Článek
Nicole van Aarleová zkušeně s dlouhou kovovou lžící dlabe velký dřevák a dřevěné hoblinky jí v pravidelném rytmu padají k nohám. Na zdech její dílny v městečku Aarle-Rixtel na jihu Nizozemska jsou vystaveny dřeváky nejrůznějších tvarů a velikostí zdobené tradičním způsobem.
„Pracuju, kdy můžu: když vyprovodím děti do školy, večer, o víkendu, ale na živobytí si jen výrobou dřeváků nevydělám," říká bývalá vojačka, která je hrdá, že patří k páté generaci výrobců dřeváků. Ve svých čtyřiceti letech představuje budoucnost profese, kde je průměrný věk charakterizován spíše šedinami.
Předseda sdružení na obranu výrobců dřeváků Jack van der Voort uvádí, že v zemi zbyla asi třicítka výrobců dřeváků, z nichž 15 dělá kvalitní práci. Nizozemské centrum pro nehmotné dědictví považuje situaci za velmi znepokojivou.
Gastrotradice se udržují snáze
„Je více než na čase podpořit toto řemeslo a zajistit, aby se předávalo budoucím generacím, jinak přijdeme o umění vyrábět předmět, který je ikonou Nizozemska," soudí Pieter van Rooij.
Ačkoli se dřeváky vyrábějí ještě v četných zemích, zvláště ve Francii a ve Velké Británii, pro mnohé se staly synonymem Nizozemska, stejně jako tulipány a větrné mlýny.
Lidé s oblibou využívají dřeváky na zahradách místo květináčů.
„Je to jako se smaženými brambůrky z Belgie nebo s německými uzenkami, musíme je zachovat. Smažené brambůrky chtějí jíst všichni, ale s dřeváky je to jiné, není snadné v nich chodit," vysvětluje Nicole van Aarleová.
Zájem o tradice se vrací
Dřevák vyrobený z jednoho kusu dřeva je teplý, suchý a především není drahý, ujišťuje Jack van der Voort. „Jeho tvar se může přizpůsobit práci, kterou vykonáváte, půdě, na níž pracujete, regionu," dodává. Až do druhé světové války byla tato obuv velmi populární, ale po válce začali Nizozemci používat kaučuk nebo kůži. Jack a Nicole pořádají trhy, festivaly, zvláštní vzdělávání, a dokonce celonárodní mistrovství.
„Zájem by tu byl, lidi znovu přitahují tradice," říká Jack van der Voort. Pro Nicole a jejího otce jsou dřeváky zásadním prvkem nizozemské identity i identity jejich rodiny.
„Když jsem vyrůstala, pozorovala jsem otce, jak dělá dřeváky, a tak kolem osmnácti či devatenácti jsem se to chtěla naučit," říká Nicole. Ale její šestašedesátiletý otec Harrie to nejdříve odmítal, protože soudil, že toto řemeslo nemá žádnou budoucnost. Nakonec však ustoupil. Od té doby denně chodí do dílny své dcery, která se snaží svým způsobem modernizovat řemeslo, které většina Nizozemců považuje za zastaralé.
Vyrobí jich statisíce ročně
„Snažím se vymýšlet novou výzdobu dřeváků, přidávám podpatky, dělám dřeváky k narozeninám, k výročím, je toho tolik, co se dá dělat," říká Nicole.
V zemi se ročně vyrobí na 300 000 dřeváků, ať už strojově nebo ručně. Více než třetinu z nich koupí turisté a dřeváky pak zdobí domy a zahrady po celém světě. Nicole doufá, že její dvě děti jednou rodinné řemeslo převezmou.
„Byla bych na to určitě velmi hrdá. Ale je to těžké řemeslo. Nebudu je k tomu nutit," zdůrazňuje Nicole.