Článek
Kolem arény, ležící jen několik minut chůze od Egejského moře, sedí více než 2000 lidí na malých lavicích, z nichž povzbuzují velbloudy a pokřikují na jejich majitele, když do zápasu příliš zasahují.
Každé zvíře se snaží zakousnout do nohy protivníka a narušit jeho rovnováhu. Jejich dlouhé krky se kolem sebe kroutí za nadšení davu. Souboje, které nejsou hodnoceny cenami, trvají několik minut a končí, když jeden velbloud druhého porazí na zem nebo ho přiměje k útěku.
„Můj otec i můj dědeček měli velbloudy, je to starobylá tradice. Já je bohužel nemám, ale chodím se dívat na všechny zápasy,“ říká Abdullah Altintas, který sem přišel s manželkou Nilgün.
V Turecku sahá kultura velbloudů až do epochy Yörüků, nomádského kmene, který byl dědicem starých seldžuckých válečníků, kteří přišli do Anatolie v 11. století. Avšak první oficiálně uspořádaný zápas se v regionu konal až ve 30. letech 19. století, uvádí Devrim Ertürk, sociolog z univerzity Dokuz Eylül v Selçuku.
Zápasy v aréně sleduje přes 2000 lidí.
Velbloudi sloužili k přepravě zboží, zejména do přístavů na západě Turecka. „Velbloudáři začali pořádat zápasy velbloudů v karavansarajích (orientálních hostincích), kde se zastavovali,“ vysvětluje Ertürk, který sám vlastní velbloudy, mezi nimi i dvouletého samce, z něhož chce vychovat bojovníka.
Od loňského prosince do letošního března je naplánováno téměř 90 zápolení v regionu, který sahá od Canakkale na severozápadě po Antalyi na jihovýchodě.
Organizace na ochranu práv zvířat pravidelně vyzývají k tomu, aby se s těmito zápasy skoncovalo. Ale pořadatelé zdůrazňují, že se děje všechno k ochraně velbloudů, zvláště pak že jsou jejich tlamy opatřeny jakýmsi náhubkem, aby je nemohli tolik otevírat a kousat.
„Pro velbloudáře má velbloud velkou cenu, dělá všechno, aby se mu nestalo nic zlého,“ říká Ertürk. „Mnozí jsou pojmenováváni podle dětí velbloudáře. Můj otec dal moje jméno Devrim jednomu ze svých velbloudů,“ dodává.
Festival v Selçuku, jeden z nejvýznamnějších, se koná každoročně třetí víkend v lednu. První den předvádějí velbloudáři svá zvířata po městě. Velbloudi procházejí tržištěm vyzdobeni barevnými látkami s jejich jménem, girlandami zvonečků a tureckými vlajkami. Porota vybírá toho nejkrásnějšího.
Mnoho soubojů končí nerozhodně.
„Kultura velbloudů se vytrácí, ale my chceme, aby přetrvala,“ vysvětluje starosta Dahi Zeyel Bakici. Cílem je podle něho zachovat tradice spojené s velbloudy a dosáhnout jejich zanesení na seznam světového kulturního dědictví UNESCO.
Kolem arény procházejí lidé mezi stánky s párky, které jsou „stoprocentně“ velbloudí a na místě se grilují. Mnoho soubojů končí nerozhodně, když žádný velbloud toho druhého nedokáže porazit na zem.
Erol Bilgin něžně hladí svého velblouda pojmenovaného Černý diamant, jemuž je devět let a nepodařilo se mu vyhrát soutěž o nejkrásnějšího velblouda. „Každý si samozřejmě myslí, že jeho velbloud je nejkrásnější,“ povzdychne si.
Když vyvolávač vyzve Bilginova velblouda, přivádí jej velbloudář do arény, provede ho kolem dokola a pak ho postaví čelem k jeho soupeři. Velbloudi zápolí a několikrát se vzájemně srazí na kolena. Ale ani jednomu se nepodaří toho druhého porazit na zem.
Zápas je nerozhodný, ovšem Bilgin je přesto nadšený. „Jsem tak dojatý. Bojoval velmi dobře, lépe, než jsem čekal. Jsem na něho pyšný,“ prohlašuje a hladí krk svého velblouda.