Článek
Dílna Ladislava Ševčíka vznikla v Železném brodě hned po revoluci v roce 1990. Společně se svojí manželkou Jitkou, uměleckou sklářskou a rytečkou skla, začínal doslova na kolenou. Díky píli a důrazu na kvalitu a tradiční postupy se ale podnik, který nese jeho jméno, postupně vypracoval mezi přední sklářské firmy u nás i ve světě.
„Začínáme celkově u nápadu, který se musí vytvořit a naskicovat. Následně se z něho vytvoří forma pro skláře, kteří nám vyfoukají sklovinu, kterou máme předem určenou pro náš styl brusu,“ popsal první fáze výroby Ladislav Ševčík mladší, který má v rodinné firmě na starosti prodej. Zvládá ale i řemeslo, mimo to tak také brousí a navrhuje nové dekory a designy výrobků.
Výroba zdobeného talíře trvá i přes dva měsíce.
Zmínil také, že v případě křišťálového skla, které vytvářejí, je potřeba sklo se dvacetičtyřprocentním olovem, které v Česku připravuje už jen minimum skláren.
„Poté, co je sklo připravené, začíná celková práce. Musíme vychytat veškeré nedokonalosti ze skla a potom začíná broušení. Brousíme od nejhrubších diamantových kotoučů až po ty nejjemnější. Takže jeden brus se například vyrábí na pěti různých kotoučích a teprve poté se leští dál. Celková práce se počítá na týdny a měsíce, jednu vázu vyrábíme třeba i půl roku,“ dodal.
Dialog skláře a sochaře jako vtělení do podstaty umění
Jedná se o pomalou a náročnou práci, při které je potřeba kromě soustředění i pořádná dávka trpělivosti. „Člověk se musí hlavně soustředit. Chyby už jsem ale několikrát udělala, to víte, že jo. Chybami se člověk učí. Broušení se věnuji už od učiliště, takže už asi pětadvacet let,“ řekla Novinkám brusička Marcela Novotná během práce na talíři, u kterého sedí už přibližně dva měsíce.
„Jsou k tomu potřeba velké zkušenosti. Lidé, kteří u nás pracují i víc než pětadvacet let, tak se také pořád učí a zdokonalují. A celkově, když dokončíme práci na něčem, tak už víme, co na tom dál zdokonalit při dalším výrobku,” potvrdil Ladislav Ševčík mladší.
Potřeba je trpělivost a silné soustředění, i drobná chyba může zničit měsíce práce.
I kvůli své náročnosti je tak pro skláře složité tradiční řemeslo udržet a vychovat nové následovníky. „Doba je velice komplikovaná. V provedení, které děláme, je náročné získat nové pracovníky i klienty,“ doplnil zakladatel firmy. On sám se v oboru pohybuje přes čtyřicet let a postupně se chystá rodinou firmu převést na své syny.
Zápis na seznam UNESCO
Pro umělce a řemeslníky, kteří se pohybují ve sklářském oboru, nyní přišla nová vzpruha. Na konci loňského roku rozhodlo ministerstvo kultury na návrh Muzea skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou o zápisu ruční výroby skla na Seznam nemateriálních statků tradiční lidové kultury České republiky.
Jedná se přitom o zásadní podmínku pro zápis na seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO.
Vila Tugendhat slaví 20 let od zápisu na seznam UNESCO
„Iniciativa k zápisu ruční výroby skla na seznam UNESCO vzešla z Francie a Německa a iniciátoři a nás velmi potěšilo, že nevynechali ze společné nominace také Českou republiku,“ uvedla ředitelka jabloneckého muzea Milada Valečková s tím, že do iniciativy jsou zapojeni i skláři z Maďarska, Finska a Španělska.
Česká ruční výroba skla má nyní šanci zapsat se na seznam UNESCO.
Šanci na zápis podle ředitelky muzea zvyšuje i to, že OSN vyhlásila rok 2022 Mezinárodním rokem skla. Česká ruční výroba skla navíc podle ní vyniká svou rozmanitostí.
„Dodnes jsme unikátní v tom, že máme zachovanou celou šíři všech sklářských technik, ať už těch horkých nebo studených, což nikde jinde na světě neexistuje,“ dodala.
To, zda se ruční výroba skla zapíše na seznam UNESCO bedlivě sledují i v dílně Ladislava Ševčíka. „Je to určitým způsobem reprezentace naší firmy, a nejen naší firmy, ale reprezentace celého českého broušeného skla. My to považujeme za určitou hrdost a vážíme si toho,“ zmínil Ševčík.