Článek
„Přizpůsobit tomu jízdu na skateboardu bylo hodně náročné,“ řekl Moore australskému serveru ABC. Mnoho hodin zprvu strávil tím, že se učil, jak vypadá skatepark, a v hlavě si tak díky tomu zmapoval, kde je jaká překážka.
Právě hůl pro nevidomé mu velkou měrou pomáhá s orientací. Dvěma rychlými poklepáními je schopen určit výšku překážky. Zvuk prkna mu pak dává vědět, v jaké části parku se právě nachází.
„Skateboarding mě učí trpělivosti a také mi pomáhá zvládat řešit jiné životní situace,“ tvrdí Australan. Obecně si ale podle něj lidé myslí, že nevidomý nebo zrakově hendikepovaný člověk nemůže něco takového dělat. „Nechápou to, většinou se ptají, jestli je to nějaký trik,“ vysvětluje reakce okolí.
Skateboarding jako forma terapie
Podle svých slov se svému zrakovému hendikepu musel hodně přizpůsobit, což ovlivnilo i jeho psychiku. Se ztrátou zraku musel rovněž hledat svoji novou identitu. Třeba proti samotě mu zase pomáhá právě skateboarding, který je pro něj i určitou formou terapie a také způsobem, jak udržovat sociální vztahy. Musí při něm totiž ven mezi lidi.
Kromě jízdy na skateboardu se začal věnovat i navrhování oblečení pod vlastní značkou Wiretap. Tu popsal jako „lifestylovou s vychytávkami pro zdravotně hendikepované skateboardisty“. Jde například o trička a čepice, které k sobě jdou připevnit, a jezdec se tak nemusí bát, že ztratí svou pokrývku hlavy.
Sám ale přiznává, že kdyby se soustředil výhradně na nevidomé skateboardisty, šlo by až o příliš specializovaný segment. „V současné době komunita nevidomých skateboardistů neexistuje. Myslím, že aktuálně jsem v Austrálii jediným,“ směje se a dodává, že značku už přijala širší skateboardingová komunita a jeho kousky jsou tak k dostání např. v obchodech v Melbourne či v Canbeře.
Než přišel o oči, byl grafickým designérem. Obor ale přes všechny překážky, které musel zdolat, neopustil. Podle něj už dnes navíc existuje dostatek technologií, které lidem se zrakovým znevýhodněním pomáhají.