Článek
„Buď vás to chytí při první vynášce, nebo po pár výstupech končíte,“ říká Matúš Vnenčák, který první cestu se zátěží na zádech absolvoval v osmnácti letech na legendární Téryho chatu.
„Měl jsem učitele, který chodil dlouho. Poradil mi, jak si náklad zabalit a svázat, aby nezmokl, jak si vše rozvrstvit, rozložit těžiště,“ vypravuje třicetiletý Matúš.
Pro Matúše Vnenčáka je nošení jen koníčkem. Dá se tím podle něj ale i solidně živit.
Čtyři chaty ve Vysokých Tatrách jsou na službách šerpů zcela závislé. Chata pod Rysy, Zbojnická, Téryho a Zamkovského. Nosiči tam dopravují potraviny, nápoje, ale kupříkladu i matrace, uhlí či peřiny. Všechno, co návštěvník na chatě sní, vypije, ale i to, co vidí kolem sebe, bylo na zádech nosiče.
Padesát až sedmdesát
„Nejjednodušší je uhlí, to je ve dvacetikilových pytlích. Dají se tři na sebe, když člověk upadne, nic se neděje. A není třeba složitě počítat těžiště. Voda nebo pivo už je horší. Já jsem si při první vynášce nandal zelí. Vzal jsem si padesát sáčků s tím, že každý má kilo. Jenže už jsem si nepřečetl, že v každém sáčku je také půl litru vody. Když to nahoře zvážili, zjistili, že jsem měl na zádech dvaadevadesát kilogramů,“ vzpomíná s úsměvem Matúš.
Účastník Šerpa Rallye míří na Chatu pod Rysy.
Obvykle si nosič na krosnu naloží padesát až sedmdesát kilogramů.
„Pomyslnou maturitou je sud piva. Má i s krosnou sedmdesát kilo. Já ji složil v prvním roce. A kdo zvládne sudy nosit pravidelně, to je fakt zdatný šerpa. Ale nosí se všechno možné. Mraznička na nanuky, rotoped. Jednou jsem nesl sedmimetrové slunečníky. A na silvestrovskou oslavu jsem si vynesl přítelkyni, když měla nohu v sádře a chodila o berlích,“ směje se Matúš.
Přítelkyni nesl Matúš zadarmo, ale jinak jsou nosiči solidně placeni. Obvykle dostávají sedmdesát až osmdesát centů za kilo nákladu. Když někdo zvládne sedmdesát kilo nahoru a třicet dolů, z chat se nosí třeba odpadky, je to přibližně sedmdesát eur za cestu. Při dvaceti výstupech v měsíci si člověk přijde na patnáct stovek, což je dost nadprůměrný plat. Legendou mezi nosiči je Viktor Beránek. Chodí na Rysy ještě v sedmdesáti.
Matúš Vnenčák zvládl vynést sud piva už v prvním roce.
Šerpové a medvědi
Matúš se nošením neživí, je to jeho koníček. Když byl v nejlepší formě, čtyřikrát vyhrál Šerpa Rallye a jednou i Nosičskou stovku.
„První ze závodů má bohaté obsazení, protože se nese jen 60 kilo, což zvládnou i amatéři. Kdo chce vyhrát, tak vlastně do cíle nejde, ale běží. Druhý závod se pravidelně chodí na Zamkovského chatu jako pocta jednomu z nosičů, který zahynul v lavině. Krátká vzdálenost, ale sto kilo na zádech. Účastníků jsou tak dvě desítky,“ přibližuje Matúš dvě klání rámující hlavní nosičskou sezónu.
V té není nouze o setkání s medvědy, kteří jsou v Tatrách doma. „Nesl jsem sedmdesát kilo mraženého masa na Zamkovského chatu. Když jsem byl kousek od cíle, odpočíval jsem na kameni. Z vyprávění zkušenějších kolegů jsem věděl, že když jsou slyšet špačci, je nablízku medvěd. Já je měl kousek za zády. Dělali strašný randál. Nic jsem neviděl, ale vystartoval jsem, co mi síly stačily. A když jsem byl u chaty, viděl jsem na kameni, kde jsem seděl, medvěda. Koukal, jak mu utekla večeře,“ směje se Matúš.