Večerka na kolejích: Železničáři nejsou suchaři, máme smysl pro humor

„Á, naše mediální hvězda,“ počastuje Phana Anha Trana jeho kolemjdoucí kolega, když se setkáváme na nádraží v Turnově, kde žije a má i svou nástupní stanici. Ačkoli by se mohlo zdát, že jde o uštěpačnou poznámku, z lehce nadneseného tónu hlasu Phanova spolupracovníka je znát, že ho kolektiv vřele přijímá včetně jeho instagramové a tiktokové tvorby.

Jakmile se Phan rozmluví o zaměstnání, jež očividně bere spíš jako potěšení, mile mě zaskočí, že navzdory svému nízkému věku hovoří libou, naprosto spisovnou češtinou bez anglicismů. Ty si nechává výhradně pro své internetové příspěvky, u nichž ve velkém používá mezi mladými oblíbenou zkratku POV neboli point of view, tedy úhel pohledu.

Se slušností a pokorou Phan nezůstává jen u slovního projevu. K pasažérům přistupuje bez výjimky přátelsky, byť ne všichni cestující jsou stejně vlídní. „Musím zaťukat, že za pět let práce na dráze mě nic hrozného nepotkalo. Obecně se ale snažím důvodům ke vzniku sporu předcházet,“ dušuje se.

Nerozdává prý ani moc pokut, činí tak jen velice nerad. Nejzávažnějšími důvody, kvůli nimž musel přirážku udělit, bylo padělání studentského průkazu a kouření na toaletě. Ve druhém případě narazil při půlhodinové jízdě z Mladé Boleslavi do Všetat na dvojici mužů, kteří si balili cigarety.

„Nevěnoval jsem jim pozornost do chvíle, než oba zmizeli, načež byli vcukuletu zpět na svých místech. Schválně jsem se šel podívat na záchod, kde jsem ucítil kouř. Paradoxně zbývalo pár minut do stanice, kde jsme stáli čtvrt hodiny, takže to mohli v klidu vydržet. Říkám jim: ‚Pánové, sám jsem bývalý kuřák, ale tohle bych si v životě nedovolil…‘,“ vypráví.

Na pokřikování cestujících, že nemá vyhlašovat penaltu ani ofsajd, když píská odjezd vlaku, je už zvyklý. Stejně tak i na výrok, že jen jeho domovské České dráhy mívají zpoždění. Zlým jazykům doporučuje otevřít si interaktivní mapu na webu Správy železnic, z níž je zřejmé, že zpoždění se týkají rovněž soukromých dopravců.

Evergreenem jsou také stížnosti na ceny jízdného, které ČD naposledy zvedly loni v prosinci o téměř desetinu. I ty je Phan naučený přecházet. Jeho prioritou je být nápomocen pasažérům při mimořádnostech na trati, například když bezradně zjišťují přípoje. Obvyklé nesnáze, třeba kde najít tlačítko na znamení anebo jak otevřít dveře ve starších soupravách, se stávají námětem jeho poučných videí.

„Zrovna těch dveří se bojí spousta lidí mladší generace, ale opravdu na nich nic není. Stačí podle vyznačeného návodu zatáhnout páku na opačnou stranu a pak na ně silněji zatlačit. Nicméně je pravda, že občas jdou otevřít jen ztuha a člověk zpanikaří,“ uznává.

Z profesního hlediska má docela jiné obavy, hlavně ze železničních nehod, které jsou zcela nepředvídatelné. Citelně ho zasáhl nedávný střet vlaku s kamionem u Dolní Lutyně na Bohumínsku, při němž zemřel strojvedoucí. „Ta práce je svým způsobem nebezpečná. Na druhou stranu kdo se bojí, nesmí do lesa. My zaměstnanci jsme pořád jednou nohou v kriminále,“ poukazuje na četné povinnosti drážního personálu, o nichž laická veřejnost mnohdy nemá potuchy.

Coby vlakvedoucí má zodpovědnost za všechny cestující, na něž musí dohlížet při výstupu a nástupu nebo dávat pozor na to, zda se příliš nevyklánějí z oken. Už méně známý je předpis o tom, že při havárii musí poskytnout první pomoc zraněným pasažérům, evidovat veškeré závady, v případě potřeby provést zkoušku brzd anebo posunovat se soupravou.

Průvodčí a vlakvedoucí byly před listopadem 1989 dvě odlišné pozice. Vlakvedoucí znamenal v podstatě šéfa vlaku, jenž měl na starosti byrokratickou agendu, a průvodčí „pěšáka“ kontrolujícího platnost jízdenek. Výjimkou byly lokálky s motorovými vozy, kde obvykle působil jen průvodčí.

Dnes jsou funkce sloučené do jedné, a tak Phan před odjezdem vyřizuje papírování a během jízdy soustředí pozornost pouze na cestující. Při naléhavé potřebě se vlakový personál posílí o dalšího vlakvedoucího, který je už ale označen pozicí průvodčí.

Vlaky jsou Phanovou celoživotní vášní. Odmala si hrál s mašinkami a snil o práci strojvedoucího, než se mu časem rozležela. Nikdy totiž zrovna neexceloval v matematice a fyzice. Drážní obor, jehož těžištěm jsou náročné technické předměty, proto nakonec zavrhl.

Střední školu zaměřenou na sociální činnost pragmaticky zvolil z důvodu, že se nacházela nejblíž jeho domovu a dosažené vzdělání mu otevřelo dveře na železnici. Na vlakvedoucího stačí maturitní vysvědčení z kteréhokoliv oboru, anebo výuční list z oboru drážního. Nutným předpokladem je také výborný fyzický i psychický zdravotní stav.

Po zkoušce z dospělosti se Phan šest týdnů živil jako sanitář, než přešel na vytoužené místo průvodčího u soukromého dopravce Trilex, který jezdí na trase Liberec-Varnsdorf. Pamatuje si, že nastoupil na aprílové datum 1. dubna 2019, nic legračního se prý ale v ten den nepřihodilo. U firmy vydržel tři čtvrtě roku. Vadilo mu, že se nikam kariérně neposouval.

Chtěl se stát plnohodnotným vlakvedoucím, a to mu splnily právě České dráhy, kde působí přes čtyři roky. Ve výsledku je šťastný, že zakotvil u tohoto povolání. „Jsem extrovert a mám rád kontakt s lidmi, takže jsem se v tom našel. Na strojvedoucího se už necítím. Je to daleko náročnější a zodpovědnější práce,“ míní.

Železnici si neodbývá pouze na směnách, přímo jí žije. Kdykoli má volno, vymýšlí, které nové tratě projede na režijku. ČD tento benefit svým zaměstnancům stále nabízejí, byť dnes v omezenějším rozsahu než dřív. Záleží na stále striktnějších podmínkách soukromých dopravců i jednotlivých krajů.

Phan si zamiloval kupříkladu malebnou dráhu z Olomouce na jesenickou Ramzovou, trať Mladá Boleslav - Dolní Bousov - Lomnice nad Popelkou procházející Českým rájem nebo historický Pražský Semmering ze Smíchova do Hostivice plný skvostných výhledů.

V zahraničí vlakem dosud nebyl, chystá se ale vyrazit. „Až se uklidní situace na Ukrajině, chtěl bych se vydat po transsibiřské magistrále. Mým snem je i projet se po švýcarských zubačkách. Jednu máme mimochodem i u nás, a to mezi Tanvaldem a Harrachovem,“ připomíná.

Na rozmanité železniční zajímavosti intenzivně upozorňuje ve svých příspěvcích na sociálních sítích, s nimiž začal před třemi lety. Popularita mu rostla sama hlavně u mladých pasažérů. „Lidé mi začali psát, že si mě pamatují z vlaku. Jeden pán mi skrze Instagram poděkoval, že jsem mu zachránil batoh,“ vybavuje si.

Vlakvedoucí jsou podle Phana v očích mnohých neprávem vnímáni jako suchaři, kteří chodí protivní po vlaku, chtějí jenom jízdenku a nedej bože, aby někdo potřeboval s čímkoli poradit. „Všichni takoví určitě nejsou. I já to mám opačně, rád všechno trpělivě vysvětluji,“ tvrdí.

Dlouho přitom nevěděl, jak se na jeho internetové aktivity zaměstnavatel tváří. „Říkal jsem si, kdy tomu někdo udělá přítrž. Ale zákaz nikdy nepřišel,“ podivuje se. České dráhy ho v tvorbě nijak neomezují, i když si sám udržuje jistou dávku autocenzury. Před zveřejněním každého příspěvku pečlivě zvažuje, jestli jím nepoškodí pověst podniku.

„Vím moc dobře, že mě Velký bratr z generálního ředitelství sleduje,“ prohlašuje. Loni si jej na kobereček pozval nejvyšší šéf Michal Krapinec. I když Phan trochu trnul, odešel z jeho kanceláře s oficiální pochvalou a výzvou, ať v tom pokračuje.

Vedle poznatků o historii ČD, potažmo Československých drah, přináší i úryvky ze starších domácích filmů, v nichž železnice hraje zásadní roli. Takovým je třeba jeho oblíbená komedie Kalamita režisérky Věry Chytilové z roku 1980. „Ajznboňáci jsou v ní vyobrazeni celkem věrně. Co naopak věrohodné není, je, jak rychle Bolek Polívka postupuje na funkci strojvedoucího,“ poznamenává.

Kvůli nelogičnostem prý vyloženě protrpěl předloňský snímek Mimořádná událost v režii Jiřího Havelky. Ten se odehrává v malinké soupravě s panoptikem výstředních pasažérů, která se kvůli mírnému spádu samovolně rozjede zpátky do výchozí stanice.

„Je to dobrá oddechovka, z profesního hlediska ale naprostá absurdita,“ kroutí hlavou. Film by se podle Phana dal zkrátit do pětiminutové stopáže, kdyby se jeho hrdinové alespoň pokusili zastavit soupravu z otevřeného stanoviště, kam se dostali.

„Pokud strojvedoucí z jakéhokoli důvodu potřebuje vylézt z vlaku, tak si soupravu zajistí, aby mu neujela. A i kdyby mu ujela, má jistě zapnutý vlakový zabezpečovač, který vůz zastaví,“ podotýká. Konkrétně jde o takzvané tlačítko bdělosti, jež musí strojvedoucí v pravidelných intervalech obsluhovat. Když tak nečiní, vlak se automaticky zastaví.

Jedním z populárních Phanových příspěvků je žert o psovi, který svým výrazným odérem obtěžuje cestující. Tvůrce se inspiroval skutečným zážitkem, kdy po příjezdu do konečné stanice procházel soupravu strojvedoucí a ptal se, co v ní tak strašně zapáchá. Phan mu nepříjemnou situaci objasnil a ironicky dodal, že ani on by ho nesežral.

„Nejlepším útokem proti rasistickým posměškům je, když si člověk udělá legraci sám ze sebe,“ říká. Když mu spolužák vymyslel přezdívku Phocem podle krátkého komiksu, v němž zákazník žádá v restauraci o polévku pho, načež šéfkuchař popadne sekáček a s výkřikem „Pho cem!“ se snaží polapit vyděšenou kočku, neurazilo ho to. Fanoušci mu na to konto vytvářejí další slovní hříčky jako phonožky, phomeranč nebo phorcelán, které Phana pokaždé pobaví.

S poznámkami vůči svému vietnamskému původu se setkával především v minulosti u vrstevníků. Časem se naučil být proti nim imunní. Phan přišel na svět v Jilemnici a vyrůstal v Podkrkonoší, kvůli nevalné situaci rodičů žil od svých patnácti let s českou pěstounkou. Šlo o jejich známou, která jej hlídala už jako malého.

Vietnamská a česká kultura se mu nikdy nemíchaly. S maminkou a tatínkem narozenými ve Vietnamu slavili Vánoce, Velikonoce i silvestra. Rodiče jsou však hodně konzervativní a mívali výhrady vůči některým českým zvykům.

„U Vietnamců je například běžné, že bydlí víc generací pod jednou střechou. Nechápou, že se lidé po svatbě nebo po založení rodiny od rodičů odstěhují,“ zmiňuje. Prý také odsuzují, že u nás staří lidé někdy končí v domovech důchodců nebo pečovatelských domech. „To u Vietnamců neexistuje,“ doplňuje.

Sám je protikladně alergický na některé stereotypy o Asijcích - nejenomže pojídají psy a kočky, ale třeba i že každý provozuje večerku nebo bistro, případně pěstuje marihuanu. „Že jsou Vietnamci pracovití, to je velká pravda,“ podtrhuje.

Že ho sociální sítě jednou mohou přestat bavit, na to je Phan připravený. Ale že by navždy opustil železniční prostředí, to si představit nedokáže. „Určitě bych si ale našel zálibu v něčem jiném. Mám rád starší osobní automobily, zajímám se o hudbu druhé poloviny dvacátého století. Taky fotím a sbírám staré fotoaparáty. Zkrátka miluji retro,“ zubí se patrně nejslavnější vietnamský vlakvedoucí v Česku.