Uvnitř továrny na brambůrky: České ruce, belgický laser a kupa práce

Začátky se datují někam k roku 1988, kdy můj táta, ještě na povolení národního výboru, provozoval bufet u letního kina. Točil tam pivo a smažil tehdy i hranolky a brambůrky. Brambůrky byly tehdy nedostatkové zboží, vyrábělo je jen nějaké zemědělské družstvo Choustník, které je dnes známé jako Bohemia Chips.

Tatínek byl vždy takový inovativní a chtěl dělat sám na sebe. Měl takovou představu, že když dělám sám na sebe, tak jsem pánem svého času. Ono je to úplně naopak, ale snažil se, jak to šlo. S maminkou měli snad tři povolání najednou.

Je to tak a byla to tehdy opravdu ruční výroba. Samozřejmě to letní kino mu dlouho nestačilo a už přemýšlel, jak by brambůrky prodával na okolní hospůdky, restaurace a tak podobně. Rozhodl se tak pro svoji první velkou investici a tehdy asi za 150 československých korun koupil starou vyřazenou pánev na řízky z místního družstva. Takovou tu velkou obracečku, jestli vzpomínáte ze školních táborů. Koupil pět kilo brambor, nakrájel, osmažil a dopadlo to úplnou katastrofou.

Brambory, které se používají na výrobu brambůrků jsou totiž úplně jiné, než se běžně prodávají ke konzumaci. Na to jsou speciální průmyslové brambory, které mají vysoký obsah škrobů a nízký obsah cukru. Je to tak trochu alchymie, jak to správně skladovat, při jaké teplotě to udržovat, aby se to pak dobře smažilo. Ono to jde udělat i z některých konzumních brambor, ale tehdy internet nebyl a zdroje informací na tuto oblast nebyly.

Přesně tak. Vzal - usmažil - nejde. Vzal - usmažil - nejde. Vzal - usmažil - podařilo se trochu, super. První úspěch. Takhle postupně vytipoval první odrůdy, které by se k tomuto účelu daly používat. Takhle začali s maminkou vyrábět brambůrky. Ač vyrábět je hodně silné slovo. Oloupali brambory, nakrájeli, osmažili a dali do celofánu. A postupně se nám z domku stala výrobna na brambůrky a my jsme se museli stěhovat.

To bylo různé, ale pamatuji si, že tam někam se datuje jejich první větší podnikatelský úspěch, když se jim podařilo za jeden den vyrobit nějakých 80 kartónů. Jeden kartón byl 50 balíčků, to bylo na tehdejší dobu vážně velké množství. To naložili do ,,dvanácettrojky“, což byla vyřazená sanitka a jeli na bzeneckou pouť se strachem, co bude, když brambůrky neprodají.

Nestalo se, zmizelo to asi za 10 minut a samozřejmě se dostavila taková ta první podnikatelská euforie, že dostali za svou práci zaplaceno. Objevila se vize, že by to mohlo fungovat.

Určitě. Začali pak zavážet první hospůdky, restaurace a obchůdky v oblasti. Postupně to podnikání rostlo, oni měnili prostory, kde je připravovali, smažili na více pánvích a na všem pracovali. Teprve někdy v roce 1996 táta objevil na místním veletrhu nějakého italského výrobce, který vyráběl první poloautomatizovanou linku na výrobu brambůrek. Nepředstavujte si nic sofistikovaného, ale tehdy to byl krok kupředu a tahle fritéza s námi vydržela vlastně až do roku 2012. Byl to pořádný kus poctivého nerezu.

To určitě ne. Peněz se nedostávalo, takže jsme si značné množství strojů vyráběli doslova na koleně a odkoukávali z katalogů. Nicméně právě tahle fáze nám strašně moc dala. Když přeskočíme do roku 2012, kdy vznikala naše stávající linka, tak ta je složená ze zařízení a přístrojů osmi výrobců z osmi zemí. Nově máme třeba laser, který odhaluje nedokonalé brambůrky na základě měření hustoty materiálu, ten je třeba z Belgie.

On je vám každý z těch výrobců schopný dodat výrobní linku od A až po Z, ale máte to pak všechno podle nějakého projektového manažera. A my měli vlastní požadavky. Takže jsme si vždy jen vytipovali nějakou část a nakonec jsme si to sami poskládali dohromady jak veliký merkur. Trvalo to asi tak tři měsíce od zahájení po spuštění zkušebního provozu. Víc času ani nebylo.

První větší obchodní aktivity začaly s koupí první pořádné fritézy v tom roce 1996. Předtím obchod probíhal značně socialistickým systémem. Pak přišla společnost Ahold, kterou dnes známe pod jménem Albert. Otevřela první filiálku v Jihlavě, se kterou se nám podařilo dohodnout spolupráci. Bylo to nedaleko našeho regionu, kde jsme byli známí. Tenkrát fungovali jednotliví prodejci, kteří si objednali třeba 300 kartonů, a ty rozváželi a prodávali v brněnských hospodách.

Pak přišlo období řetězců s centralizovanými nákupy, podařilo se s nimi navázat spolupráci, ale došlo k rychlému vystřízlivění do reality.

Obchod fungoval zcela jinak. Na objednávce bylo napsané nejen množství, ale v kolik, kde, přesný počet palet a do 48 hodin od objednávky to muselo být na místě. Tenkrát žádné velké logistické společnosti nepůsobily, vozili jsme to vlastní dopravou. S bratrem jsme začínali ve firmě jako řidiči. Rozváželi jsme brambůrky.

Brambůrky se trochu jinak vyrábí, je to složitější. Ve zkratce - chipsy se perou v horké vodě, aby došlo k vyplavení přebytečných cukrů a škrobu. Tzv. se blanšírují. Je pak jednodušší s nimi pracovat a můžete využít více druhů brambor. Brambůrky se pouze operou ve studené vodě a od začátku se tedy pracuje se syrovým produktem. Proces blanšírování zbaví brambory jejich bramborového aroma a chuti. To my nechceme.

Měli jsme sůl, česnek a sýr, který jsme později vyměnili za slaninu.

Ano, ale tatínek je kuchař, má rád chuť pepře, cibule, česneku, kmínu. A jeho vizí bylo, že by se mohly chytit jako příchutě na českém trhu. Říká, že českou hubu máme všichni stejnou. A třeba s naší česnekovou příchutí máme velké úspěchy. Prodáváme jí 10krát víc než konkurenční firmy, protože máme vlastní recepturu, kterou dodnes upravujeme. Nejvíc jdou na prodej klasické solené, pak následují česnekové a slaninové. Teprve pak mají nějaký podíl prodeje i pepřové a nesolené.

Začali jsme je testovat v roce 2013. Maminky s malými dětmi nebo lidé s limitovaným příjmem soli se ozývali, že mají tu pochutinu strašně rádi, ale ze zdravotních důvodů nemůžou. Tak jsme vyvinuli neslanou variantu. Není to v prodejích žádné terno, ale svého zákazníka si to najde.

Máme odběratele na Slovensku, které ale neberu jako zahraničí. Drobné exporty máme k našim nejbližším sousedům - do Německa, Rakouska a Polska. Jedná se ale jen o jednotky procent z našich prodejů.

Na sáčku máme telefonní číslo, kam se dá volat, hovor se automaticky nahrává, stane se z něj e-mailová zpráva, která nám všem přijde, a ty vzkazy posloucháme.

Když je do desáté až jedenácté večer, tak je to docela v pohodě. Mezi jedenáctou a šestou ranní jsou horší, i hůře srozumitelné, někdy až nepochopitelné. Na každý vzkaz se nicméně snažíme reagovat, pokud to není opilecký výbuch kašle.

Do jedenácté večer nám brambůrky chválí, že jsou výborné, ale trochu by ubrali na soli. Od jedenácté večerní, kdy je hladina alkoholu vyšší, říkají, že jsou málo slané, málo slaninové, málo česnekové. Chtějí, abychom všeho přidali a rádi by je mastnější. Mentalita spotřebitelského chování se s rostoucí hladinou alkoholu značně mění.

Ze zahraničí na západ od nás jsou populární příchutě sůl, jarní cibulka se smetanou, paprika, wasabi a podobné extra příchutě. U nás to je trochu jinak. Když jsme jeli na první jednání s německým dodavatelem, přivezli jsme mu na ochutnání česnekové brambůrky. Němci berou česnek jako podřadnou věc, takže si napřed myslel, že si z něj děláme srandu. Ale ochutnal a teď když volá, chtějí jen česnekové.

My vždycky plánujeme něco nového. Otázkou pak ale je, zda se to dostane do prodeje. Děláme taková ochutnávací sezení, kde vždy koštujeme velké množství příchutí. Naprostá většina z nich se ale pak do prodeje nedostane. Zrovna teď ale zvažujeme i jednu sladkou.

Zatím ne. Ale už jsme testovali mnoho sladkých příchutí - kakaové, vanilkové, skořicové nebo karamelové.

Napadají mě brambůrky s příchutí kopru nebo falafelu. Ty tu vlastně chutnaly snad úplně všem, ale o jejich uvedení do prodeje jsme ani nepřemýšleli.

Samozřejmě, vždyť je tu ochutnáváme každý den. I po ránu. Je to taková strážnická snídaně...