Václav Neužil: Jsem rybníkovej Gretzky

Když mi bylo deset jedenáct let, objevily se u nás na vesnici u Plzně hokejové kartičky, a jelikož se mi ten dres Chicaga, hlavně ten červený s indiánem, strašně líbil, tak jsem ten klub začal mít rád. Neznal jsem přitom ani jednoho hráče a v životě jsem neviděl ani vteřinu zápasu NHL. Jenom se mi líbilo to logo. Dodnes je to pro mě nejkrásnější sportovní logo napříč všemi sporty.

Já ale nikdy nefandil podle toho, jestli v tom klubu hrají Češi nebo Slováci. Fandím klubu, ve kterém navíc nikdy moc Čechů nehrálo. Myslím, že v Chicagu tehdy byl Milan Tichý a Franta Kučera. Později chvilku Robert Lang, Martin Havlát. Teď je tam Dominik Kubalík. Ale v historii Blackhawks prostě hodně Čechů není. Jágrovi jsem samozřejmě fandil. Ale v roce 2013, když proti sobě ve finále stály Chicago a Boston s Jágrem, tak jsem samozřejmě přál Blackhawks. U nás v Dejvickém divadle jsme se kvůli tomu často popichovali s Ivanem Trojanem. Přišel jsem po zápase šťastný na zkoušku a on mi řekl: „Vím, proč jsi šťastný, a vůbec se mi to nelíbí.“ On není fanoušek Bostonu, ale přál to Jágrovi.

Zatím jsem byl jen jednou. Na normálním zápase základní části asi před pěti lety, ale hrála tam celá ta vítězná parta Crawford, Kane, Keith, Toews... Určitě chci jet zase. Měli jsme domluvené s Davidem Ondříčkem a Ivanem Trojanem, že tam poletíme za Tomášem Satoranským na basketbalisty Bulls. Jenže oni ho vyměnili (do New Orleansu). To nám zkřížili plány. Ale byl jsem na Chicagu, když předloni hráli v Praze s Philadelphií. Nebyl to z naší strany dobrý zápas. Ale zážitek to samozřejmě byl. A dokonce na mé čtyřicáté narozeniny.

Ano, jsou tam i moje nápady, postavu ale stvořil Petr Kolečko, až potom se začala rozvíjet. Řekl bych, že je moje i Petrova. Když jsem viděl před čtyřmi lety pilotní díl Lajny, byl jsem šťastný, že hokej má svůj seriál. Potkal jsem tenkrát producenta Lajny Daniela Strejce a scenáristu Petra Kolečka na festivalu Finále Plzeň. Nějak jsme popíjeli a oni říkali, že bych si tam mohl zahrát. Já jsem jen tak ze srandy řekl, že rád, ale že ta postava musí být z Blackhawks! Petr pak napsal ten jeden díl, kdy jsme s Hrouzkem (hlavní postava seriálu v podání Jiřího Langmajera) v televizi a strašně tam ničíme tu moderátorku. Tam jsem ještě byl jakože hráč Detroitu. Ve druhé sérii mi ale nechali udělat prsten s tím indiánem. A to už jsem byl úplně šťastný.

Pro mě je to kluk, který má velký srdce, není levej, křivák. Myslím, že je to ten typ kluka, kterýho ta sláva absolutně pohltila a který propadá luxusnímu stylu života, ale v jádru je hodný, i když to tak vždycky nevypadá. Sice frajírek, který se umí chovat jako absolutní idiot, ale s dobrým srdcem. Však ho taky na konci třetí řady ukáže. Občas si ale nevidí do huby a z toho vznikají ty situace, které Robin přitahuje.

Od Petra byla první hozená rukavice, když napsal tu scénu v televizi, kam přijdu s Hrouzkem. Tehdy jsem pochopil, že Robina napsal jako prostořekého frajírka, kterej rád používá angličtinu. Takže on ho stvořil, ale pak mi tam nechal velký prostor k improvizaci. Já jsem si to vzal za své. Už jsem si to upravoval a pak jsme zjistili, že ta zpackaná angličtina může být leitmotiv té figury. Nesmí se to ale přehánět. Je to nejlepší v situacích, kdy ten člověk chce být strašně dobrý a vážný, ale je trapný. Petr mi pak nechal volnou ruku, ale tu kostru vymyslel. Já jsem mu pak dal něco ze sebe.

Půjde o nároďák. Takže se to posouvá ze Slavie na národní úroveň, ale Robin zůstává stejný. On jako postava neprožívá žádný zvrat. Seriál na něm nestojí, děj tlačí Hrouzek s Deniskou. Petr chtěl, aby Robin byl ta jistota, kterou lidi znají z jedničky a z dvojky. Na konci seriálu ale Guha ukáže velký srdce, jak už jsem naznačil.

Pro mě je Lajna specifická hlavně v tom, že se veškeré sportovní scény točí v noci, protože na zimák vás většinou přes den nepustí. Tam jsou směny od desíti do šesti ráno, veškeré scény z ledu jsou točené třeba ve tři ráno. Byli jsme v O2 areně, do toho covidová situace, testování, bylo to složité. Je dobré se snažit být ve fyzické pohodě, energeticky nahoře, i když je to v noci.

Vlastně jen málo. Vždycky jsem po tom toužil, ale nikdy se mi to nesplnilo. Zároveň bych ale nic neměnil. Nezažil jsem to, ale velmi rád si na to hraju. Myslím si, že herci obecně si rádi hrají na sportovce. Naštěstí umím bruslit – jsem rybníkovej Gretzky. Chvíli jsem hrál tenis. A pak hokejbal, na tom jsem si trochu hojil duši, když nevyšel ten hokej. Ale že bych někam chodil deset let na hokej, na fotbal, to ne.

Přesně tak. My herci míváme ale jeden dost častý problém, že když je nějaký důležitý zápas, tak zrovna hrajeme divadlo. Co máme dělat? Vždycky si říkáme, že ten daný večer zkusíme být třeba o patnáct minut kratší. Je to adrenalinová disciplína, nesmíte tím představení poškodit, nelze nic vynechat, ale zkoušíte být prostě rychlejší.

Žiju v Praze už patnáct let, ale aby se člověk považoval za skutečného Pražáka, měl by fandit nějakému klubu, ale to už se mi nestane. V hokeji pořád fandím Plzni. Neviděl jsem je strašně dlouho hrát, ale sleduju výsledky Škodovky a přeju jim.

Nelíbí se mi to samozřejmě. Mám několik známých, kteří mají děti na hokeji, v žáčcích, v dorostu, ti vyprávějí různé věci. Mají samozřejmě dobré i špatné zkušenosti. Určitě záleží na tom, do jakého klubu se dítě dostane, jaký člověk ho vede. S kým se na tom hokeji stýká. Když je vám sedm osm let nebo naopak jedenáct, dvanáct, třináct, je dost zásadní, jaký máte vztah se svým trenérem, jestli vás od toho sportu odradí nebo k němu přitáhne. Dost často mi ti rodiče říkali, že tam je určitá míra korupce, že když fotr něco zařídí, tak ti kluci hrají. Nebo naopak: ti, co nemají tohle zázemí, tak leští lavičku. Když za těmi kluky rodiče stojí, chodí se tam hádat, jsou tam aktivní, tak hrají. A ti, co tohle nemají, jsou bez šance. To mi přijde strašný. Ale znova opakuji, to se určitě liší klub od klubu.

Podle mě je ale skoro víc, aby vám vydržela láska k tomu sportu, než abyste třeba udělal super kariéru, ale ten sport nakonec nenáviděl.

Nevím. Zatím se mi nejeví jako někdo, koho baví týmové sporty. Jeho baví třeba lézt. Vidím ho, že se najde spíš v nějakém solitérském sportu. Ale třeba se to změní. Taky má velikou fantazii, takže půjde třeba úplně jiným směrem. Hlavně ho nechci v ničem blokovat ani mu nic vnucovat. Zatím chodí na trampolíny a na výtvarku.

Asi ano. To bych šel. Ale dával bych si velký pozor, pod jakýma rukama ten kluk je. Oni se na trénincích rozvíjejí samozřejmě i jako lidé. Myslím, že když je ten trenér komplexní, pak je i dobrý psycholog. A to je samozřejmě výhra největší.

Já bych to řekl takhle: Byl jsem pyšný na svoji fyzičku. Když jsem běhal Emila, což je dva roky zpátky a všechny ty čtyři roky předtím, tak jsem byl ve čtyřiceti asi na fyzickém životním vrcholu. Kdybych měl říct, jestli jsem teď spokojený, tak bych řekl, že spíš ne. Zrovna točím jeden seriál, a když herci točí a hrají, tak nemají na nic jiného čas. Když vstáváte v šest, jdete točit a po skončení natáčení jdete hrát divadlo, tak to je šílené. Pokud mám volno, tak se buď věnuji synovi, nebo právě sportuji. Takže si myslím, že fyzičku si zlepším až po listopadu, protože mi skončí velké natáčení. Nicméně se snažím si aspoň jednou týdně zacvičit jógu. A zrovna teď na Jatkách 78 máme představení Honey, což je společný projekt La Putyky a Dejvického divadla. To je hodně fyzické, různě tam visíme na lanech a cvičíme. A jedeme pět dní v kuse, takže fyzičku si tím trochu vylepšuju. Teď jsem kvůli tomu pár dní dělal kliky, abych nevypadal trapně před lidmi. Protože s těmi akrobaty to je hrozné – ta konfrontace s těmi jejich dokonalými těly. Nejsem na tom tak hrozně, ale kdybych to měl srovnávat s fyzičkou, když jsem trénoval na Emila, tak takovou už nemám a nikdy mít nebudu.

Lýtka asi jo. Ale váha je jinde. Já jsem vážil 68 kilo jako Emil. A teď jsem na své váze 75 kilogramů, to už je neběžecká váha, co se týče vytrvalců. Lýtka, to mi nadělil někdo shora. Byl jsem k té roli asi předurčený.

Dobrá otázka. Herectví jsou dobrodružné výlety, které podnikáte do různých světů. Kdyby svět té role, u které bych měl ztloustnout, byl zajímavý a pro mě lákavý, tak bych se rád v danou postavu změnil. Neměl bych s tím problém. Nesmí vám to ale zničit zdraví. Nesmí to být nebezpečné.

Po tom, co jsem se ponořil do Emilovy duše, už žádný takový sen nemám a jsem rád, že jsem se mohl dotknout duše toho největšího z největších.

To jsem strašně rád. Je to pro mě velká pochvala, které si vážím. Psalo mi hodně lidí a velkou radost mi vždycky dělalo, když mi to napsaly nějaké starší ročníky. Pochopil jsem, že ho měli jako hrdinu své generace. My měli premiéru v Bratislavě a konal se tam večírek, kam přišel i bývalý chodec, který byl s Emilem v padesátých letech na Dukle. Byl strašně vitální a řval na mě: Reinkarnácia! Říkal, že Emila i slyšel, což mi dělalo radost. Já chtěl, aby to nebyla jen imitace. Snažil jsem se „mého Emila“ budovat zevnitř.

Jo. Emil mi změnil život! Takže i životosprávu. Držel jsem dietu. Honza Pernica, můj trenér, který ve filmu sám hraje švédského maratonce, mi říkal, ať jím klidně všechno, akorát musím běhat. A mít ten výdej. Jenže on běhá deset dvacet kilometrů denně. Já jsem tolik neběhal. Já běhal čtyřikrát týdně a nejedl jsem lepek a sladké. Nedotkl jsem se těstovin, pizzy, housek, nebyly žádné omáčky, knedlíky, nic. Hodně jsem jedl rýžové kaše s ořechy a ovoce. Když jsem měl chuť na sladké, tak jsem si kupoval sušené mango, švestky. Zvykl jsem si a chutnalo mi to.

Moje žena Lenka z toho byla zoufalá. Měl jsem ještě na hlavě tu šílenost. Když se to natáčení pořád odkládalo a pak zase bylo aktuální, tak říkala: „Už to proboha natočte, já žiju pět let se Zátopkem!“ Ta to prožívala asi hůř než já.

Běh je specifický sport. Byl jsem vždycky na kolektivní sporty. Dělat si legraci, užívat si gól, sdílet tu radost z výhry nebo smutek z prohry. Při běhu jste pořád sám a jediné, s čím se utkáváte, je vaše bolest. A to je něco, čemu jsem se vždy vyhýbal. Byl jsem nejhorší ve třídě na patnáctistovku a nejlepší na šedesátku. Teď jsem ale pronikl do světa vytrvalosti. Běh na tři kilometry, pak pět, deset. Přes pětistovky, šestistovky, čtyřstovky jsem poznal, co to je intervalový trénink. Díky té vytrvalosti jsem se dostal sám k sobě. Neběhal jsem nikdy s hudbou, jenom abych slyšel dech, cítil srdce a dost mi to dalo. Zjistil jsem, jak neumím být koncentrovaný a jak jsem netrpělivý. Až když jsem v sobě objevil tu schopnost soustředit se a vydržet, jsem se teprve začal dostávat k tomu Emilovi, začal jsem se s ním seznamovat. A to na tom bylo to nejkrásnější.

Může se vám hodit na Seznamu: