Rudolf Havlík: Moje práce je takový hegeš, že se jí prostě nevzdám

Jsem Rudolf Havlík. To je důležitý. Se škatulkou bych si nelámal hlavu.

Hele, to je strašně těžký říct.

OK. Tak tedy do dneška mě živí to, že vyrábím věci v Číně pro ty, kteří si to u mě objednají. Akorát už jsem se dostal naštěstí do toho bodu, kdy beru už jen ty lidi, kteří mě dobře znají a vědí, že se jim o jejich zakázku dobře postarám. To celé mi dává volnost k tomu, abych si mohl dělat to, co mě baví. V budoucnu bych se chtěl živit filmařinou. Ale uvidíme, jak to dopadne.

Neupínám se k tomu. Vždy jsem chtěl dělat to, co mě aktuálně bavilo. Ať už šlo o cestování, focení, nebo psaní. A tohle všechno jsem v nějaké formě promítl do toho filmu.

Já nevím. Nemám takové ty školy a podobné věci, co mají být na natáčení filmů důležité. Je to moje prvotina a já se akorát soustředil na to, aby byl výsledek co nejlepší a abych něco nepodělal. Šel jsem po logice - co bych chtěl vidět já a co lidé. A ty základní body toho, co se lidem líbí, jsou stejné. Ať už máme rádi horory, anebo thrillery. Jde o příběh, nějaké trochu dobrodrůžo, ale vše se pohybuje v mantinelech, které jsou vlastně pořád stejné.

Moment. Postavil jsem to na příběhu kluka, kterého jsem si opřel o sebe. Věděl jsem, že budu dělat něco, co jsem nikdy nedělal, takže jsem potřeboval opěrný bod a inspiroval jsem si to svým cestováním po Asii. Tam jsem byl jako ryba ve vodě, takže tím jsem začal.

Je to kompletní fabulace, ale ti, kteří znají moje knížky, budou už nějaké situace znát. V tom je vlastně i to kouzlo - mnoho věcí z toho filmu už jsem si v nějaké své dřívější tvorbě vyzkoušel. A vím, že fungují. I proto jsem si to takhle celé poskládal.

Hele jo, je. Já nejsem nový Bergman a myslím si, že těch lidí z FAMU, kteří chtějí dělat nezávislé věci a být nějakým způsobem jiní, těch je strašně moc. Takový já nejsem. Baví mě zábavné věci a nemám moc rád komedie, které se točí teď. Chtěl jsem, aby na ten film mohli přijít ti, co mě čtou, stejně tak jako dospělí lidé, kteří mě vůbec neznají. A zasmát se upřímně. Ne kvůli tomu, že jim něco přijde trapné.

Nenafukoval bych to. Vážně to není nic, co byste nezvládl vy anebo kdokoliv, kdo by to chtěl udělat. Potřeba je jen vědět, co chce člověk udělat a jak toho chce dosáhnout. Když jsem měl příběh, který jsem si vymyslel, tak už jsem věděl, jak to chci. A protože fotím a dělám grafiku, tak nějaké vidění mám, takže jsem byl vždy schopný říct si, co chci vidět.

Ano, nemalé. Ani ne tak na place, ale při dokončování. Nastaly neovlivnitelné finanční problémy, ze kterých nešlo nikudy ven a celý film se na rok a půl zastavil. Prakticky byl mrtvý. S kameramanem, se kterým jsme velcí kamarádi, jsme si v jeden moment řekli, že končíme, protože není už co udělat. Ten film mě dostal na dno. Přišel jsem o původní práci a najednou bylo vše přerušené a já zůstal bez peněz. Slušně řečeno situace na ho...

Jako chlap jsem samozřejmě propadl depresi, nechával jsem se konejšit, říkal jsem, jak jsem nejlepší a tvrdil, že mě lidé nechápou. Těch pár měsíců, to bylo peklo. Pak přišla zakázka do Číny, která mě z toho dostala ven. Jel jsem pryč makat a tam už přišly jiné starosti.

Obrat nastal ve chvíli, když jsem vytvořil trailer k filmu, a tak trochu na drzáka jsem ho odnesl šéfovi Falconu, u kterého jsme také něco málo natáčeli. Naštěstí se mu to líbilo a dal tomu šanci. Najednou tam byl člověk se zkušeností, který byl na naší straně. To bylo ono, díky tomu jsme tam, kde jsme.

Ve svých knížkách jsem k Čechům docela kritický. Mám za to, že je ze mě cítit, že mám tuhle zemi rád, jen mě tu hodně věcí vážně strašně štve. Lidé se tu chovají jinak než venku. Ať už to je na oko či ne, tak přístup k práci, řešení problémů a celkově styl života je tu jiný. I ta blbá Indie, kterou nenávidím z mnoha důvodů, je mi v něčem bližší než Čechy. Indové jsou blázni, kteří se neštítí sáhnout do výkalů. Jsou to podivíni, které by člověk často nejradši uškrtil, zničil a zašlapal. Jenže furt to jejich chování dává aspoň nějaký smysl. U nás lidé hledají jen důvod, proč to či ono nejde.

Ano. To je tu podle mě ten hlavní problém. Všechny důležité věci jsou v našich snech. Jsou prostě jen lidé, kteří je nechtějí zrealizovat. Samozřejmě to není dogma, ale cítím to tak často.

Párkrát jsem to řešil. Nemám Čechy jako nějakej středobod vesmíru, kde bych se narodil a musel se sem vracet. Na světě si každý člověk může najít místo, kde by chtěl žít, ale je už na něm, zda ten krok udělá. Mám tu rodinu a přátele, takže zůstat tady je logicky to nejjednodušší. Nikdo neříká, že ta chvíle nepřijde. Ty zakázky do Číny beru stále, ač už jen jednu nebo dvě ročně. Nechci se toho vzdát. S těmi Číňany je ta práce takovej hegeš, že bez toho už nemůžu žít. Ti lidé mi normálně chybí. Jako opravdu.

Blbě, to je to. Teď se ve svých 38 letech učím čínsky.

Protože mě nebetyčně štve, když jsem v továrnách, oni tam něco mezi sebou melou a ukazují na mě. Mně je úplně jasné, že si v tu chvíli říkají něco ve stylu: 'Hele, přidej mu dva dolary na kus, on je blbej a zaplatí to.' Chci zažít tu chvíli, kdy budu dělat, že nerozumím a nechám je mluvit. Pak k nim jen přistoupím, divně se usměju a akorát čínsky řeknu: 'Takže pánové...'

Názory na tu zemi si člověk upravuje postupně. Na začátku všechno přebíjí pohled na ten kefl, který tam je všude. A až postupem času, když člověk začne chápat věci v širším kontextu, může začít brát Čínu lépe. Dnes už bych bez Číňanů nemohl být. Někdy bych je zabil. Mám třeba náladu, že bych je povraždil všechny. To mám ale stejně i s Čechy. A kdyby mi někdo dal vybrat, zda se chci jít pohádat s českým producentem filmů anebo s Číňanem, tak se raději začnu učit čínské nadávky...