Vít Klusák: Všichni si občas lžeme do kapsy

No vidíte, to mi vůbec nedošlo, že to tak je... Vlastně nevím. Ale když nad tím tak přemýšlím, tak já jsem vlastně nechtěl ani v jednom z těch dokumentů ukazovat vinu a pokání. Třeba ten poslední dokument vůbec neměl být o utrpení lidí, kteří zapříčinili dopravní nehodu a něčí smrt. Naopak. Spíš jsem se snažil dát návod, jak se znovu obrátit k životu, když už se něco takového stane. Chtěl jsem ukázat, že i když člověk prožije něco tak traumatizujícího, jako je nehoda, během které někdo zemře, může jít dál životem se ctí. Hezky je to vidět hned na tom prvním příběhu, ve kterém vystupuje Tomáš Beran. Ten po nehodě založil nadaci, o problému přednáší na školách a vybírá peníze na dětské traumatologie.

To máte pravdu. Vina asi nakonec hraje v tom dokumentu dost podstatnou roli. Vytváří další rozměr filmu – občasnou neschopnost všech lidí podívat se pravdě do očí. Nemusí jít přitom jen o dopravní nehodu, pravdu si občas upravujeme všichni. Každý z nás si zkrátka občas zalže do kapsy.

Furt v něčem a permanentně. Třeba si řeknu, že už se konečně začnu líp stravovat a mlsat míň sladkostí... A pak se najednou přistihnu, jak si zase sladím kafe... (směje se)

Spoustu věcí si taky nalhávám, pokud jde o můj ne zcela elegantní rozvod před dvanácti lety. Přesvědčuju se o tom, že jsem své první ženě Kateřině vlastně nebyl až tak úplně nevěrný, když byla ještě těhotná. Tak trochu jsem si tu realitu přepsal. A přistihl jsem se při tom, že té svojí verzi začínám sám věřit. Chtěl jsem se zkrátka sám před sebou učinit lepším člověkem.

Já myslím, že jim opravdu věří. Potvrzovali mi to i psychologové, co se zaměřují na traumata. Je to prý forma sebeochrany – vyrobíme si v hlavě určitou verzi události, se kterou se nám pak snáz žije. Chráníme sami sebe před zjištěním, že jsme to úplně podělali.

Nevěděli. Pro všechny to bylo velké překvapení. To, že ti lidé vyprávějí své příběhy trochu jinak, než se opravdu staly, se vážně ukázalo až během natáčení. Jak jsme se nořili do stále větších detailů dané nehody a pokračovali v rekonstrukci, celé se to začalo otáčet a vyvíjet. Ty lidi vedla k uvědomění si pravdy právě až naše zevrubná rekonstrukce každého z těch střetů. Teprve až tváří tvář nepopiratelným faktům si museli přiznat, jak to vlastně celé bylo.

Můj. Chtěl jsem vytvořit skutečně věrný obraz každé bouračky. A tak jsme sebrali policejní plánky z místa činu a přenesli jsme je do barrandovských ateliérů. Schematicky jsme překreslili pozici všech aut bezprostředně po havárce. Umístili jsme tam modely odhalených trosek – vytvořili jsme kvůli tomu jakési rentgenové řezy aut, aby bylo vidět do vnitřností dané situace. Do nich jsme pak posadili herce.

I s těmi jsme pracovali tak, aby bylo všechno co nejvěrnější. Vybrali jsme si kvůli tomu mladé sympatické herce, kteří jsou schopní improvizace. Chtěli jsme pak po nich, aby vedli dialog se svým předobrazem, tedy s viníkem. Aby byli jakýmisi lidskými psychology, kteří si svou roli uchopí skrze vyprávění a vystupování těch řidičů. Vybrali jsme proto ansámbl tvořivých hereckých osobností a nechali je pracovat. A tyhle postupy, které v sobě mají kousek rodinných konstelací (metoda psychoterapie a sebepoznávání), nakonec vedly k tomu, že nám ti viníci dávali stále více nahlédnout do karet. A vlastně do nich stále více sami nahlíželi.

Třeba pro toho taxikáře, který srazil cyklistu, to byla ohromná úleva. Skoro dvacet let tvrdil svým kamarádům i sobě, že musel jet sražený cyklista v protisměru. Že jinak by ho přece nemohl přejet. A najednou stál proti trojrozměrnému modelu celé nehody a na vlastní oči viděl, že nic takového nebylo možné. Že toho cyklistu zkrátka smetl, když zatáčku takzvaně říznul. Konečně si to přiznal a rozhodl se to vyslovit. Nahlas a rovnou na kameru.

Já jsem v kontaktu se všemi kromě Michala, piráta silnic. Samozřejmě mě zajímalo, co se u nich bude dít dál. A zatím to vypadá na samé pozitivní ohlasy. Lidé jim děkují za upřímnost, další se svěřují s podobnými zkušenostmi.

Jediný, kdo neměl chvíli po natáčení dobrý pocit, byl právě ten taxikář. Bál se, že se mu bude chtít pomstít parta horníků, které šéfoval „jeho“ sražený cyklista. Ono se totiž ve vesnici povídalo, že se ti horníci chystají vzít spravedlnost do vlastních rukou. Ale já osobně si myslím, že nakonec to bude mít přesně opačný efekt. Každý rozumný člověk přece musí ocenit, že sebral odvahu a přiznal se. Dokonce se setkal s vdovou po cyklistovi a omluvil se. Což je podle mě taky hodně důležitý krok pro vesmír.

Chtěl jsem, aby to složení bylo pestré. A tak jsem partu viníků poskládal tak, aby ti lidé reprezentovali celou společnost – aby tam byl někdo z města, venkova, mladý, starý...

Tu jsme velmi usilovně hledali, ale zaboha se nám ji nedařilo najít. Důvody byly dva. Prvním byla neochota žen mluvit o tomto typu selhání, což je podle mě dáno i tím, že tady se pořád holky a ženy považují za horší řidičky. Je to sice strašidelné klišé, ale je to tak. V tomto společenském nastavení pak ženy nechtějí s podobným typem selhání vstupovat před kameru. Ve společnosti Dominika Feriho zkrátka nechce být nikdo za „krávu za volantem“.

Tím druhým důvodem je to, že šlo o viníky nehod způsobených nepřiměřenou rychlostí. No a ženy se dopouštějí nehod z rychlosti výrazně míň než chlapi – jako vinice takových nehod figurují jen asi v patnácti procentech případů. Ženský spíš zmatkují na křižovatkách.

Celkem šestnáct. Herců, kteří se na tom podíleli, bylo třiačtyřicet a zahrnovalo to opravdu nejlepší české kaskadéry vůbec. Tyto záběry se ale netočily tak, jak je nakonec vidíte. To nejde. Natáčí se to speciálním způsobem, pomocí systému různých kladek a převodů, které se později musejí z obrazu vyretušovat.

Mě to totiž hrozně baví. Rád do svých dokumentů vnáším principy hraného filmu – vytvořím si vlastní dokonalý vesmír, který pak obživne svými pravidly.

Fascinuje mě, že vybuduju umělý svět, který ovšem neslouží jen pro nějakou iluzi, ale má to i nějaký vztah k realitě. Proto pořád zůstávám jednou nohou v dokumentárním filmu. Nechci vytvářet jenom nějaké hloupé příběhy, které někoho lapí humorem či dojetím. Chci, aby měl film i nějaký vztah k tomu, co se nás tady doopravdy týká.

On samozřejmě může existovat i chytrý hraný film, který má tohle napojení na bezprostřední zkušenost, ale tady se nic takového netočí. Pořád se tu vyrábějí jenom nějaké podivné romantické komedie, které jsou od reality naopak úplně odtržené. Na tom ale já nechci participovat.

Smrtelnou naštěstí ne. Já mám za sebou jenom dvě menší nehody, obě se navíc staly zkraje mého řízení. Při jedné jsem sklouznul po ledu a při další jsem ťuknul do auta, které vyjíždělo ze stavby.

Ne, byl jsem spíš nezkušený. Třeba pokud si vezmu tu druhou nehodu, tak u té mě vůbec nenapadlo, že by mohlo vyjet auto z místa, kde není žádná cesta, ale jenom chodník. Dneska už si na to dávám obrovskýho majzla.

Jednou jsem jel asi 220 kilometrů v hodině. Bylo to v den, kdy jsem si pořídil svoje první auto. Koupil jsem si ho totiž v Německu, kde na dálnicích nejsou žádné rychlostní limity. No a tak jsem si ho vyzkoušel. Cestou z bazaru jsem prubnul, co vydrží. Ale jenom na pár vteřin.

Je pravda, že se chovám mnohem obezřetněji a odpovědněji. Už během natáčení jsem si dával větší pozor, protože mi najednou došlo, jak malicherné chyby a krátké okamžiky mohou ukončit něčí život.

Řekl bych, že pozoruhodné. Lidi jsou fakt zabednění. Když sleduju diskuse kolem filmu, tak čtu: „Rychlost vůbec není problém, problém je neutěšený stav českých silnic. Problém je, že tady lidi jezdí ve vracích.“ Ale proboha, rychlost je klíčový aspekt! Rozhodně to problém je. Když se stane něco nenadálého ve 150kilometrové rychlosti, následky jsou přece úplně jiné, než když se totéž stane v 50kilometrové rychlosti.

Já si teď dám kratší pauzu, protože moje žena Marika pracuje na svém celovečerním debutu a potřebuje k tomu klid. A tak jí ho chci poskytnout.

Společně pak ještě pracujeme na časosběrném dokumentu o koronaviru. Bude to mít takový esejistický tvar – točíme různé výjevy a obrazy, na které jsme narazili během lockdownu. Pozoruhodnosti této doby.

Například vrcholového profesionálního plavce, který najednou nemůže kvůli zavřeným bazénům trénovat, a tak si postaví cvičiště ve sklepě. Je to vlastně takový malý dětský bazének, do kterého si vleze a ve kterém se přiváže ke zdi gumičkama, aby mohl plavat na místě.

My jsme ho při jednom takovém tréninku natočili. Ten záběr je jakousi metaforou – obrazem společnosti, která stojí na místě, ačkoliv se ze všech sil snaží uplavat tomu, do čeho sama sebe uvrhla.

Rozhovor vznikl před prázdninami (pozn. red.).

Může se vám hodit na Zboží.cz: