Za gorilami do Ugandy: S Markem Ždánským o první výpravě po covidu

Po jeho návratu z cesty, kterou podnikl na přelomu srpna a září, jsme si povídali o tom, proč je důležité kupovat od afrických dětí suvenýry, jak dlouho trvá, než si skupina goril v divočině na člověka zvykne, k čemu jsou dobří takzvaní stopaři, jak náročné je chodit v roušce neprostupným pralesem nebo proč je dobré vozit peníze do Afriky osobně.

Hlavně jsem byl, letos poprvé i se synem, zkontrolovat, jak to po covidu v Africe vypadá, protože bez návštěvníků parky přicházely o obrovské peníze. Konkrétně v Ugandě stojí výprava za gorilami 700 dolarů na osobu. Ztráta těchto zdrojů během pandemie ohrozila skvělý projekt, který pomohl zastavit kácení pralesů a pytlačení, a díky němu začali tamní obyvatelé pracovat pro národní park.

Jenže loni na jaře přišel lockdown - gorily jim najednou přestaly vydělávat a já jsem se bál, aby se celý systém nezhroutil. Vzhledem k tomu, že někteří stopaři byli dříve pytláci, hrozilo, že je existenční problémy donutí se k pytlačení vrátit.

Naštěstí se to stalo jen jednou. Pytlák, pravděpodobně na objednávku, zabil pro trofeje samce, kterého jsem kdysi osobně potkal. Dostal za to sedm let vězení. Vím, že místní jeho chování odsoudili - báli se, aby kvůli tomu nepřestali jezdit návštěvníci a oni nepřišli o živobytí.

Na turistech jsou tady závislé i malé děti, které vyřezávají sošky nebo malují obrázky goril na prodej. Za pár dolarů si to od nich rádi koupíte a podpoříte je v přesvědčení, že když mi gorily vydělávají, tak je budu chránit. Nikdo z lidí v okolí parku nežebrá, raději něco vytvoří. A zapojení místních přináší ovoce. Díky tomu, že se nepytlačí ani nekácí prales kvůli prodeji dřeva nebo zakládání plantáží, se tady za osm let počet horských goril zdvojnásobil.

Posílat peníze do Afriky někam na účet obvykle znamená, že se nedostanou, ke komu mají, takže je dáváme jejich šéfovi, který částku rozděluje. Stopaři o tom vědí a vzájemně se hlídají. Je hrozně důležité, aby si park pravidelnými odměnami stopaře udržel, jinak gorily ve volné přírodě nebude mít šanci nikdo spatřit. Když se vytipuje skupina, kterou je vhodné zvykat na přítomnost člověka, stopař každé ráno vstává a vydává se za ní.

V pralese slyší člověka na kilometry daleko, takže zpočátku před ním utíkají, ale zhruba po půl roce ho nechají přijít třeba na sto metrů. Trvá dva až tři roky, než stříbrohřbetý samec stopaře přijme a pustí ještě blíž. Pak se podvolí i celá skupina, takže návštěvníci ji nakonec pozorují z pěti sedmi metrů. Někdo může namítnout, že to zvířata obtěžuje, když za nimi chodíme do jejich domova, ale na rozdíl od zoo, kde si to musejí nechat líbit, se tady můžou kdykoli zvednout a zmizet v pralese.

To bych úplně neřekl, ale určitě jsme pro ně zajímaví. Koukají, jak kdo vypadá, jak funí nebo zapáchá. Terén je velmi náročný, takže všichni členové výpravy bývají zpocení.

Ráno dostaneme průvodce, který je vysílačkou ve spojení se stopařem. Ten už na nás čeká u vybrané skupiny - záleží na náladě zvířat i místu, kde se nacházejí. Bezprostředně ke gorilám si bereme jenom foťák nebo mobil, batůžky se svačinou a pitím necháváme asi sto metrů daleko u ozbrojené stráže, která nás taky doprovází. Ke gorilám se totiž nesmíte přibližovat s jídlem. Vyžadovaly by ho pak po každém návštěvníkovi a mohly by být kvůli tomu agresivní.

Vůdčí samec má ke stopaři obrovskou důvěru a podobně jako s vůdcem jiné smečky se vzájemně přivítají mručením. Zvířata ale nemusejí být hned vidět - často bývají zalezlá v křoví, ale postupně se ukážou. Většinou něco žerou, mláďata si hrají. Gorily jsou zkrátka pohodáři, a tak trochu peciválové. Denně nachodí maximálně kilometr. Ráno se probudí v hnízdě, které si večer postavily, ujdou deset metrů a začnou žrát. Proto mají takové pupky.

Nezažil jsem agresivní gorilu. Kdyby měla skupina špatnou náladu, tak vás stopař nasměruje za jinou. Přibližně sedmimetrová vzdálenost, která by se od nich měla udržovat, je nastavena kvůli zvířatům, aby se na ně nepřenesla respirační onemocnění. I pitomá rýma může pro gorily znamenat smrt. Jenže ne vždycky to ovlivníte.

Najednou si sedne dva metry od vás, protože tam zahlédne pěknou větvičku, na které si chce pochutnat. Turisté jsou proškoleni, jak se v takovou chvíli mají chovat. Mají si čapnout na bobek a dělat podřízeného, aby zvíře zůstalo v klidu.

Zatímco dříve se nosily roušky až při setkání se skupinou goril, tentokrát jsme je museli mít nasazené celou cestu pralesem, což obnáší tři až pět kilometrů nepřístupným terénem a ve stoprocentní vlhkosti. Pokud se pohybujete do kopce, brodíte potokem a bahnem, je to fyzicky náročné. Většina lidí toho má dost i bez roušky, natož s ní.

Přiznám se, že mi občas spadla z obličeje, a já tak aspoň mohl popadnout dech. I podle návštěvní knihy, která už se zase začíná zaplňovat, to ale lidem stojí za to. Jen zatím místo Asiatů a Američanů přijíždějí hlavně turisté z Evropy.

Bylo úsměvné pozorovat, jak i ti, kteří bydlí v hliněném baráčku téměř na spadnutí, u sebe stále nosí dezinfekci, kterou sem přivezly nevládní organizace. Říkali, že se tu taky umírá, ale ne ve velkém. Jenže oni, jak nemají informace, tak nevědí, co se děje ve vedlejší vesnici. Nevěřím tomu, že si vedou přesné statistiky. Když někdo umře, vědí to možná v okolí tří sousedních domků. Hlavu si dělali spíš kvůli výpadku příjmů.

Asi se budete divit, ale česká byrokracie. Před zpáteční cestou jsem měl totiž problém s odesláním příjezdového formuláře. Zkoušel jsem to čtyři dny a pokaždé se mi objevilo oznámení: „Neplatné údaje." Spoléhal jsem na to, že na letišti v Ugandě nebudou vědět, že u nás něco takového vyžadujeme. Ale spletl jsem se.

Pán na přepážce odněkud vytáhl zaprášenou brožuru, ve které našel příslušný text v češtině a v angličtině. Naštěstí se mi ho podařilo přemluvit, aby nás pustil.