Začínal od nuly, dnes se jeho vrtule točí po celém světě

„Létání jsme měli v rodině vždycky. Táta byl zkušební pilot, létal na proudových letadlech v Aero Vodochody, já byl na vojně u letectví,“ začíná vyprávět svůj příběh. Proč ovšem zrovna vrtule? „Vše vypuklo, když jsme začali létat na rogalech. Rogala jsme si stavěli za hluboké totality a vrtule se rozbíjely,“ vysvětluje Křemen.

Dřevěné vrtule tehdy v Odoleně Vodě vyráběl v igelitovém přístřešku, jen pro sebe a své kamarády. Když přišel rok 1989, napadlo ho s vrtulemi podnikat. „Dal jsem výpověď ze zaměstnání, nakoupil stroje, nadělal dluhy – a spadl s rogalem ze sta metrů.“

„Nebyl to problém vrtule, ale nejspíš konstrukční nebo pilotní chyba,“ ubezpečuje Křemen. Po volném pádu ze sta metrů měl 24 zlomenin, utrženou ledvinu a roztržená játra. „Pražská záchranná služba na Malvazinkách mě vyhodnotila jako jejich nejúspěšnější případ všech dob,“ vypráví podnikatel, dnes už s úsměvem.

Po nehodě strávil šest neděl v bezvědomí, další rok pak v invalidním křesle. Učil se znovu chodit, teprve pak mohl zase myslet na podnikání.

Začínal s malými dřevěnými vrtulkami a postupnou prací získával zákazníky, nabíral zaměstnance a rozšiřoval prostory. „Tady stála jen opuštěná pekárna,“ popisuje místa, kde se dnes nachází hned několik hal – vrtule se v Odoleně Vodě navrhují, vyrábějí, zkoušejí, servisují i prodávají.

O materiálech napovídá už samotný název firmy, nejčastěji se jedná o dřevěné jádro (Wood) v obalu z kompozitu (Comp). „Dřevo je nenahraditelný materiál, protože jako jediný nepodléhá únavě, vydrží nekonečný počet kmitů,“ vysvětluje Křemen.

Woodcomp se však neprosazoval snadno. „Hlavní trhy byly obsazeny německými firmami, tak jsme se zaměřili na méně známé oblasti,“ vysvětluje klíč k úspěchu. Jižní Afrika, Japonsko, Čína, Izrael – i tam se od té doby točí vrtule české výroby. A konkrétní příklad z nedávné doby: Woodcomp vyrobil dvě stě vrtulí pro slovinskou firmu Pipistrel, pro letadla určená indické armádě.

„Ve své kategorii, malá a sportovní letadla, jsme dnes určitě největší výrobce na světě,“ říká Aleš Křemen sebejistě. „Uvidíte tu vrtulky za pět tisíc i vrtule za čtvrt miliónu, vyrábíme okolo 130 typů, i pro kategorii dopravních letadel,“ přibližuje. „Vrtule musí být schopny létat ve výšce deseti kilometrů, v minus padesáti stupních i v poušti v plus osmdesáti, i to se tady zkouší. Takovou zkušebnu jako my nemá v Evropě nikdo,“ láká nás Křemen na prohlídku. Mimochodem, v jedné z hal tu najdete i boeing.

„I na svůj boeing jsem dělal vrtuli,“ říká Aleš Křemen. Možná vám vrtá hlavou, kde se v letadle s proudovým motorem točí vrtule. V hale v Odoleně Vodě ovšem není zaparkované žádné obří dopravní letadlo, ale replika dvouplošníku Boeing Stearman z roku 1937. „Létám s ním na Kokořínsku,“ pózuje Křemen u své hračky.

Od historie pak přecházíme do další haly, kde se pro změnu nachází budoucnost.

„Vyvíjíme vrtuli pro novou generaci dopravních letadel, kam by se měly instalovat dieselové motory. Diesel má proti benzínu třetinovou spotřebu, menší hluk a nižší zápalnost při nehodě. I staré benzinové motory by se měly vyměňovat za dieselové,“ vysvětluje. A budoucnost dopravního letectví pak nejspíš už napořád ponese českou stopu.

„Nejdříve vyhrála francouzská firma SMA soutěž na vývoj motoru a před dvěma lety jsme zvítězili my v soutěži na vývoj a dodávku vrtule,“ vysvětluje Aleš Křemen. Každý tento dieselový motor v letadle je tak už navždy spojen s vrtulemi z Odoleny Vody.

„Otevírá se nám prostor na dalších dvacet nebo třicet let,“ komentuje to Křemen. Dieselový motor tu poprvé uvedli do provozu minulý týden, když si ho teď prohlížíme ve zkušební hale, má již namontovanou vrtuli s logem Woodcomp. Všechna provozní data se při spuštění motoru převádějí do počítače, podle naměřených hodnot se pak dolaďuje podoba vrtule.

Než se jakýkoliv výrobek dostane do vzduchu, musí si nejdříve natrénovat i v této místnosti. „Vše si děláme sami. U vrtule se musí provést také zkouška na motoru v trvání 130 hodin, jenom palivo přitom vyjde na milión korun. Teprve pak můžeme testovat ve vzduchu,“ dává příklad ředitel firmy.

Zkoušet se musí pečlivě, žádný výrobce vrtulí si totiž nemůže dovolit chybu. „Opuštění listu z vrtule může mít fatální důsledky, vytrhne to motor a dopady jsou tragické. To je pak pro firmu likvidační,“ říká k tomu podnikatel a vysvětluje, proč se vrtule s výrobní cenou padesát tisíc musí prodávat za čtvrt miliónu korun.

„Když chcete vrtuli vymyslet, musíte od Evropského úřadu pro civilní letectví získat pověření POA. Když chcete vrtuli vyrábět, je třeba DOA. A když ji chcete servisovat, musíte mít MOA,“ vypráví Aleš Křemen. „A každých šest měsíců mám na každé pověření přísný audit, kdy platím člověku 230 eur na hodinu a on zkontroluje úplně všechno. Deset let jsem povinen dokladovat každou část vrtule, kde jsem ji objednal, kdo ji naskladnil, kdo namontoval...“

Právě přísná bezpečnostní opatření tak výrazně navýší cenu vrtule. „Za moji kariéru vzniklo v Evropě možná pět firem, ve všech si říkali: proč to ten Křemen vyrábí tak draho, vždyť to jde levněji. Všechny šly do kopru,“ dodává.

On sám se o budoucnost bát nemusí. „Řádově vyrábíme stovky vrtulí ročně. Děláme i vrtule na větrné elektrárny nebo lopatky do klimatických tunelů, kde se ofukují auta nebo letadla,“ popisuje. „Dodali jsme třeba ventilátor s dvaceti lopatkami pro Volkswagen ve Wolfsburgu. Příkon má jako malé město, přes vrtuli se na auto žene námraza, mlha, pouštní prach, všechno, co musí vydržet,“ vysvětluje.

A aby toho nebylo málo, tvořil se tu i mechanismus pro větrný mlýn Vrátno v chráněné krajinné oblasti Kokořínsko. „To je největší vrtule mého života, má průměr dvacet metrů,“ říká Aleš Křemen, který mlýn koupil a rekonstruuje jeho původní vybavení. „Žasnu, co byli v roce 1870 schopní vymyslet. Systém přestavování lopatek se používá vlastně dodnes,“ srovnává mlýn z 19. století a současné moderní vrtule.

„Listy moderní vrtule se automaticky natáčejí a udržují tak stálou rychlost,“ vysvětluje. „Na mlýnu jsou zase takové žaluzie, které jsou součástí točících se perutí. Když mlýn zrychlil, systém pomocí táhel žaluzie pootevřel, mlýn si odfoukl, zpomalil a žaluzie se zase zavřely. Zatímco Holanďané natahovali plachty vždy podle síly větru, Češi na to byli moc líní,“ říká Křemen v nadsázce.

Má vůbec někoho, komu zkušenosti z mlýnů i vrtulí předá? „Dcera je psycholožka, syn kuchař. Ještě mám osmiletého kluka, ale nikomu to nenutím. Každý by měl jít svou cestou,“ loučí se s námi na závěr.