Článek
V minulosti stagnující závod spasila změna pravidel, kdy se sice dál startuje za tmy, ovšem už druhým rokem ve dvojicích. Společně prožitá radost i bolest evidentně láká. K mání byly dvě stovky startovních čísel, která si skialpinisté ve věku od třinácti do osmašedesáti let po spuštění registrace rozebrali během šestatřiceti hodin.
Však také Pec pod Sněžkou v den závodu připomínala velké skialpinistické mraveniště. Hala hotelu Horizont, který skýtal zázemí velké části účastníků, byla během odpoledne jako notně přefouknutý paddock formule 1 krátce před startem hlavního závodu. Testovaly se čelovky, připevňovala čísla, řešil profil trati.
Noc tuleních pásů krátce před slavnostním zahájením v podobě průvodu přes Pec pod Sněžkou.
„V českých poměrech jde o výjimečný závod. V minulosti býval svátek potkat v Krkonoších skialpinistu. V současnosti jde o samozřejmost. Lidé na skialpech poznávají jinou tvář hor, zájem o závod je toho odrazem,“ lebedí si spolupořadatel Gabo Adamec.
Šestnáct a půl kilometru zahrnuje 1050 výškových metrů. Po slavnostním startu a přesunu startovního pole v průvodu za doprovodu policie napříč městem přišel drsný výstup pod první částí lanovky vedoucí na Sněžku. Z 829 metrů nad mořem se závodníci dostali na Růžohorky 1277 metrů vysoko. Elita k prvnímu mezičasu letěla, až se tajil dech. Pozdější vítězové byli na vrchu za osmadvacet minut!
Had skialpinistů s čelovkami v drsném výstupu na Sedmihorky, kde bylo třeba zdolat převýšení 400 metrů.
Zbytek startovního pole se pral s brutálním stoupáním podle vlastních sil. Mnozí lamentovali! Panorama kopců při měsíci v úplňku i impozantně vyhlížející had „čelovek“ vinoucí se pod lanovkou představovalo jen kratičký příval energie. Zdolávajíce kopec s převýšením přes čtyři sta metrů v hlubokém sněhu proklínali organizátory, v nejstrmějších pasážích sotva lapali po dechu a k časomíře dorazili za čtyřiaosmdesát minut.
Úvodní metry nejpříkřejšího stoupání těsně po startu zdolávali skialpinisté ještě s lyžemi na zádech.
Michal Stejc po výstupu na Sedmihorky, následovalo rychlé sundání pásů a sjezd do Velké Úpy.
Odměnou všem bez rozdílu byl lahůdkový sjezd pohádkově zasněženým lesem až do Velké Úpy. Ze sedmi set metrů nad mořem následoval výstup na Javoří Důl, pak ještě krátký sjezd, traverz nad Pec pod Sněžkou a sjezd do cíle. Nejrychlejší dvojice „polkla“ trasu za 1:12:38 vteřin. „Neuvěřitelné, při výstupu na Růžohorky museli letět jako rakety,“ vyzdvihl ředitel závodu Jiří Pleskač parádní výkon dvojice Fejfar-Groh.
V cíli závodu. Po šestnácti kilometrech v mrazivém počasí se v tvářích většiny účastníků zračila úleva.
Členové vítězných týmů.
S notným odstupem cílovou branou projela většina dalších účastníků. Mnozí za cenu krvavých šrámů na nohou či rukou. Další zničeni „nekonečným“ stoupáním k Javořímu Dolu finišující jen díky podpoře diváků z chat rozsypaných po stráních jak v pohlednici od Lady, kteří rozlévali skialpinistickým nadšencům trpícím na trati už přes tři hodiny i něco stejně tvrdého, jako je trasa nejznámějšího skialpinistického závodu v Česku.