Sobům obětoval takřka celý život. Čekat na své stádo je fascinující, říká finský pastevec

Tento způsob obživy se v mé rodině dlouhá léta předával z generace na generaci. Můj otec však tradici narušil a přesídlil na zemědělství a chov dobytka. Já jsem ale soby coby dítě miloval. Jednu zimu jsem sousedovi pomáhal krmit jeho stádo a on mi na jaře po narození mláďat jedno za odměnu daroval. Bylo mi 15 let, od té doby se o soby starám. Rodinnou tradici jsem tak, doufejme, opět obnovil.

Sobi pobývající v Laponsku (nejsevernější provincie Finska - pozn. red.) jsou napůl domestikovaní. Ačkoliv má tak každý sob svého majitele, podstatnou část roku jsou zcela volní a samovolně se potulují po zdejší přírodě. Na farmy pastevců se vracejí až s příchodem zimy, když se začnou potýkat s nalezením potravy v hlubokém sněhu. Očekávat své stádo, které je každoročně bohatší o nově narozené přírůstky, je nesmírně fascinující a bavit mě to asi nikdy nepřestane.

Více než lidí. Během zimy jich tu máme zhruba 220 tisíc, v létě pak s ohledem na nově narozená mláďata téměř dvakrát tolik. Toto číslo je ale limitované. Kdybychom ho navýšili, nebyl by pro všechny soby v přírodě dostatek potravy.

Říká se, že ptát se sobího pastevce, kolik vlastní sobů, je jako ptát se člověka, kolik má peněz na bankovním účtu. Limit mé rodiny je 150 kusů, kolik jich ale ve skutečnosti mám, to si nechám pro sebe. (smích)

Bylo to zhruba před 200 lety. Tehdy si lidé uvědomili, že je mnohem výhodnější soby alespoň částečně domestikovat, než je pouze lovit. V té době si pastevci začali soby označovat a následně jim pomáhali přečkat drsnou zimu tím, že jim poskytovali potravu. A takhle to tady funguje dodnes.

Lidé zkoušeli, ať už úspěšně, či neúspěšně, domestikovat různá zvířata. Kromě sobů jsou ale všechna buď divoká, anebo plně domestikovaná.

Největšímu nebezpečí jsou jednoznačně vystavena mláďata, pro která je po narození problémem i samotné počasí. Se suchou zimou a nízkými teplotami se vypořádat dokážou, při silném větru v kombinaci s vlhkem však můžou umrznout. Dalším nebezpečím pro mláďata jsou jednoznačně liška a orel skalní. Co se týče dospělých jedinců, ti se musí mít na pozoru před medvědy, rysy, vlky a rosomáky.

To sice ano, ale jedná se o nesmírně rychlé a krvelačné zvíře. Pastevci rosomáky v lásce příliš nemají, protože soby mnohdy zabíjejí i bezdůvodně, jen tak pro zábavu.

Sobi paroží obvykle shazují po období páření, před kterým mezi sebou svádějí urputné boje. Nejsilnější samec si totiž může nárokovat největší množství samiček. Za sezonu jich klidně může mít třeba i patnáct. Poté sobi už paroží nepotřebují, a tak ho jednoduše strhnou o strom na zem. To se obvykle děje kolem listopadu a prosince. V zimě musí šetřit energii, a tak jim matička příroda umožnila se tohoto břímě na jistý čas zbavit. Nové paroží jim pak vždy naroste během následujícího roku.

Většinu sobů využíváme na maso, které je v Laponsku velmi rozšířené a již po několik staletí je neodmyslitelnou součástí zdejší kuchyně. Cenným artiklem je ale i sobí kůže, která je nesmírně kvalitní a odolná. Důkazem je skutečnost, že sníh pod odpočívajícím sobem neroztaje. Kůže je natolik spolehlivá, že veškeré teplo udrží uvnitř těla. V Laponsku jsou zimy drsné. Sámové, tedy původní obyvatelé Laponska a též velcí pastevci, si odpradávna vyrábí veškeré oblečení výhradně z tohoto materiálu. S nárůstem turismu jsme pak některé soby začali cvičit i na projížďky se spřežením. K těmto účelům nyní využíváme zhruba 20 procent našich sobů.

Vycvičit soba, aby byl schopný vás bezpečně svézt, dá spoustu práce. Obvykle to zabere tři až čtyři roky. Pro návštěvníky z jiných koutů světa je ale projížďka se sobím spřežením zasněženou krajinou Laponska zážitkem na celý život.