Veteráni z Afghánistánu: To se nedá nacvičit, to se musí zažít

„Prošel jsem i jinými misemi, byl jsem na Balkáně a v Iráku, ale na Afghánistán, když nemluvím o bojových akcích, budu vzpomínat velmi dobře. Jako země se mi líbí – její hornatost a celková všestrannost, pokud jde o přírodní podmínky, a zajímavá historie,“ říká pětačtyřicetiletý kapitán Martin Horský z Velitelství ochranné služby Vojenské policie Praha.

„Když jsem přijel poprvé do provincie Vardak, ocitl jsem se v nadmořské výšce kolem 3000 metrů,“ přidává své první dojmy jeho kolega nadporučík Stanislav Rimkevič. „Vysadil nás vrtulník, hodil jsem si bágl na záda, ušel jsem sto metrů a byl jsem kvůli tomu výškovému rozdílu zadýchaný,“ vybavuje si vojenský policista, který je odborníkem na komunikační a informační systémy. „Hory jsou tam opravdu nádherné, až jsem si říkal, že je škoda, že s sebou nemám snowboard,“ dodává s nadsázkou člen útvaru, jehož úkoly vymezuje zákon o Vojenské policii a zahrnuje především ochranu a doprovod ministra obrany a jím určených osob nebo policejní ochranu vojenských objektů či vojenského materiálu.

Snad je to povahou armádních profesionálů, že si jako první vzpomínku na zemi, z níž všichni cizinci nedávno prchli, dokud mohli, vybaví přírodní krásy. Nikoli nebezpečné momenty z terénu, ani ten stálý, více či méně přítomný pocit ohrožení. O vzrušení přitom během svého nasazení neměli nouzi.

Někdo se může chlubit, že byl čtyřikrát na dovolené v Chorvatsku. Kapitán Martin Horský, jenž je specializací pyrotechnik, vyrazil čtyřikrát do Afghánistánu. Pokaždé přibližně na půl roku.

Dvakrát coby člen jednotky EOD (Explosive Ordnance Disposal) likvidoval výbušná zařízení v okolí spojenecké základny Shank v provincii Lógar, která tu s oblibou kladli Tálibánci. Protože čtyřčlenný tým vyrážel ze základny obden, kapitán Horský odhaduje, že jich zneškodnil desítky.

Nastraženou výbušninu mohou podle jeho slov prozradit různé znaky, třeba i díra, která je na rozdíl od předchozího dne najednou zasypaná. Posádka prvního auta z konvoje, který vyráží patrolovat do okolí, je vycvičená k tomu, aby si podezřelých okolností všimla. „Při druhém pobytu v Lógaru jsme vyráželi v sestavě s Američany. První vozidlo něco objeví, my to přebíráme, ostatní nám zabezpečují ochranu, my to zlikvidujeme, vracíme se do sestavy a jedeme dál,“ stručně popisuje.

Když má vybrat nejtěžší chvíli, zmíní incident, při němž se spojenecký zásobovací konvoj dostal při cestě přes vesnici pod palbu nepřátel. Čeští vojáci běželi na pomoc kolegům, pak se sami ocitli pod palbou, kterou opětovali. Když utichla, kryli ještě americké kolegy a pomáhali jim naložit do vrtulníku postřeleného služebního psa. Martin Horský si za to vysloužil od Američanů Odznak za bojový kontakt.

Při dalších dvou misích se začlenil do jednotky Vojenské policie zvané Kamba. Na starost měla ochranu našeho zastupitelského úřadu v hlavním městě Kábulu a všech členů diplomatické mise při jejich výjezdech mimo ambasádu. Napodruhé této jednotce, která čítala až dvacet osob, velel.

Čtyřicetiletý Stanislav Rimkevič se do Afghánistánu podíval dvakrát. Poprvé na přelomu let 2012 a 2013, kdy jako člen 4. výcvikové jednotky Vojenské policie strávil sedm měsíců ve vysokohorském prostředí provincie Vardak. „Nacházela se tu výcviková policejní základna, kde se cvičili místní policisté, my na ně dohlíželi a mentorovali je,“ přibližuje.

Hodně se teď mluví o špatné morálce příslušníků afghánských ozbrojených složek, ovšem on sám pochybnosti neměl. „Neříkám, že u všech, ale u velké většiny bylo cítit, že jsou silně motivovaní a že policejní práci chtějí dělat, i když měli třeba jen minimální zkušenosti. Je to sice nebezpečná, ale zároveň jistá a docela dobře placená práce, takže při nezaměstnanosti, která dosahovala několik desítek procent, byli rádi, že ji mají,“ popisuje vojenský policista, jenž své druhé nasazení v Afghánistánu strávil loni u jednotky Kamba v Kábulu.

Potenciální riziko vnímal v hlavním městě silněji. „Ve Vardaku byla menší základna, v okolí skoro nic, jen pár domů splácaných z hlíny. V Kábulu ale na silnicích neplatí skoro žádná pravidla, spousta lidí, vozidel, povozů, zvířat a člověk musí sledovat všechno. Pokud jezdíte v uniformě ve vozidle, které je nějak označené, jste víc na očích. V Kambě se proto jezdilo pokud možno co nejvíc v utajení, co nejméně nápadně.“

K útokům na vozidla našich diplomatů sice občas došlo, ale podle obou kolegů naštěstí jen pěstmi nebo kamením.

Právě Kábul si podle Martina Horského postupem času osvojil prozápadního, otevřeného ducha. „Vznikla tam spousta obchodů, nálada byla znát i na obyvatelích, děti normálně chodily do školy,“ popisuje. „V poslední době ale sílil strach, co bude, a když prezident Biden vyhlásil stažení vojsk, byly obavy oprávněné. Bylo mi smutno, když jsem odjížděl z Kábulu a loučil se na ambasádě s Afgháncem, se kterým jsme si říkali brácho, znal jsem i jeho manželku, má tři děti...“ líčí Martin Horský.

K afghánskému příteli dodává, že díky snaze tehdejšího velvyslance Petra Štěpánka se jedno z jeho dětí podařilo odvézt do Prahy na operaci, která mu zachránila život. „Co víc pro takového člověka můžete udělat? O to víc si pak váží loajality České republiky.“

Když si kapitán Horský představí, co všechno by mohl Afghánistán nabídnout, říká: „Přál bych si, aby jednou byl natolik bezpečný, abychom tam mohli vycestovat jako turisti a navštívit místa, kde jsme sloužili. Obávám se ale, že to za mého života nestihneme.“

Protože mu i po konci mise zůstalo několik afghánských přátel, je pro něj těžké sledovat současnou situaci nezaujatě. „Z pragmatického hlediska by bylo lepší si od lidí na misi držet větší odstup, ale pokud člověk není necitlivý, úplně se tomu nevyhne,“ cítí to stejně i jeho kolega Stanislav Rimkevič. „Nemluvím jen o Afgháncích, ale i spojeneckých vojácích. Pokud si s nimi padnete do noty, tak si kontakt udržíte.“

Z osobní zkušenosti ví, že vojáci různých národností byli mile překvapeni přístupem a profesionalitou našich vojáků. Oceňovali mimo jiné schopnost se rychle a správně rozhodnout, což dokládá na příkladu: „Americká armáda má vzhledem ke své velikosti ten komfort, že když se jim něco rozbije, zavolají si příslušného technika. V naší armádě si to člověk dovede vyřešit sám, často nějakou improvizací, chytrým nápadem.“

Martin Horský dodává, že mise v Afghánistánu, jakkoli je její hodnocení rozporuplné, přispěla k profesionalizaci naší armády a všem účastníkům poskytla mezinárodní náhled, neocenitelné zkušenosti a kontakty.

Ačkoli se středoasijská země v posledních týdnech jako by propadla o dvacet let nazpět, Stanislav Rimkevič by slovo marnost nepoužíval. „Spíše promrhaný potenciál. Trend byl podle mě v určitých mantinelech nastavený dobře a lidé především v Kábulu žili s vidinou, že budou moct posílat děti do školy, v ideálním případě i cestovat do zahraničí a svobodně žít. Bohužel teď to tak nevypadá.”

Když se kapitán Martin Konvalinka dozvěděl, že bude po sedm měsíců velet jedné z čet na letecké základně Bagrám, byl na své muže při půlroční přípravě tvrdý, někdy až zdánlivě přísný. Věděl, proč to dělá.

„V rámci výcviku jsem je všechno nutil dělat tak, jako by to bylo doopravdy. Už jsme si nehráli na ,vojáčky‘. Šli jsme do války, kde na vás nikdo nebude střílet cvičnou municí," připomíná velitel 1. mechanizované roty 41. mechanizovaného praporu v Žatci, jenž spadá pod 4. brigádu rychlého nasazení.

Do útvaru nastoupil v říjnu 2012 a už v březnu 2014 odlétal na zahraniční misi, která je pro většinu vojáků jedním z profesních cílů. I pro něj znamenala po krátké praxi obrovský skok.

Jako v jiném světě si připadal i po příletu na Bagrám, kde svého času působily desítky tisíc především amerických vojáků a také civilních zaměstnanců včetně Afghánců. Působivý dojem umocnilo vysokohorské prostředí.

Přesto se podle svých slov cítil od začátku bezpečně a sebejistě. „Věřil jsem, že všechno klapne, jak má, protože jsme se poctivě připravovali. Už to nebyl vztah voják-nadřízený, ale kamarád-kamarád. Nějaká autorita sice zůstat musí, ale věděl jsem, že když se cokoli stane, každý z mojí sedmnáctičlenné čety by za každého skočil kamkoliv," líčí jednatřicetiletý profesionál, který v Bagrámu sloužil v rámci druhé ze třinácti strážních rot. Dohromady se v nich od podzimu 2013 do jara loňského roku vystřídalo na dva tisíce našich vojáků napříč útvary.

Strážní rota měla za úkol patrolovat v okruhu dvaceti kilometrů od základny, na vozidlech i pěšky, a eliminovat nepřátelské hrozby. Spolupracovala i s americkou armádou, mimo jiné doprovázela při výjezdech její pyrotechniky.

Ačkoli byla základna soběstačným městem, které nabízelo na afghánské poměry až luxusní zázemí, Martin Konvalinka podotýká, že vzhledem k neustálé rotaci čet na patrolách strávil víc času v terénu. Měl proto dost příležitostí nahlédnout i do místní kultury.

„Prioritou byla spolupráce s obyvateli. Někdy jsme měli za úkol projít vesnici, popovídat s místními, dětem jsme dávali dárky, občas jsme přivezli něco do škol. Nebyli jsme bojovníci, kteří jdou válčit s Tálibánem, ale působili jsme spíše jako ukázka síly s cílem podpořit místní lid, aby se nebál a věděl, že jsme schopni mu pomoct."

Několikrát byl pozván přímo k rodině na čaj, což je záležitost, která se podle místních zvyků neodmítá, někdy tomu ale nebylo možné vyhovět. „Když bylo potřeba, dokázali jsme se nějak vymluvit, od toho jsme měli svého tlumočníka."

Občas „vyfasovali" na patrolu afghánské vojáky, ale jak kapitán Konvalinka přiznává, ne vždy byli na výjezd tak nachystaní, jak by bylo potřeba. „Patrola s nimi ale nakonec vždycky proběhla hladce," hodnotí. Když do vesnice přijeli sami, bez Afghánců v týmu, přijetí bývalo vlídnější. „Jim totiž místní lidé nevěřili, nám ano."

O dobrých vztazích vypovídá i to, jak za nimi při jednom příjezdu přišly dvě ženy a varovaly je, že ve vesnici viděly Tálibánce. „V rámci islámského práva je nepřípustné, aby za námi ženy samy přišly. Nevím, jak chudinky dopadly," poznamenává držitel amerického vyznamenání Army Commendation Medal - bronzové medaile, jíž byl oceněn za příkladnou službu velitele čety.

Kapitán Pavel Brichta rovněž působí u 4. brigády rychlého nasazení a v Afghánistánu byl dvakrát, ovšem se specifickými úkoly - je totiž vojenským kaplanem.

„Úkoly jsou stejné doma i na misi,“ předesílá šestačtyřicetiletý farář Československé církve husitské. „Jsem pravou rukou velitele v otázce mezilidských vztahů a řešení konfliktů, které ale na misi pochopitelně nastávají častěji než tady. Vojáci potřebují někoho, kdo má povinnost mlčenlivosti. Svěří se mu se spoustou věcí a uleví se jim. Je to taková terapeutická záležitost. Moje role tedy byla udržet kontingent na takové úrovni mezilidských vztahů, aby spolu lidé mluvili a fungovali.“

Prošel stejným výcvikovým drilem jako ostatní vojáci, na místě však pochopil, že pokud chce s nimi smysluplně pracovat, musí se účastnit patrol. Hned na začátku proto čelil otázce kolegů z jiných útvarů, zda bude střílet, kdyby se četa ocitla pod palbou. „O tom jsem přemýšlel už před odjezdem,“ přiznává. „Jsem ženatý a otec tří dětí, takže jsem měl jasno. Chtěl jsem se k nim vrátit a neudělat z nich sirotky. Odpověděl jsem tedy, že budu střílet s nimi.“

Při patrolách měl možnost poznat nuzný život obyčejných lidí, který je podle jeho dojmu na úrovni středověku. Pochopil také, že Afghánistán je etnicky roztříštěné území, kde spíš než psané zákony platí zakořeněný etický kodex. „Je to hrdý národ, který je nastavený tak, že pokud sami nebudou chtít, nic se tam nezmění.“

Dvě mise, kterých se kaplan Pavel Brichta účastnil, od sebe dělily tři roky, během nichž se změnil i charakter konfliktu. Svůj první pobyt z přelomu let 2014 a 2015 hodnotí spíše jako bezpečnostní operaci, s nadsázkou hon na Tálibánce, zatímco v roce 2018 se do popředí dostala snaha vycvičit místní ozbrojené složky. Na venkovní patroly se už nedostal tak často, přesto se domů vrátil podle svých slov psychicky vyždímaný. Po útoku sebevražedného atentátníka v okolí základny v srpnu 2018 totiž zemřeli tři čeští vojáci.

„Je to zákeřná věc. Každý odborník na taktiku vám řekne, že se tomu nedá dopředu bránit, jen eliminovat dopady. Bezprostředně poté nám americké velení dočasně zastavilo výjezdy. Každý velitel ale ví, že když jeho lidi dostanou strach a nevyjedou co nejdřív, tak už nevyjedou nikdy. Snažili jsme se proto dobu na základně zkrátit na minimum. Ten otřes si ale spousta kluků v sobě nese dodnes,“ říká kaplan, pro něhož to byl nejnáročnější moment mise.

Ani Martin Konvalinka nezůstal děsivé zkušenosti ušetřen. Při pobytu 2. strážní roty, jíž se účastnil, zemřelo po sebevražedném atentátu pět našich vojáků. Celkově jich za celou dobu naší přítomnosti v Afghánistánu padlo čtrnáct.

Kapitán Konvalinka měl štěstí v neštěstí, protože s četou, kterou útok zasáhl, se coby doprovod amerických pyrotechniků potkal jen několik minut předtím. Na místě incidentu pak převzal velení s úkolem dopravit těla našich vojáků zpátky do Česka. Situaci zhoršil fakt, že hned při první další patrole došlo opět k útoku, tentokrát s těžkým zraněním.

„Morálka u spousty lidí už byla podlomená, hodně jich dostalo i strach a vrátili se domů, třeba kvůli strachu rodiny,“ netají. „Hodně lidí včetně mě si uvědomilo, že je to opravdu válka. I mně se život převrátil vzhůru nohama, ale ráno jsem se vzbudil a šlo se dál.“

Bagrám, kde oba muži strávili dobu svého bojového nasazení, opustili poslední Američané letos v červenci. Už o měsíc později ji bez problému obsadil Tálibán. Příčina tak rychlého zhoršení situace je podle obou příslušníků 4. brigády rychlého nasazení mnohovrstevnatá, do značné míry vyplývající z mentality obyvatel.

„Těžko říct, proč si nevezmou zbraně a nejdou bojovat. Nemůžeme mluvit za ně, nežijeme tam,“ říká Martin Konvalinka, „nedokážu vám odpovědět, jestli to celé mělo smysl, nebo ne, ale své úkoly jsme splnili. Pro mě osobně měla mise v Afghánistánu obrovský přínos jak v pracovním životě, tak osobním. Těžím z toho dodnes.“

S tímto názorem souhlasí i vojenský kaplan Pavel Brichta: „Mně to přineslo přehodnocení určitých priorit a cenné zkušenosti, které jinde nezískáte. To se nedá nacvičit, načíst z knížky ani pochytit z vyprávění. To se musí zažít.“