Youtuber Stejk: Už jsem na sebe prásknul i to, co nevím

Proč přezdívka Stejk?

Jednou mě tak pojmenoval kamarád. A když na steak v létě dostanete chuť, třeba vás u toho napadne, že si máte pustit Stejka.

Poslední nahrané video, které jsem stihla zhlédnout před rozhovorem, rozebíralo bizarnosti devadesátých let. Kdybyste byl tehdy ve stejném věku jako dnes, jakou profesí byste se nejspíše živil?

Hrozně by mě lákalo zkusit dabing, být hlasový herec, případně moderátor v rádiu. Už v dětství nás s bráchou bavilo dělat různé scénky, pouštěli jsme si spolu pohádky a občas jsme se je snažili přehrát nebo přemluvit.

Ve zmíněném videu jste sám sebe označil za „starého harcovníka“. Byly pro vás větším mezníkem loňské třicátiny, nebo dosažení milionu odběratelů na YouTubu, což se vám povedlo rok předtím?

Větším milníkem byl pro mě určitě milion odběratelů, šlo o takový můj velký sen. Kdybych ty emoce při dosažení měl k něčemu přirovnat, tak asi k výhře zlaté medaile. Člověk si pak uvědomí, že to je v Česku strop, a lidi to sledování videí, věřím, baví.

Není to zároveň i trochu děsivé, že vás zná každý desátý Čech?

To nevím. (směje se) Nad tím jsem nepřemýšlel. Samozřejmě si uvědomuju, jaký vliv na své diváky mám, na což si částečně dávám bacha. Neřekl bych, že točením konkrétních videí vychovávám děti, na druhou stranu musím přemýšlet nad tím, jak co řeknu, aby to někoho neurazilo nebo se necítil špatně.

Dávám si pozor i na to, s jakou značkou spolupracuju. Poslední dobou letí propagace elektronických cigaret, což dělají i áčkové celebrity v Česku, které to podle mě nemají zapotřebí.

Jak obezřetný kvůli svému vlivu jste? Hodně filtrujete, co pustíte do světa?

Informace filtruji několika způsoby. Vždycky si řeknu, že až se jednou na videa podívají moje děti, tak se za mě nebudou stydět. To samé platí pro mé rodiče. Vydávám i puberťácké vtípky, různé srandičky, ale mám nastavenou hranici, kterou bych nepřekročil, co se týče ztrapňování sebe sama nebo ostatních.

Před několika lety jsem se na televizním kanálu Prima Cool účastnil zábavných pořadů Hrajeme s Alim a Aliho parťáci. Bylo to jakési první testování youtuberů v televizi. Když se mělo natáčet pokračování, zavolali mi z produkce, že pro mě mají skvělou scénku, ve které bych byl nahý a oblékl bych si dospělácké plenky. S někým bychom se pak po sobě váleli a zápasili. To už mi přišlo trošku moc. Na rozdíl od televize, kde je člověk svázaný pravidly, co smí a co ne, je YouTube pořád svobodné médium.

Mluvíte o svobodě na YouTubu, zrovna na Nový rok vás ale sankcionoval dočasným pozastavením monetizace videí. Kvůli čemu to bylo?

Šlo o chybu, ale ne z mojí strany. YouTube nás měl obeznámit s regulí, kterou se máme řídit, ale zprávu jsem neobdržel. Trvalo to naštěstí jen pár dnů. Platforma čas od času aktualizuje pravidla, co video musí splňovat, aby mohlo být monetizované (s vloženými reklamami, aby na něm youtuber vydělával). Pak jsou pravidla pro pouhé nahrání videa bez monetizace, bez jejichž dodržení se na YouTubu ani nemůže objevit. Devadesát devět procent mých videí podmínky pro monetizaci splňuje.

A co ono jedno procento, ze kterého vám žádné příjmy neplynou?

YouTube obecně hodně řeší špatné zacházení se zbraní, pokud s ní youtuber máchá někomu před obličejem nebo s ní manipuluje mimo střelnici. Nepřípustné jsou také výhrůžky nebo slovní napadání někoho konkrétního, posuzuje to pak jako kyberšikanu. Problém nastává i tehdy, když mluvíte sprostě během prvních třiceti vteřin videa, vyjma hudebních klipů. To mi přijde směšné. Když budu půlminutu jako andělíček a pak to rozjedu, správcům YouTubu je to úplně jedno.

Od vás přitom vulgarity slyšíme snad v každém videu…

Snažím se mluvit hovorově. Když mi do kontextu sedne slovo prdel, tak ho řeknu. Rozhodně se nezaměřuju na co nejsprostší mluvu. Proč ale všechno vypípávat, být přehnaně korektní a ve výsledku neříct vůbec nic? Moje tvorba necílí na malé děti, osobně si myslím, že by je ani nebavila.

Předpokládala bych, že vás sledují spíš mladší ročníky. Víte ze statistik, kdo je váš typický divák?

Ano, a to i z kupní síly a prodeje merche (zboží s logem dané firmy či osobnosti). V nabídce máme trička, mikiny, čepice nebo třeba půllitry. Na YouTubu figuruju deset let, moji diváci za tu dobu i dospěli. Často se mi i díky podcastu stává, že si mě nacházejí třicetiletí vrstevníci, i když teenageři samozřejmě taky.

Když jsem před pěti šesti lety prošel kolem školy, okamžitě se strhnul dav. Dneska už to děti moc nevzruší. Poznávají mě teď hlavně prodavači v supermarketu nebo číšníci v restauracích. Moje cílovka je v současné chvíli okolo 25 let věku, podle YouTubu ještě starší.

Co s vámi sláva dělá?

Sláva bych tomu úplně neříkal. Vyrůstal jsem s první generací youtuberů, takže se postupně nabalovala. Před dekádou nás skoro nikdo neznal, byl jsem i jeden z prvních, kdo si v Česku založil Instagram. Člověk musí počítat s tím, že ho lidi budou poznávat, za ty roky už jsem si zvyknul.

Dnes jste čtvrtým nejsledovanějším youtuberem v Česku. Jaká očekávání jste na počátku měl?

Doufal jsem, že jednou budu mít deset tisíc odběratelů. Neplánoval jsem být známější nebo se youtuberstvím živit. Videotvorba vzešla ze zájmu, rád jsem koukal i na ostatní. Na vysoké škole jsem zjistil, jak si tím vydělávat, oslovily mě pak firmy a začal z toho být regulérní byznys.

Čím popularita tak narostla?

Vůbec nevím. Asi je to dané mou přirozeností, normálností, na nic si nehraju. Jsem obyčejný týpek, který v pokojíčku točí videa, na která by se sám díval. Nevím, jak to mají herci a zpěváci, ale když někoho potkám, tak mi všichni tykají, vnímají mě jako kamaráda. Párkrát se mi stalo, že za mnou vyběhl úplně cizí člověk a choval se ke mně jako k nejlepšímu příteli. Až pak si uvědomil, že ho vlastně vůbec neznám, a omluvil se.

Pokud se nepletu, s videi jste začal už na střední škole.

Přesně tak, v maturitním ročníku. Některé spolužáky to bavilo, jiní se mi smáli. Na vejšce už mi YouTube bral hodně času, a tak jsem zvažoval, čemu dám přednost. Naštěstí pro mě jsem studium ukončil a rozjel videa. Tím nechci nikoho přesvědčovat, aby se na školu vykašlal, já se rozhodl hlavně proto, že mě YouTube už dokázal uživit.

Nejprve jsem na pardubické univerzitě studoval ekonomiku. Dorazil jsem na první hodinu matematiky a bylo mi hned jasné, že ji nedostuduju. Po prvním ročníku jsem přešel na psychologii, kde jsem potkal svou současnou přítelkyni (influencerku Martinu Korelovou). Ta na rozdíl ode mě dostudovala bakaláře, dnes pracuje v administrativě a k tomu má sociální sítě.

YouTube existuje osmnáct let. Nebojíte se přesto, že jednou skončí?

Samozřejmě, ale nevěřím tomu. YouTube podle mě spíš nahradí televizi. Lidé pod třicet let si ji už moc nepouští, spíš si zapnou Netflix a k tomu koukají na youtubery. Všechno je o přizpůsobení. Sleduju trendy a vstupuju na sociální sítě, které frčí.

Problém je, že YouTube je z těchto platforem jediný, který tvůrcům platí, když nepočítám Twitch (platforma pro živé vysílání), kde je podporují samotní fanoušci. Instagramem si bez partnerství (spolupráce se značkami, jejichž zboží propaguje influencer ve svých příspěvcích) nevyděláte ani korunu. Hlavním zdrojem mých příjmů je monetizace na YouTubu, vydělává mi 60 až 70 procent. Zbytek jsou spolupráce.

Jste v dlouhodobém horizontu finančně zabezpečený?

Snažím se být. Někteří influenceři hned utratí, co vydělají. Kdyby jim zrušili účet, za týden nemají co jíst. Učím se finanční gramotnosti, a kdybych naráz přišel o veškeré příjmy, vyžil bych stejným způsobem, jakým funguju teď, z úspor zhruba rok. Platím hypotéku, na kterou mám zvlášť finanční polštář. Nemám nejnovější auto nebo mobil, věci si kupuju za odměnu.

Rodina vás od YouTubu nikdy neodrazovala? Mladší bratr Matěj i maminka Lea s vámi ve videích občas vystupují.

Zpočátku jo, ale tehdy byla moje tvorba jiná než teď. Točil jsem výzvy, kdy jsem jedl pálivé papričky nebo wasabi. Mamka se bála, abych si neublížil. Když jsem se víc zaměřil na humor, začala mě podporovat. Zlom u ní a táty přišel v momentu, kdy jsem na nich přestal být finančně závislý.

Ve svých dvaadvaceti jsem se od nich odstěhoval a začal se videi naplno živit. Tehdy jsem měl přes sto tisíc odběratelů, což v dnešní době už není nic. I tři sta tisíc fanoušků na TikToku teď znamená, že vás nikdo nezná. Mám ho jen bokem, sleduje mě tam asi 140 tisíc lidí.

Jako „vedlejšák“ máte i podcast Hype-Cast s hokejistou a fotografem Martinem Molnárem. Začali jste loni na podzim, kdy už domácí podcastový rybníček tak malý nebyl…

Je pravda, že podcasty dnes dělá každý druhý, někteří mi říkali, že zakládat další je nesmysl. Zveme si zajímavé hosty, měli jsme tu dabéry Michala Holána a Jindřicha Žampu nebo akrobatického letce Martina Šonku. Děláme přátelské, pohodové rozhovory, při kterých se toho lidé hodně dozvědí, což si myslím, že se nám daří. Překvapilo mě, jak těžké občas je hosty shánět. Nemají vždycky čas, někdy ani nereagují na zprávy, některé se i stydím pozvat.

Koho třeba?

Leoše Mareše. Pozvat bychom chtěli i Jiřinku Bohdalovou.

Když se vrátím k videím, v nich býváte ironický a stále pozitivně naladěný. Jste takový i v soukromí?

Chci, aby má tvorba všechny hlavně pobavila, aby u ní relaxovali po těžkém dni v práci. Ale abych vám odpověděl – jak kdy. Před kámoši bývám veselý, i když křeče z úsměvu nemám. Snažím se brát všechno s nadhledem a optimismem.

Ptám se i proto, že jste otevřeně mluvil o maminčině boji s rakovinou. Ani v tuto chvíli jste nezvážněl.

Že je nemocná, jsme zjistili před rokem, dva dny před Vánoci. Dva týdny mi trvalo srovnat si v hlavě, co se děje, a uvědomit si, že to není jako v americkém filmu, kdy pacient okamžitě ztratí vlasy, zvrací a umře. Ve většině případů to tak není. Mamka nemoc bere pozitivně, na sociálních sítích má podporu od lidí, i s podobnou diagnózou.

V momentě, kdy se zapne kamera, ze mě smutek opadne a snažím se dát videu sto procent dobré nálady. Navíc mamka moje videa sleduje, a tak nechci, aby se trápila ještě kvůli mně.

Maminku jste si nedávno pozval do Hype-Castu. Nebál jste se, že půjde o bolestivý rozhovor?

Mamku jsme vozili po doktorech, chodili s ní na vyšetření a o všem jsme se s ní bavili, takže pro mě nešlo o nic nového. Sama o něčem psala na Instagramu, většinu odpovědí jsem tak dopředu znal, byť mě některé i překvapily. Třeba to, že při první chemoterapii měla kvůli zavodnění pocit, že se topí. Neměl jsem ponětí, jak funguje léčba. Myslel jsem si, že stačí jeden cyklus, mamka jich přitom podstoupila šestnáct.

Spousta lidí nám po zveřejnění psala, že se o tom konečně dozvěděli detaily, děkovaly nám i sestřičky z onkologických oddělení po celé republice. Rakovina je stále tabuizovaná a spousta lidí o ní nechce ani slyšet.

Uvědomil jste si vlastní smrtelnost?

Začal jsem jíst víc vitaminů. (smích) Ale ano, začal jsem o tom přemýšlet, evidentně jsou v naší rodině predispozice. Nejsem žádný pařmen, ale měl bych asi žít a jíst zdravěji. Najednou vám dojde, že to není někdo někde, ale váš blízký, a příště to můžete být vy. Na druhou stranu je blbost se teď zbytečně strachovat, jestli budete za třicet let zdravý.

Vaše videa přinášejí zajímavá fakta, ale věnují se třeba i filmovým chybám nebo nově mapám, které nám ve škole neukázali…

Třeba na ty mapy jsem jednou náhodou narazil a strašně mě bavily. Už jsem natočil tolik dílů, že je těžké narazit na něco zajímavého. Stejně tak fakta o filmech nebo hercích, vznikly už stovky epizod… Dříve to bylo jednodušší, dnes u toho trávím mnohem víc času. Točím každý den a občas je v tomto tempu těžké vymyslet, co dalšího budu vytvářet. Takové myšlenky přicházejí poslední čtyři roky, ale jak vidíte, stále natáčím.

Kolik času vám práce denně zabere? Je to klasická osmihodinovka?

Mnoho lidí si představuje, že si člověk jen sedne před počítač, zapne kameru a za dvacet minut má hotovo. Samozřejmě netvrdím, že rubu uhlí v dole, fyzicky to těžká práce není. Nápor na hlavu to přesto docela je. YouTube je spíš životní styl. Ráno se vzbudím a po celý den přemýšlím, co budu točit, kdy budu stříhat, jaké mám naplánované spolupráce…

Samozřejmě vypínám v situacích, kdy chci být s rodinou nebo přítelkyní. Vzadu v hlavě mi ale videa pořád šrotují. Jsem workoholik, bez partnerky bych asi pracoval nonstop. Čistého času to okolo těch osmi hodin denně bude. Na spolupráce mám agenturu, která mi nabídky předvybírá. Pak mám dva kamarády, kteří mi pomáhají se střihem.

K desátému výročí vám fanynka vzkázala, abyste natočil 50 faktů o Stejkovi. Svěříte mi jich alespoň několik?

K milionu odběratelů jsem natočil dvacet faktů o Stejkovi, už to bylo dost těžké…

Tak jeden, který jste na sebe nikdy neprásknul.

Sedm let točím týdenní vlogy (videodeníček) a myslím, že už jsem na sebe prásknul i to, co nevím. Občas za mnou někdo přijde a ptá se mě na něco osobního, o čemž absolutně netuším, že jsem to řekl. Kdyby si někdo dal práci, napsal by o mně takovou složku, že se klidně můžu stát prezidentem.

Paradoxně jsem dost introvertní člověk. Ale jedna zajímavost mě teď napadla. Když mi bylo dvanáct let, pohltil mě parkour. V lese jsem si udělal vlastní parkourové hřiště a naučil se salto i přemet. Za sebou mám dva a půl tisíce videí, tak je to teď snad nová informace.