Sparťan v bílém plášti: Na stole měl už kompletní jedenáctku

Ve světě není mnoho fotbalistů, kteří by dokázali skloubit studium medicíny s vrcholovým sportem a vyniknout v obojím. Svět zná Brazilce Sócratese, přezdívaného Doktor, který se zúčastnil dvou mistrovství světa a zároveň byl výborným pediatrem. Zemřel předčasně v roce 2011 v pouhých sedmapadesáti letech.

U nás bychom kromě Petra Nováka mohli zmínit ještě Jiřího Chvojku, který hrál za Škodu Plzeň. Titul získal s Duklou Praha, kde působil po ukončení studií v rámci základní vojenské služby. Velký fotbal ale přestal hrát poměrně brzy a naplno se věnoval medicíně. Dnes pracuje na jednotce intenzivní péče ve Fakultní nemocnici Plzeň.

Kolik svých někdejších spoluhráčů už jste měl na stole?

Skoro všechny. A když přidám další fotbalisty, byla by to solidní jedenáctka. (směje se)

Když měníte kloub bývalému spoluhráči či kamarádovi, netřesou se vám ruce?

To určitě ne! Bylo by špatné, kdyby se mi třásly. Beru je v tu chvíli jako každého jiného pacienta, maximálně se soustředím, abych odvedl stoprocentní práci.

Medicínu máte v rodině?

To ne, nemáme v rodině lékaře. Pro medicínu jsem se nadchl už na gymnáziu. Zároveň jsem měl rád i fotbal a zajímalo mě i to, jak se léčí zranění hráči. Neměl jsem problém spojit vrcholový sport se studiem, i když to nebylo jednoduché. Na medicíně se nepíše diplomová práce, po šestém ročníku rozhoduje státní zkouška z jednotlivých oborů, zvládnout musíte všechny - od interny po porodnictví.

Měl jste od trenéra nějaké úlevy?

Minimální a jen v nejnutnějších případech, například když jsme v sezoně trénovali dopoledne i odpoledne. Studoval jsem v denním studiu, takže ráno jsem naklusal na fakultu a odpoledne na trénink na Letnou. Trenéři moje studium respektovali, ale jako fotbalista hrající na nejvyšší úrovni jsem jim musel dokázat, že na hřišti odvedu to, co se ode mě čeká. Žádné větší úlevy nebyly myslitelné.

Takže z pitevny jste šel rovnou na trénink…

(směje se) Dá se to tak zjednodušeně říct, ale nikdy jsem neměl problém v hlavě přehodit výhybku z té pitevny na fotbal.

Zatímco spoluhráči se ve volných chvílích věnovali mariáši a počítali štychy, vy jste v anatomickém atlasu počítal kosti. Nezáviděl jste jim?

Kdepak, soustředil jsem se na skripta. Mariáš dodnes neumím (směje se).

Nedělali si z vás legraci?

Vůbec ne, nikdy jsem žádnou invektivu na toto téma neslyšel.

Někdy sportovcům na vysoké škole pomohou dosažené úspěchy. V medicíně to tak nejspíš nebude.

Určitě ne, tam musíte ukázat, co víte a umíte. Přimhouřit oko se nedá. Fotbalista může udělat chybu, zahodí velkou šanci, zaviní gól, ale pořád je to jen sport. Lékař chybu udělat nesmí, jde o zdraví a někdy i o život pacienta.

Po ukončení kariéry jste pracoval jako lékař u reprezentace i ve Spartě. Co jste cítil, když jste musel vyběhnout na trávník místo s míčem s lékařským kufříkem?

Kopačky jsem měl i jako lékař, abych na trávníku třeba neuklouzl a sám se nezranil. Ta změna, i když byla velká, nebyla tak zdrcující, protože jsem u fotbalu zůstal, i když v jiné roli.

Nohy vám jako bývalému útočníkovi v některých situacích na lavičce necukaly?

To víte, že ano, a kolikrát! Ale pomoct na hřišti jsem nemohl (usmívá se).

Fotbalista potřebuje fyzickou kondici, co ortoped?

Ten ji potřebuje také, operace jsou kolikrát dlouhé a náročné i na fyzičku. I když na to nevypadám, tak si ji udržuji například tenisem, a když mám čas, zajdu si zahrát golf. Už toho tolik nenaběhám, spíše rychleji chodím, koleno není ideální, neriskuji.

Takže fotbal už nehrajete?

Už ne. Téměř před dvěma roky mě kamarádi přemluvili, abych si šel zahrát. Docela se mi dařilo, ale v jeden okamžik, kdy jsem si pěkně zpracoval míč a chystal se vystřelit, mi prasklo v koleni. A z pana doktora byl rázem pacient pod rukama kolegů z kliniky (směje se). Ale fotbal samozřejmě sleduji.

Ještě se vrátím do vaší fotbalové minulosti. Cestu do Sparty jste neměl jednoduchou, několik pokusů nevyšlo, přestoupil jste do Bohemky, získal s ní titul, krátce oblékl dres Teplic, a teprve pak jste zamířil z Ďolíčku na Letnou. Bylo těžké prosadit se v nabitém kádru Sparty?

Sparta o mě měla zájem, už když jsem šel jako dorostenec z Varnsdorfu do Teplic, pak to zkusila znovu, to už jsem dával góly za Teplice, ale Bohemka byla rychlejší. S ní jsem získal titul a pak to na třetí pokus vyšlo na Letnou. Sparta šla v té době výkonnostně nahoru.

Přiblížíte čtenářům jména některých hráčů z vaší generace?

Konkurence ve Spartě byla tehdy obrovská, v útoku například Standa Griga, Míla Denk, Tomáš Skuhravý, ten pak odešel na vojnu. Vrátil se po dvou letech. V době, kdy jsem oblékal dres Sparty, přišli ještě Luboš Pokluda, Zdeněk Procházka, Horst Siegl, Roman Kukleta, Pavel Černý.

Ale fotbalovou kariéru jste na Spartě neuzavřel, že?

Na začátku devadesátých let jsem ještě odešel do řeckého Iraklisu Soluň. Profesionální kariéru jsem tam ukončil a naplno se pak začal věnovat medicíně.

Zavzpomínáte prosím na zápas, který vám i po těch letech utkvěl v paměti?

Těch velkých jsem odehrál hodně, ale mám-li vybrat jeden, pak je to čtvrtfinále Poháru mistrů, nyní Ligy mistrů, z jara 1985, kdy jsme na Letné porazili 1:0 Juventus Turín. Honza Berger dal gól z penalty za faul na mě. Juventus měl tehdy fantastické mužstvo, osu tvořili italští mistři světa z roku 1982, například Scirea, Cabrini, Tardelli, kanonýr Rossi, a s nimi tehdy nejlepší evropský fotbalista Francouz Platini a skvělý Polák Boniek. Bohužel v odvetě jsme prohráli 0:3.

Našel byste i svůj nejhezčí gól?

To je těžké… Dal jsem jich poměrně dost, vybrat jeden se snad ani nedá… Ale přece, asi když jsme hráli na podzim 1989 odvetu prvního kola Poháru mistrů s Fenerbahçe v Istanbulu. Doma jsme vyhráli 3:1, ale oni si vyřazení nepřipouštěli, čekalo nás doslova peklo. Přesto jsme drželi remízu 1:1. V předposlední minutě zápasu jsem obloučkem přehodil tehdy jednoho z nejlepších světových gólmanů Schumachera a bylo hotovo. Ten gól byl pěkný i na pohled, jak se balon snášel do branky… Dva roky před tím jsem dal ve stejné soutěži hattrick islandskému Framu Reykjavík.

Na závěr se ještě zeptám za dříve narozené fanoušky, kteří si vás pamatují ještě jako Petara. Kdy jste si upravil křestní jméno?

To je omyl, který nevím, odkud se vzal. Odjakživa jsem Petr, mám to i v rodném listě. Když jsem v osmnácti letech měl možnost vzít si díky původu rodičů i jugoslávské občanství, využil jsem ji. Do jugoslávského pasu mi napsali Petar, ale to jsem nikdy sám nepoužíval, psal jsem se vždycky Petr. Ten Petar se objevil jeden čas v médiích, docela prostým způsobem. Jeli jsme s Bohemkou na evropský pohárový zápas ven, u pasové kontroly si toho všiml některý z novinářů a nenechal si to pro sebe… (směje se).