Článek
„Člověk musí mít v životě z něčeho radost. Tak si nekoupím nové auto a střecha taky počká,“ směje se muž, kterému by skutečný věk hádal málokdo. I to bude nejspíš důsledkem jeho celoživotního aktivního zájmu o přírodu.
Vzděláním zootechnik řešil problematiku zániku původní vesnice a životního prostředí už na střední škole; v časech, kdy se o tématu oficiálně nemluvilo a nekonečné kilometry drenáží měnily pole v nedozírné lány.
Na svůj první mokřad si ale musel počkat zhruba čtyři desetiletí. „Stavěl jsem barák, bylo moc práce, pak mi umřela paní a zůstal jsem se čtyřmi dětmi,“ dotknul se životních zákrutů. Sen si začal plnit před více než deseti lety na vlastní zahradě v sousedství řeky Sázavy. Zbudováním biotopu získal praktické zkušenosti a cesta k dílu se otevřela dokořán. Záhy zakoupil zanedbaný podmáčený pozemek na protilehlém břehu mezi řekou a železniční tratí. Dnes je to úžasné místo k procházce. Vodní hladinu lemují typické rostliny, divoké kachny tu mají hnízdní budky.
Mokřady nad Havlíčkovou Borovou stavitel vytvořil ve spolupráci s CHKO, jsou v chráněné krajinné oblasti.
„Ideální místo pro vznik mokřadů je podmáčená louka, dnes třeba i prostor se zaústěním popraskané meliorace,“ usmívá se Zdeněk Benák ironii budovatelské éry. Zrovna ve dvou takových lokalitách totiž zřídil další kaskády tůní a odpověď přírody jeho dílo záhy posvětila.
„Nebýt té vody tady, tak je to tu asi zarostlé ostřicí. Ale teď lépe prosperuje i okolní louka a vy sledujete, jak se k vodě stahuje život. Začnou tu růst vodní rostliny, objeví se tu obojživelníci a hmyz a také zvěř, která se sem chodí napít,“ shrnul Zdeněk Benák.
Do krajiny u Oudoleně vracejí Benákovy mokřady vodu. Kdysi tu bývala rybniční kaskáda.
Díky tomu, že staví na svém a za své, netrápí ho běhání po úřadech. Na neprůtočný mělký mokřad do tří set plošných metrů razítka nepotřebuje, potřebný profil a hloubku dna má dávno v oku. Bagru to moc času nezabere, co do nákladů jde ale o nejcitelnější položku. „Kdyby mi bylo pětadvacet, vyházel bych to lopatou,“ krčí rameny muž.
Do současných šesti již hotových mokřadů investoval v součtu vyšší desítky tisíc, cenu údržby milovník přírody nepočítá. „Chce to dobrý křovinořez a hrábě, protože je třeba krotit zarůstání břehů vegetací. Taky nálet bere z vody kyslík, olše se chodí vysekávat v zimě po zamrznutí hladiny. Občas do toho napadají větve, ty je třeba vytahat. A čistit od listí,“ zmínil namátkou. Kilometry proježděné autem po obou vzdálenějších lokalitách nepočítá. Zato přesně ví o dalších třech mokřadech, které má v nejbližší době v plánu.
„Reakce lidí jsou různé, paušalizovat se moc nedá. Sympatie vnímám častěji od mladších, kterých se týká budoucnost víc. Ze strany starších ročníků, odkojených centralizovanou zemědělskou velkovýrobou, narážím na výtky, proč rozvrtávám hezky urovnanou plochu. Občas lidé taky spekulují, co z toho mám. Ale kdo je v obraze, ví – bez ohledu na věk,“ uzavírá s úsměvem budovatel mokřadů.
Nadšenec si v kolonii zahrádek na Karlovarsku vybudoval mezi záhony úzkokolejnou železnici
