Smažák na severu táhne

Nejdříve topinka s česnekem, slaninou a zeleninovou směsí za 40 korun. Pak gulášová polévka s pečivem za 70 a jako hlavní chod plzeňský řízek obalený v těstíčku, podávaný s bramborovým salátem. Cena 180 korun.

Ukázka typického menu české restaurace. Jenže nejsme doma, nýbrž ve švédském Göteborgu, druhém největším městě země, kde se sice také platí korunami, ale pochopitelně švédskými. Uvedené sumy si tedy musíte pro převod na naši měnu vynásobit přibližně dvaapůlkrát.

Restaurace Gyllene Prag se nachází jen asi 800 kilometrů vzdušnou čarou severně od našich hranic, gastronomicky je to ale kus cesty. Však je také jedinou svého druhu ve městě a jednou z mála v celém Švédsku. „Už znám jenom hospodu Švejk, ale ta je ve Stockholmu,“ zamyslí se jednačtyřicetiletá Tove Anderssonová, která göteborský podnik vede od roku 2007.

Název restaurace v překladu znamená Zlatá Praha, což je trefné, protože naše hlavní město je pohříchu jednou z mála českých reálií, které seveřani znají.

Když se řekne Česko, Švédové si podle Tove Anderssonové vybaví kromě Prahy ještě tak Švejka. „A když se hraje hokej, tak se o něm samozřejmě diskutuje, přestože český tým už v poslední době není tak dobrý,“ šťouchne si bohužel po právu.

Když někdo v cizině otevře restauraci s českou kuchyní, není možné v ní nečepovat české pivo. Jak uvádí webové stránky Gyllene Prag, u baru si můžete poručit hladinku, šnyt i mlíko, tedy nejznámější způsoby naplnění půllitru.

Před pěti lety zde instalovali tankovnu, kterou Plzeňský Prazdroj každý týden zaváží čerstvým pivem. „Obvykle 750 litrů, což je přibližně to, co každý týden prodáme,“ říká Tove Anderssonová. Vztah Švédů vůči tomuto moku ale musí upřesnit: „Napijeme se rádi, ale rozhodně ne tolik jako Češi. Přes týden skoro vůbec, spíš si dáme víc o víkendu.“

Na jídelním lístku najdete vepřovou panenku s dušeným zelím a houskovým knedlíkem, různé varianty řízků nebo třeba čevapčiči, ovšem favoritem mezi hosty je lidovka – smažák. Však i jeden švédský server napsal, že „mnoho světových problémů se v Gyllene Prag vyřešilo u smaženého sýra s tatarkou a se sklenicí vychlazeného piva“.

„Je to naše nejpopulárnější jídlo,“ potvrzuje manažerka. „Je s námi od začátku a jsme jím proslavení.“

Když říká od začátku, myslí tím rok 1973, kdy podnik založili tři emigranti z Československa. Vybaveni recepty od svých maminek a penězi, které vydělali na koňských dostizích, rozhodli se investovat oboje v restauraci, která jim připomene domov. Když před třinácti lety odcházeli na odpočinek, předali ji do nových rukou až poté, co byli ujištěni, že si udrží svého ducha.

Nějaké změny však podle Tove Anderssonové potřeba byly. „Na některých pokrmech je cítit švédský dotyk, aby se domácím hostům víc trefily do chuti,“ přiznává. Samostatnou kapitolou jsou knedlíky, na které si mnozí těžko zvykají. „Hodně Švédů je považuje za cosi divného, raději mají brambory. Ale zkoušíme to s nimi dál,“ ujišťuje manažerka.

„Žádná podobnost mezi československou a irskou kuchyní mě nenapadá. Musel bych si něco vymyslet,“ směje se Slovák Richard Grosz, spolumajitel baru a restaurace Pifko v Dublinu, hlavním městě Irska. Co střední Evropu s Irskem spojuje, je rozvinutá pivní kultura, ovšem česká a slovenská kuchyně je na britských ostrovech považována za exotickou.

Zaměření Pifka je tak svým způsobem osvětové, tím spíše, že Čechů a Slováků, kteří tradičně patří mezi jeho hosty, v Irsku ubývá. Richard Grosz a jeho obchodní partner převzali podnik, který před deseti lety založili tři Češi, teprve nedávno.

„Na začátku byla orientace na československou kuchyni menší risk než dnes, protože naše komunita byla početnější a taky žíznivější. Před deseti lety fungovalo na území Irska 28 restaurací nebo barů, které měly nějaký československý nádech. Momentálně už zůstala jen ta naše,“ tvrdí. Kromě odlivu pracovníků z ostrovů za tím vidí obecně nižší poptávku. „Dříve lidé dokázali v hospodě nechat víc času i peněz,“ domnívá se.

Podnik, který se profiluje jako bar & gril, navštěvují kromě Čechů a Slováků samozřejmě i místní lidé a taky turisté. Jídelní lístek je ale typicky československý. Vepřo knedlo zelo, pivní guláš, řízky kuřecí, vepřové i telecí, palačinky nebo třeba „hovězí v zeleninovo-smetanové omáčce“, tedy jinými slovy svíčková.

Největším hitem v Pifku je guláš. „Naše další klasiky se u Irů zase tolik nechytly,“ přiznává spolumajitel. „Jediné jídlo, na které jsme je naučili, je zelňačka. Jinak ochutnají, pochválí, ale že by se na konkrétní jídlo vraceli, se říct nedá. Možná s výjimkou svíčkové.“

Hrdý je každopádně na nabídku piv, v níž převažují česká a slovenská nad irskými. „Nejvíce čepovaným pivem je plzeň.“ Nedávno se Pifko stalo třetím místem v Dublinu, potažmo v celém Irsku, kam Prazdroj dováží tankové pivo.

„Ty první dva podniky jsou vyhlášenější, ale bohužel v nich nevědí, jak české pivo správně načepovat nebo jak se postarat o sklo, což celkový zážitek z pití snižuje,“ domnívá se Richard Grosz. „Typický irský půllitr je načepovaný až navrch a téměř bez pěny. Když mi v jednom z těchto podniků takhle přinesli plzeň, bylo mi do pláče.“

Pokud Švédům nebo Irům přijde česká kuchyně exotická, tak co teprve obyvatelům jihoamerického Ekvádoru. Šestatřicetiletý Martin Smetáček se sem poprvé podíval jako turista před patnácti lety. Po studiích diplomacie a mezinárodní politiky na Vysoké škole ekonomické v Praze strávil rok na stáži na radnici města Cuenca, třetího největšího v zemi. Tehdy by ho nenapadlo, že zde už zůstane a bude posilovat vazby mezi oběma národy především skrze gastronomii.

Nejdříve založil firmu, která sloužila jako podpora českého exportu do Jižní Ameriky. Jedním z nápadů bylo postavit pivovar a představit místním lidem naši pivní kulturu. „Na podnikatelské misi, kterou jsme iniciovali, jsme se během konzumace místních patoků dohodli s mými dnešními společníky, že do toho půjdeme. Neviděli jsme konkurenci. Byl to spontánní nápad, který se do dvou let od svého zrození uskutečnil,“ popisuje Martin Smetáček, generální ředitel pivovaru Golden Prague (Zlatá Praha), jehož historie se datuje od roku 2015.

V nabídce má čtyři druhy piv, z toho tři tradiční ležáky (světlá a tmavá jedenáctka a lehká devítka) a svrchně kvašená IPA. Pivo by mělo chutnat jako v české hospodě i díky tomu, že všechny suroviny s výjimkou vody nechává dovážet ze své rodné země.

Ekvádorci toho obecně moc nevypijí, podle Martina Smetáčka jen něco mezi 30 a 45 litry piva na hlavu ročně, tedy přibližně čtvrtinu průměrného českého „výkonu“. Nejprodávanější místní značkou je Pilsener, což zní povědomě. Před více než sto lety ji skutečně začal vařit Plzeňák František Bolek. „Dnes je to však klasické levné komerční europivo, které nemá s původním ležákem nic společného,“ vysvětluje ředitel pivovaru, jenž patří celkem osmi českým společníkům.

Když myšlenka na pivovar uzrála, jeho ředitel věděl, že nedílnou součástí podnikání musí být restaurace. To zároveň přineslo otázku, jak se výběrem pokrmů zavděčit místním, kteří neradi experimentují.

„Ekvádorská kuchyně se liší podle regionů, ale je velice omezená. V horách, kde leží i Cuenca, se každý den jedí různé kombinace kuřecího, vepřového, rýže a kukuřice. Je velice těžké představit jim evropskou nebo mezinárodní kuchyni. Nám se to podařilo,“ věří Martin Smetáček, „ale stálo to velké úsilí.“

Zpočátku se restaurace nesoucí stejný název jako pivovar orientovala téměř výhradně na českou kuchyni. Postupem času ale ustupovala ve prospěch „mezinárodnějších“ steaků, hamburgerů a salátů.

Kus Česka ale v jídelním lístku zůstal. „Nejprodávanější je jednoznačně vepřové koleno, dobře jde i guláš. Nedávno jsme představili české uzené klobásy, které se také skvěle chytly. Dovezli jsme na ně z Česka i udírnu a podle českého receptu nám je vyrábí místní řezník,“ chlubí se. Nestydí se však ani za přešlapy: „Vyzkoušeli jsme si, že dršťková polévka místním chutná, dokud neřekneme, co v ní je.“

Propadákem byli podle jeho slov také utopenci nebo králík, hosté odmítli i knedlíky. Ty sladké coby hlavní jídlo nechápou vůbec, ke guláši pak kuchař raději podává šťouchané brambory.

V pivu naštěstí žádné kompromisy dělat nemuseli. Značka Golden Prague je nyní k dostání už na dvou stovkách míst, z toho ve 35 výčepech. Prodává se i v největších supermarketech. „Nedávno jsme rozšířili kapacitu na 3000 hektolitrů ročně, protože v březnu otevřeme novou pobočku v největším ekvádorském městě Guayaquil. Do roka chceme začít připravovat pobočku i v Quitu a dokončujeme papíry pro vstup na trh v Peru,“ říká Martin Smetáček. „Věřili jsme, že skvělý český ležák, správně naservírovaný, bude chutnat komukoli. A opravdu tomu tak je,“ dodává.

„Budete překvapeni, ale mnoho českých jídel se podobá těm korejským,“ předesílá Moon Kim, manažer restaurace v centru Soulu, která má v názvu letopočet 1842. Odkazuje tak na rok, kdy byl založen pivovar Plzeňský Prazdroj, jehož se zde čepuje společně se světlým i tmavým Velkopopovickým Kozlem.

Historie restaurace je mnohem kratší, otevřena byla předloni na podzim ve spolupráci s místním dovozcem piva. „Věříme, že české pivo společně s českou kuchyní může dohromady přinést skvělý zážitek,“ říká. Myslí to zřejmě upřímně, protože neváhal před otevřením absolvovat kurz výčepního přímo v Plzni. „Vím, že české pivo má dlouhou historii, a v kurzu jsem pochopil, jak důležité je rčení sládek pivo vaří, ale hospodský ho dělá.“

Podnik 1842 není v Jižní Koreji průkopníkem. Moon Kim zná i další, jejichž založení je podle něj odrazem Česka coby populární výletní destinace. Pomohl tomu i seriál Milenci v Praze, jenž se u nás natáčel.

Rozdíly mezi oběma kuchyněmi jsou menší, než by se ze vzdálenosti obou zemí dalo usuzovat. „Vepřové koleno najdete v Koreji pod názvem jokbal, stejně tak tatarák v našem stylu, který se nazývá yook hwe. Také guláš připomíná Korejcům jeden z našich pokrmů. A podobně jako v české kuchyni přidáváme do jídel hodně česneku,“ vysvětluje šéf restaurace.

Ani reakcí na knedlíky se v Jižní Koreji předem neobávali. „Mají totiž velmi podobnou strukturu jako tradiční korejský chléb,“ říká Moon Kim.

Může se vám hodit na Zboží.cz: