Článek
Vyrůstal ve čtvrti Kreuzberg v tehdejším Západním, po říjnu 1990 už jen Berlíně, na základní škole jako jeden z mála Němců mezi Turky, Kurdy a Araby. Vybavuje si zuřivé bitky na dvoře, třeba o boty, značkové tenisky.
„Tehdy jsem měl v podstatě dvě možnosti. Buď si nechám boty vzít, nebo budu mít pořád nové. Buď budu obětí, nebo ten silný a mocný,“ svěřil se týdeníku Der Stern.
Parta jako rodina
Protože nešel pro ránu daleko a nemálo jich dokázal ustát, vzal ho gang, který si říkal 36Boys, záhy mezi sebe. „Jakákoli gangsterská romantika se mi příčí, pokládám ji za falešnou až naivní. Ale ta hrubá a neotesaná parta se mi stala rodinou, to mi věřte. Otcova výchova spočívala v tom, že mě několikrát denně zmlátil tak, že jsem sotva vstal. Vrátil jsem se k matce. Ta ale vůbec neměla čas,“ vzpomíná a zakládá si na tom, že jeho parta nepřepadávala osamělé důchodce za tmy na nárožích, ale vyhledávala pěstní a jiné souboje s konkurencí.
Na otázku, kolik pouličního rváče v něm zůstává, odpovídá upřímně: „Zažité staré reflexy, z nichž se rodí agresivita, mám pořád v sobě. Když třeba procházím na letišti bezpečnostní kontrolou a někdo z ní mi řekne něco tónem, který se mi nezamlouvá, mám hodně co dělat, abych se udržel.“
Na druhou stranu na přesvědčení, že život je boj o existenci, nedá dopustit. „Vím, jak chutná bída. Matka neměla peníze na to, aby mi koupila k snědku cokoli fajnovějšího, a tudíž i dražšího. V zimě jsme si celé týdny nemohli dovolit zapnout topení. Další nezaplacené účty by nás připravily o střechu nad hlavou,“ nezastírá.
I o úspěch se pral
V sedmnácti dal vale gangu, vyučil se kuchařem, ve 23 letech se stal šéfkuchařem. Pracoval 16 až 18 hodin denně, šest dní v týdnu. Poháněla ho až zničující touha vyškrábat se vzhůru, nejlépe až úplně nahoru. Jezdil po světě, aby se učil od velmistrů svého oboru. Každou marku, každé euro reinvestoval do svého podnikání. V kuchyni řádil jako rapl, řval na spolupracovníky, urážel je, za sebemenší chybičku vyhazoval na hodinu, házel talíře na zem.
„Úspěch jsem vykoupil zdravím. Zaplatil jsem za něj nemocemi, dvakrát jsem se cítil úplně vyhořelý,“ dodává.
Loni četl ve vězení pro mladistvé ze své autobiografie. Jeden z posluchačů se ho pak zeptal, co má po propuštění podniknout, aby si také jednou pořídil ferrari. „Takový auťák je hodně daleko. Jdi za ním po malých krůčcích. Buď slušný, spolehlivý a měj respekt. Pak možná i štěstí přijde naproti.”