Článek
Nejsem zdaleka sama, kdo dílo osmapadesátiletého automechanika Romana Lahody poskládané z hromady šrotu obdivuje.
„Plno lidí říká, že to mám propracované, až výsledek vypadá jako živý,“ konstatuje muž z pražské Libuše, který teprve před třemi lety začal ukazovat to, co v něm po výtvarné stránce dříme.
Už od školky sice od učitelek slýchával, že by se měl dát na umění, ale on celou dobu myslel na to, že se stane konstruktérem aut. Jeho sen ztroskotal na tom, že tehdy o jedinou školu v republice byl příliš velký zájem, takže se na ni nedostal.
Jenom taková blbost…
Potom, co se vyučil a absolvoval strojní průmyslovku, začal auta alespoň opravovat. Práce ho ale baví čím dál méně.
„Dřív jsme se snažili každý vůz zachovat a přivést zpátky k životu, ať mu bylo, co mu bylo, ať měl třeba vytržený motor. Ale dneska už se tak velké opravy nedělají, protože pojišťovny to nechtějí proplácet, vždyť aut je kolem spousta,“ vysvětluje s tím, že hlavní pracovní náplní automechanika je v současnosti výměna nárazníků a svíček a vyklepávání blatníků.
„Když dřív v motoru něco klepalo, musel jsem ho rozebrat, odhalit příčinu a odstranit ji. To mě bavilo. Jenže dneska už to není nic pro fajnšmekry – stačí připojit počítač, který vám chybu nahlásí.“
Pokud by pro něho servis nepředstavoval jistý druh obživy, na plný úvazek by se věnoval svému novému koníčku, na kterém, jak zjistil, se dá také vydělat.
„Bohužel ale nepravidelně a bez záruky,“ konstatuje Roman Lahoda, kterému prý dosud dělá problém svá díla adekvátně nacenit. S čím naopak potíže nejsou, to je zájem potenciálních kupců.
První se objevili okamžitě, jakmile na plot u domu umístil svůj první výtvor, kočku z ozubeného kotouče. „Lidi chodili kolem a chválili ji. Říkal jsem, že je to jenom taková blbost, že udělám lepší.“
Nakonec jich bylo asi pět, pak přešel k jiným modelům. Dneska je u jeho bydliště možné spatřit i železné mravence nebo pavouka, kterým ozdobil lanové zábradlí k venkovnímu schodišti do patra domku, takže vypadá, jako by si hověl v pavučině.
Příliš naštvaný obličej
Hned u vrátek vás přivítají dvě obří postavy – tři a půl metru vysoký Masaj, kterého Roman Lahoda a jeho přítelkyně Eva považují za ochránce svého domova, a o něco menší asijský bojovník, vyrobený pro majitele jedné z okolních vietnamských restaurací. To, že si ho zákazník nakonec neodvezl, má na svědomí jeho nepříliš pozitivně naladěný obličej.
„Prohlásil, že by mu mohl odrazovat zákazníky, a chtěl, abych udělal takového, který se směje od ucha k uchu. Až dostanu náladu, tak tomu původnímu uříznu hlavu a udělám mu novou, veselejší.“
Že se nespecializuje jen na živočišnou říši, dokázal i sochou Napoleona, kterou si u něho jako dárek pro svého muže k šedesátinám objednala manželka vojáka. Pro Romana Lahodu to byla výzva.
„Nejdřív jsem jí nabídl, jestli nechce raději tank, dělo nebo kulomet, ale nakonec jsem řekl, že nic neslibuju, ale zkusím to. Použil jsem stejnou litinovou baňku jako na chobotnici, akorát jsem ji otočil a hned jsem měl břicho. Jakmile mě začne napadat, z čeho bych udělal jednotlivé části, je to důležitý moment,“ vysvětluje tvůrce.
Samotného ho prý překvapilo, že součástky se mu podařilo poskládat tak, aby výsledek skutečně připomínal známého vojevůdce. „Paní výsledný dojem ještě vylepšila konstatováním, že je podobný dokonce jejímu manželovi. A to jsem byl nejdřív vůbec rád, že jsem zvládl obličej. Původně jsem měl totiž záměr udělat hlavu jenom jako kouli, jak to občas dělají sochaři i malíři, ale pak jsem si říkal: Tak aspoň oči, pak nos, pak pusu…,“ směje se autor.
Po tréninku, který absolvoval na kočkách, se vrhl na želvu a záhy na pštrosa, jenž okamžitě zaujal souseda jako zajímavý exponát do zahrady.
„Protože jsem na něm pracoval asi měsíc, řekl jsem si o 15 tisíc, ale pak se ukázalo, že jsem dost prodělal. Zájemce, který mě oslovil později, by dal dvojnásobek, jenže už bylo pozdě.“ Žádné z děl se u něho zkrátka dlouho neohřeje, i když vysloví vyšší částku. O kobru se jeho dva známí málem poprali.
Vetřelec místo chobotnice
„Původně si měli vyzvednout kudlanky, ale jakmile uviděli kobru, byli ztracení. Odnést si ji však mohl jenom jeden, ten, který přišel dřív,“ usmívá se Roman Lahoda. Do dalšího hada se mu zatím nechce, práce byla náročná.
„Už jenom stočit metr a půl hmoty do tvaru, který je nahoře široký a směrem dolů se zužuje, je pořádný oříšek. Navíc má na sobě 4000 šupinek, které jsem udělal z podložek pod šroubky různých velikostí.“
Za pracnější považuje už jenom vetřelce, kterého tvořil na míru stolku, do něhož měla být podle dřívějšího plánu vsazena chobotnice z litinové baňky a s chapadly z řetězů a drátů do betonu. Tu však stačil udat ještě dřív, než byl nábytek hotový.
„Najednou jsem stál před složitějším problémem – do předem daného prostoru jsem musel vytvořit sochu na míru. Někdo navíc přišel s nápadem, abych udělal vetřelce.“
Poklady ze sběrny
Než se do něčeho pustí, prohlédne si na internetu i stovky obrázků, aby vstřebal rysy typické pro daný objekt. Že si pak z několika různých předloh vybere jednotlivé části, které ho zaujmou, a vytvoří z nich nový celek, to už je jiná věc. Nesmíme totiž zapomínat, že je limitovaný materiálem, který má k dispozici.
Jen výjimečně si pořídí něco nového. Většinou se jedná o použité náhradní díly z aut, motorek a strojů, o kuchyňské a zahradnické náčiní, které si chodí vybírat do sběrných surovin. Mezi jeho nejcennější úlovky patří ozubená kola a řetězy z náklaďáků, bagrů a pásových dopravníků, mlýnky nebo pilové kotouče.
A pokud už má z čeho vybírat, může popustit uzdu fantazii. Kupříkladu jenom hlava zmíněné kudlanky obsahuje osm různých součástek včetně matiček a ložiskových kuliček, z nichž jí Roman Lahoda sestavil oči.
Tvoří od oka
„Podobné materiály sice fandí spíš kreaturám všeho druhu, ale zjistil jsem, že se z nich dají dělat i něžné věci,“ ukazuje mi figurku dívky, která má tělo z vrtáku, ruce a cop z drátu a hlavu z ložiskové kuličky.
„Moje přítelkyně prohlásila, že kdybych jí přidělal křídla, byl by to nádherný anděl. A taky že ho udělám. Ne jednoho, ale celý sbor andělů!“
Modely si přitom dopředu vůbec nekreslí, nic neodměřuje, zkrátka tvoří od oka. Používá základy kovářského řemesla, ale zdůrazňuje, že skutečně na primitivní úrovni.
„Dokážu železo ohnout a vykovat do nějakého tvaru a tím bych řekl, že moje schopnosti končí. Pak mám přístroje, jaké běžně používají karosáři: svařovací stroj, autogen, brusky, vrtačky, malý soustruh.“
Vypadá to, že tím, co dokáže, ohromuje nejen své okolí, ale i sám sebe. „Jako by za mnou stáli démoni, pohybovali mi rukama a přistrkovali mi součástky, jako by to ani nebylo z mé hlavy.“ Přestože začal tvořit už takřka v seniorském věku, má ledacos před sebou.
„Vyhrožuju, že tu budu do sto padesáti, takže ještě něco udělám,“ usmívá se Roman Lahoda. Ze všeho nejdřív ale plánuje roztřídit bohatství, které si opatřil na hromadě šrotu a které už pomalu nemá kam dávat.