pořád padají z rukou. Primář neustále ztrácí brýle a sestra je pak hledá po pokoji. Mnohdy v řeči jeden druhého nepochopí či používají zařízení pokoje úplně jinak, než se má…

Možností, jak zaujmout, pobavit a rozesmát, je skutečně mnoho. Jednou hrají na hudební nástroj a zpívají, u jiného lůžka se zase všechno točí kolem bublifuku. Cílem je jediné – pozitivně zapůsobit na psychickou pohodu malých pacientů.

„Často jsou ve stresu, jsou v prostředí, které neznají, a my k nim vstupujeme s červeným nosem, což je takový znak, že bude legrace,“ potvrzuje Grečnár.

„A můžou nás zažít nejen děti, ale i rodiče, komunikujeme i s personálem, protože v tom stresu jsou tak trochu všichni. Takže se snažíme změnit celkovou atmosféru na oddělení. Když pak odcházíme a je tam uvolněnější atmosféra, to je pro nás ta největší odměna,“ vykládá nám.

Ale není to jen o smíchu. „Někdy je potřeba dítě uklidnit nebo dodat podporu. Někdy se s lidmi prostě jen bavíme, když cítíme, že tento typ humoru nechtějí,“ dodává ze zkušenosti.

A připojuje i pár příběhů: „Chodili jsme třeba pravidelně za jednou asi osmiletou holčičkou, která byla v nemocnici s maminkou delší čas. Vždycky, když jsme otevřeli dveře, maminka zavolala: ‚Nebudu mít migrénu!‘ Přišel klaun a ona si dovolila na chvíli vystoupit z toho stresu, zasmát se a přešla ji bolest hlavy,“ vypráví.

„Někdy nám rodiče věří víc než doktorům, to se taky stává,“ směje se herec.

„Jednu paní jsem uklidňoval, když doktoři změnili její dceři dávkování prášku. Stáli tam tři doktoři, ona jim nevěřila, nevěděla, proč má být ta změna. Přišel jsem já jako docent Bedřich Vitamín a řekl jsem jí, že je to standardní postup. Před tím jsem si to od doktorů vyslechl, a tak jsem si to mohl dovolit říct. A ona mi uvěřila, zklidnila se a uvěřila i těm doktorům,“ zmiňuje, jakým způsobem může jako klaun pomoci.

Docent Vitamín má dnes před sebou ještě řadu pokojů, bude tu trávit několik hodin, a tak se s ním pomalu loučíme. „Hrozně mě ta práce baví a je to pro mě vždycky osvěžující,“ dodává na závěr.

„Když mám ten den nějaký problém, tak na klauniádě na něj úplně zapomenu, jako by nebyl. Člověk je ponořený v přítomnosti, v komunikaci s dětmi. Takže mě to vlastně i nabíjí. A moc fajn je také to, že máme zpětnou vazbu hned, vidíme, jestli to funguje, jestli se děti a rodiče smějí a jestli se mění ta atmosféra v nemocnici.“