Za Jágrem až z Portorika. Kultura hokejových fanoušků je specifická

„Do dobré práce budete jezdit s úsměvem,“ stojí psáno na autobusu, který pár minut před třináctou hodinou zastavuje na místě srazu u kladenského zimního stadionu. Obvykle sváží zaměstnance společnosti Amazon do Dobrovíze, ale tentokrát bude jeho modro-bílé zbarvení ladit s dresy a šálami, jimiž se vyzbrojila většina dnešních cestujících.

Sourozenci Lukáš a Kateřina je na sobě mají také. „Letos vyrážíme poprvé, jezdíme dost nepravidelně,“ přiznávají oba, ačkoli na kladenském zimáku jsou jako doma.

„Začal jsem fandit na domácích zápasech asi v jedenácti letech s tátou. Nějakou dobu jsem měl pauzu, ale posledních pět let chodím zase hodně. Dva tři roky jezdíme i na výjezdy,“ chopí se nejdřív slova Lukáš, který pracuje u bezpečnostní kontroly na ruzyňském letišti, což mu koníčka trochu komplikuje.

„Dělám na směny, takže spousta domácích zápasů mi uteče. Ale vynahradím si to, když se jede někam ven a je to blízko.“

Ohledně začátku fandění i pozdější pauzy se s ním jeho sestra shoduje: „Táta nás bral s sebou, když jsme byli malí. Znovu mě brácha vytáhl asi v půlce loňské sezony. Od té doby jsem byla na každém domácím zápase. A stojí to za to,“ tvrdí učitelka v mateřské škole a jedna z mála žen v dnešní sestavě. Převaha mužů jí ale nevadí. „V práci jsem celý den mezi ženskými a dětmi, tak aspoň někde budu s chlapy.“

Osazenstvo se vítá s řidičem Jaroslavem Burešem jako s dobrým známým, Kladeňáky vozí pokaždé. „On to nikdo jiný nechce jezdit!“ směje se. „Někdy je to totiž divočina, záleží, jak dopadne zápas, bývá tu vylité pivo…“

Hynek Štěpánek stačil první půllitr, který si donesl z restaurace na stadionu, vypít už venku. Zatímco někteří ještě před autobusem dokuřují, kontroluje prezenci podle vytištěného seznamu přihlášených. „Zase asi deset lidí nepřišlo, což je standardní,“ nevzrušuje se.

Fanklub zakládal se třemi kamarády před sedmnácti lety, kdy se hokejovému Kladnu moc nedařilo, a podobných výjezdů po republice absolvoval od té doby nepočítaně.

„Většinou se odehrávají o víkendech, což se s rodinným životem dost pere,“ přiznává třiačtyřicetiletý obchodník z oboru polygrafie. Na otázku, co by takhle v neděli odpoledne dělal, kdyby nebyl na programu hokej, odpovídá: „Domácí práce. Myslím, že manželka by mě zaměstnala.“

Podzimní začátek sezony bývá v poklidu, ale jarní finiš podle jeho slov hrozí u každého aktivního fanouška rozvodem. „Loňskou baráž (soutěž o postup do extraligy – nejvyšší soutěže, který Kladno nakonec vybojovalo, pozn. red.) jsem byl na všech zápasech. Hrálo se úterý, pátek, neděle, měsíc v kuse. Myslím, že manželky nás všech nadávají úplně stejně. Přes prázdniny se ale vždycky trochu uklidní, než nám to v září s novou sezonou zase začne.“

Každý fanklub má svou hierarchii, což je znát i v autobusu. Vpředu sedí ti starší, vzadu mladší, kteří s přezdívkou haldaři tvoří jakýsi paralelní fanklub a na cestu se vybavili lahvemi se vším možným. Sdílní ale moc nejsou, asi si šetří hlasivky na stadion. Právě oni totiž budou „tvrdit muziku“ a za pomoci megafonu a bubnu udržovat kladenské fanoušky ve varu.

„Lístky máme připravené v Boleslavi. Až přijedeme, počkejte u autobusu. Kdo mi uteče, je bez lupenu,“ varuje Hynek Štěpánek osazenstvo na palubě. A dodává důležitou informaci: „Zastávky budou plus minus… jedna bude,“ rozhoduje.

„Dvě!“ ozve se z autobusu. „Jedna bude,“ nedá se přemluvit. „Dvě!“ „Jedna bude,“ směje se, „Boleslav je blízko.“

Veselá nálada panuje hned od začátku, plechovky s pivem cvakají jedna za druhou. Když ve Velké Dobré míjíme pouť s kolotoči, kdosi zezadu zahlásí: „Zastavujem!“ A když řidič v dobrém rozmaru pozdraví klaksonovou fanfárou auta s kladenskými fanoušky, kteří jedou po vlastní ose, ozve se: „A teď zkus vytroubit Metalliku!“

Skoro každý je tu ve dvojici nebo ve skupince. Jednou z výjimek je muž, který si většinu cesty čte zažloutlou detektivku s názvem Vrahem může být kdokoli.

Po cestě přes Prahu přistupují dva muži v kladenských barvách, což by nebylo nijak zvláštní, kdyby jeden z nich nemluvil pouze anglicky. O slíbené pauze na benzince se s ním a jeho českým doprovodem dávám do řeči. Jednačtyřicetiletý José Cavazos přijel z Portorika a je podle svých slov velkým fanouškem Jaromíra Jágra.

„Před dvaceti lety jsem v Česku studoval, ale jen rok. Zrovna jste vyhráli Nagano a já jsem se stal fanouškem českého týmu. Jaromír Jágr, Dominik Hašek, Martin Procházka, Jiří Dopita,“ šokuje mě svou znalostí. „Viděl jsem všechny zápasy, a když Češi vyhráli, jel jsem je z Olomouce, kde jsem studoval, přivítat do Prahy.“

Josému dělá společnost Čech David Palus, jenž sám sebe označuje za profesionálního fanouška. Nabízí totiž cizincům, že je vezme na hokej nebo na fotbal, aby viděli, jakou mají tyhle sporty u nás atmosféru. Někdy jednotlivce, jindy třeba osm lidí.

„Nejdřív se setkáme v restauraci a pak vyrazíme třeba do Kladna nebo na Slavii. V ceně mají vstupenky, klobásu, pivo, o nic se nestarají. Já jim dám informace o týmech a překládám, co se na stadionu řve,“ popisuje obvyklý průběh zážitku. Pak dodá větu, která mě během jeho povídání už stejně napadla: „Je to skvělá práce.“

„Už víte, kdo je vrah?“ zapředu hovor s cestujícím v řadě přede mnou, když svou knihu na chvíli odloží. Čtyřicetiletý Petr vysvětlí, že čte sborník povídek, takže vrahů je v něm hodně. Prozradí, že není registrovaným členem fanklubu a obvykle jezdí spíše autem. Zážitky má však i z autobusových výjezdů.

„Ještě v I. lize se jednou jelo do Kadaně, ale řidič si do navigace omylem zadal Kodaň,“ vzpomíná. Teprve ve chvíli, kdy si to za Chomutovem štrádoval směrem k Hoře Svatého Šebestiána a k německým hranicím, to fanouškům začalo být podezřelé a museli ho zastavit.

Blížíme se k cíli, šofér obratně manévruje na přeplněném parkovišti, a kdo ještě neoblékl modro-bílý dres, dělá tak právě nyní. Nezbytná cigareta, Hynek Štěpánek rozdá rezervované vstupenky a jde se dovnitř. Hostující fanoušci obvykle nemají na soupeřově stadionu bůhvíjaké pohodlí, což platí i tady. Jedna skromná tribuna se stáním na dřevotřískových deskách položených na betonových stupních tak tak pojme 150 lidí.

Jako jeden z posledních míří na tribunu fanoušek s bílou slepeckou holí. Ač se to zdá k nevíře, nevidomý Jindřich Benjamin Chocenský patří k nejvěrnějším Kladeňákům. „Loni jsem vynechal jen výjezd do Prostějova, letos jsem byl na všech zápasech,“ pochlubí se.

Jak mi vysvětlí, atmosféru zápasu si dokáže vychutnat i navzdory svému hendikepu. „Naše góly slyším vždycky, ale je blbý, když se dozvím, že už jsme třeba dva nebo tři dostali,“ směje se třiačtyřicetiletý muž. Zrak ztratil ve dvou letech po špatně nadávkovaném očkování proti dětské obrně. „Najedl jsem se a teď už bych si docela dal pivo,“ těší se, načež mu někdo z fanoušků podá čerstvě načepovanou desítku.

Světelná tabule ukazuje devět minut do začátku první třetiny a kotel domácích fandů, podle transparentu boleslavská smečka, začíná skandovat. Haldaři, mladá krev kladenských fanoušků, reagují prakticky okamžitě: „Modro-bílé barvy naše, modro-bílé srdce mám,“ spouštějí do megafonu první chorál, který po nich napěchovaná tribuna opakuje.

Další pokřiky následují vzápětí: „Jen pro tebe tu tady všichni jsme, jen pro tebe tu naše píseň zní! Naše Kladýnko, je prostě nejlepší, jen pro tebe, jen pro tebe!“ Zazní i variace na Veď mě dál, cesto má od Pavla Bobka: „…tam kde hraje Poldi Kladno, veď mě dál, cesto má.“

Semknutost „tvrdého jádra“, které neváhá jet za svými oblíbenci kamkoli, což samozřejmě platí pro jakýkoli sportovní fanklub, je fascinující.

To už není obyčejný koníček, ale skutečná oddanost, nad níž sportem nepolíbení asi kroutí hlavou. Kladeňáci mají motivaci navíc – užít si ještě na ledě Jaromíra Jágra, nejlepšího českého hokejistu všech dob, jenž je zároveň majitelem klubu. Když hrající legenda přihrává dvě minuty před koncem první třetiny na vedoucí gól, tribuna spouští: „Už je tam, už je tam, už je tam.“

Následující vývoj utkání jí moc důvodů k radosti nedává. Euforie se dostaví až na začátku třetí třetiny, kdy Jágr snižuje na 2:3 z pohledu hostů. „My chcem Jardu Jágra, Jardu Jágra, my chcem Jardu Jágra, to se ví,“ nese se rohem stadionu oslavný pokřik na melodii trampské písně Chodím po Broadwayi. Navzdory neutuchajícímu povzbuzování ale musí hosté skousnout porážku 3:6. Kladenští hokejisté při odchodu do kabin svým příznivcům alespoň na dálku zatleskají za podporu.

„Viděl jsem nejlepšího českého hráče na ledě! Jágr hrál velmi dobře a dal gól,“ rekapituluje největší klady zápasu José z Portorika, když náš autobus už za tmy vyráží zpět do Kladna.

Někoho přemáhá únava, jiní naopak ožívají. Moc vtipných hlášek už se citovat nedá, neboť zvlášť od haldařů ze zadních sedadel létá jedna vulgarita za druhou. Ne k proběhlému utkání, spíše vzájemné špičkování.

Dopíjí se poslední plechovky s pivem, po autobusu taky koluje velká lahev rumu s kolou. Když ji jedna fanynka nese zpět do zadních řad, hlásí: „Chlapi, prej tam máte víc rumu než koly, takže správná míra.“

Z plánované zastávky má největší radost obsluha benzinky, protože zástup Kladeňáků skoro vykoupí jídlo z teplého bufetu.

„Nejhorší je, že po nich vždycky musím uklízet. Ale dneska je celkem klid, asi proto, že Kladno dostalo rychtu,“ přemítá řidič Jaroslav Bureš, který si došel pro kávu. Autobus si na dnešní noc bere k sobě domů, protože brzy vstává. Už ve čtyři ráno nabírá zaměstnance do Amazonu.

Do rozhovoru nám vstoupí muž v oranžovém mundúru, jaký nosí silničáři nebo popeláři, a prosí: „Chlapi, vezmete mě do Prahy? Kleklo mi auto, musel jsem jít šest kilometrů pěšky.“

„Klidně, jestli je vzadu místo,“ souhlasí šofér.

Opětovný nástup do autobusu doprovází nepříjemný odér. Skloněná hlava jednoho fanouška v zadní části vozu dává tušit, že část jeho dnešního zážitku skončila na podlaze. Co ten si od ostatních vyslechne! A pan řidič bude mít jistě také radost, až to na konečné zjistí.

Ačkoli většina osazenstva se těší do postele, nálada je pořád dobrá. Za Prahou potkáváme autobus s kladenskými hokejisty a kdosi zavolá na řidiče: „Hej, nabourej do nich, prohráli!“ Ostatní se smějí, ale vsadím se, že svoje oblíbence budou následovat i příště. Kamkoli.