Šéfkuchařka vaří celý život bez čichu a chuti, důraz klade jinam

Ztráta čichu a chuti je kvůli pandemii koronaviru v poslední době hojně diskutovaným tématem. Boonová nicméně žije s takzvanou anosmií od svých čtyř let. Tehdy přišla o čich zřejmě kvůli častým nachlazením a vytrženým mandlím. Kromě čichu ztratila i zhruba 94 procent chuťového vnímání.

Nizozemská šéfkuchařka se přes svůj hendikep dokázala se svým stavem sžít a je autorkou pěti kuchařek, v nichž jsou recepty zejména na aromatická a kořeněná jídla.

Při své práci využívá zejména nervy v obličeji. „Znáte ten štiplavý pocit, když si dáte třeba hodně wasabi? Tak tento nerv používám k rozpoznávání chuti. Dokážu si s tím hrát. Poznám takhle taky zázvor, mátu, hořčici nebo pepř,” vysvětluje kuchařka, pro kterou je neméně důležitá také vizuální stránka jídla.

„Nebaví mě bílé jídlo, to ve mně neevokuje žádnou chuť. Důležitá je také konzistence a zvuk, který jídlo vydává,” říká Boonová. Pro srovnání se zamýšlí nad dvěma druhy ořechů.

„Zatímco třeba lískový oříšek má při rozkousnutí silné křupnutí, vlašský ořech je měkčí a vydává jiný zvuk. Je to způsobeno podílem tuku uvnitř. Když se zaposloucháte, poznáte také rozdíl třeba mezi mrkví a jablkem,” zamýšlí se šéfkuchařka, která se v kuchyni motala už od malička, recepty pro kuchařky začala pak dávat dohromady před deseti lety.

„Jídlo pro mě bylo vždycky důležité. I když jsem nic necítila, chtěla jsem se na jeho přípravě podílet. Svoje první recepty jsem začala psát už jako studentka,” citoval kuchařku server CNN.

Není úplně překvapením, že si Boonová vybírá právě výrazná, kořeněná jídla. Jejím oblíbeným typem kuchyně je ta mexická, případně indická.

„Není mi cizí ani skandinávská kuchyně, kde používají hodně cibule, fenyklu, hořčice či křenu,” doplňuje Holanďanka, která se s anosmií musela smířit i v běžném životě.

„Vždycky jsem se trochu bála, že třeba smrdím. Musela jsem se taky naučit poznávat lidi jinak, protože normálně se první dojem tvoří tak, jestli vám dotyčný prostě voní,” popisuje útrapy Boonová, kterou občas kontaktují lidé s podobným problémem.

„Někdy jsou skutečně zoufalí, velmi to ovlivňuje život. Někdy zase berou celou věc pozitivně a říkají, že by mohlo být hůř. Ztráta sluchu a zraku je asi horší, ale nejde o nějaký souboj smyslů,” říká kuchařka, která si kromě jídla ráda vychutná sklenku šampaňského.

„Zejména mám ráda šumivé růžové, vypadá moc hezky. Navíc perlivé nápoje mi přinášejí uspokojení, protože je cítím na jazyku. Ale aby to nevypadalo nějak špatně, alkoholu moc neholduji, nedělá mi moc dobře. Jinak bych ho asi pila pořád,” dodává vesele Boonová.