Článek
Když se kdysi na základní škole Jan Vaněk rozhodoval, jaký obor půjde studovat, měl jasno, že chce pracovat s lidmi. A pro lidi. „I moje sestra studovala zdravotní školu, takže mě to hodně inspirovalo,“ potvrzuje.
Na zdravotní škole byl tehdy jediný muž v ročníku. Hned po maturitě odjel do Prahy.
Jeho prací je například základní vyšetření pacienta.
„Na zkušenou, poznat to město a zjistit, jak to funguje jinde. Pracoval jsem šest let na dětském ORL v nemocnici v Motole. Bylo to tam fajn, měl jsem skvělý kolektiv, ale už mě to pak táhlo zase domů, do Uherského Hradiště. Chtěl jsem vyzkoušet něco nového a naučit se další věci,“ vypráví svůj příběh.
Teď pracuje na interní příjmové ambulanci. Mezi sestrami – v babinci, jak samy s nadsázkou říkají – mají muže hned dva.
Na dětském oddělení v Motole pracoval falešný zdravotník
Mezi ženy postupně zapadnete
„Zpočátku to bylo náročné, je to fakt silný ženský kolektiv, musíte si zvyknout, ale postupně zapadnete. Je to v podstatě zážitek,“ směje se Vaňkův kolega, Martin Čumíček, který také zastává pozici praktické sestry.
„Mužský element nám tu vždycky chyběl,“ zmiňuje Marcela Slezáková, staniční sestra, a dodává: „Kluci jsou velmi šikovní. Navzájem si pomáháme a rozhodně nedělíme práci na ženskou a mužskou.“
Mužský element nám tu vždycky chyběl, říkají kolegyně.
„Je to pro nás příjemná změna, mít tu chlapy v našem babinci. I pacienti na ně reagují jinak, nejsou zvyklí, že místo sestry přijde mladý muž,“ říká s úsměvem další Vaňkova kolegyně, Marcela Bartková.
„To, že jsou kolegyně většinou ženy, nijak extrémně neřeším. Prostě pracujeme, je to v pohodě. Samozřejmě, když je v práci klid a my zabrousíme i do nějakých osobnějších témat, kolegyně řeší jiné věci než my, muži,“ usmívá se Vaněk.
Říkejte mi pane sestro
Pacienti občas řeší, jak ho mají správně oslovovat.
„Začínají často větou ‚Pane doktore…‘. Já je opravuju, že nejsem doktor. ‚To nevadí, to je jedno,‘ říkají. A ptají se, jak mě tedy mají oslovovat? Odpovídám: ‚Říkejte mi pane sestro‘. Často zkouší ‚pane bratře‘, což mi zní zvláštně, já se za to nestydím, že jsem sestra, takže klidně ať mě oslovují ‚sestro‘, přijde mi to úplně v pohodě,“ přibližuje svůj pohled.
Jan Vaněk a jeho kolega Martin Čumíček
A co všechno má jako praktická sestra na starosti?
„Moje práce se skládá ze zadávání lidí do registru, následně tisknu štítky, beru krev, dělám nějaká základní vyšetření, například měřím tlak, teplotu, EKG, a pak tyto informace předám lékaři, který je vyhodnotí a pacienta si vyšetří. Já pak od lékaře dostávám informace, co se bude dál dít, jestli dáme pacientovi nějaké léky nebo jestli ho přijmeme.“
Celý život léčil pacienty s plicními chorobami, nakonec sám onemocněl. Statisíce lidí o své nemoci vůbec nevědí, říká
Na noční služby nebo nepříjemné pacienty si nestěžuje – ví, že na jiných odděleních to mají náročnější. A když už si potřebuje odpočinout, tak u počítačových her, na procházce se psem nebo aktivním pohybem.
Žonglování i sebeobrana
„Učím se žonglovat a hýbat se jinak, pestře. Myslím si, že je to fajn, vzhledem k tomu typu povolání. Když má člověk třeba noční směnu, hodně se sedí, pak se hodně běhá, je to různorodé. Jak my říkáme: Vždycky se čeká, aby se spěchalo,“ popisuje Vaněk.
Po práci dělá instruktora moderní sebeobrany.
Lidem však pomáhá nejen v práci, ale i ve volném čase. Učí je, jak se nedostat do nebezpečných situací a případně se ubránit agresorovi.
„Na kurzech moderní sebeobrany učím lidi chránit si svoje hranice. Někdy si je potřebují i ujasnit, každý člověk to má jinak, je to přirozené,“ vysvětluje, co tvoří základ kurzu. A učí i chvaty? „V základu se snažíme nějaké fyzické konfrontaci úplně vyhnout, řešíme prevenci, jak nebýt ideální oběť a jak s potencionálním agresorem komunikovat. Pokud prevence selže, tak ano, učím, jak se efektivně ubránit fyzicky.“
Pár triků ukázal i nám. Nakonec si nasadil helmu a mohli jsme si je hned reálně vyzkoušet. „Plnou silou, neboj se. Já jsem zvyklý,“ vybízí instruktor na závěr krátké lekce.