Článek
Místa, která jeho příbuzný pomáhal osvobozovat, ho začala zajímat, když mu bylo deset. Od sousedky totiž dostal album v červeném sametu s černobílými fotografiemi předválečné Prahy. Přibližně ve stejné době si na popud učitelky, jak to tehdy bývalo zvykem, začal dopisovat s českou páťačkou. To už bral jako znamení, že jednou bude mít s touto zemí něco společného.
Prahu zná lépe než Češi
Dneska o Praze možná ví víc než průměrný Čech, Moravan či Slezan, kterým se snaží zvednout sebevědomí. Stovky hodin tráví vydáváním faktů o tom, v čem hraje naše země a její obyvatelé prim, kde všude po světě zanechali své stopy.
Pokud si občané zvolili prezidenta, musí mít od nich stoprocentní přirozenou úctu.
„Dávám si záležet, abych byl objektivní a neukazoval, že je všechno ideální, ale 99 procent informací bude laskat uši a oči každého Čecha,“ říká muž, který se v roce 2008 z rodinných důvodů přestěhoval do Prahy.
Syna lékařů to odjakživa táhlo k zeměpisu, dějinám, ale zároveň i ke statistice. Vystudoval ekonomii a v roce 1982 přijel do tehdejšího Československa na vědeckou stáž. To už byl univerzitním pedagogem a otcem pětileté dcery a ročního syna. Na Vysoké škole ekonomické v Praze se vzdělával v oblasti materiálně-technického zásobování. Při svém několikaměsíčním pobytu také poprvé ochutnal pivo.
Pivo se stalo Chačievovým relaxačním nápojem.
„Okamžitě se stalo mým relaxačním nápojem. Když jsem po celém dni ve škole přišel domů a ještě do noci psal články, nemohl jsem usnout, jak jsem měl hlavu plnou čísel a faktů. Šel jsem dolů do restaurace, kde stál braník korunu osmdesát, a dal jsem si jedno. Vždycky mi to stačilo, potom jsem spal jako miminko,“ usmívá se. Na koleji bydlel s Afgháncem, se kterým se dorozumíval česky, díky tomu se v jazyce zdokonalil.
Jazykový kurz v lunaparku
Doma v Taškentu sice češtinu chtěl dál rozvíjet, jenže nebyly možnosti. Nakonec mu pomohla náhoda – minimálně jednou ročně k nim zajížděl český lunapark. „Děti šly na atrakce a já jsem si povídal s personálem.“ Po listopadu 1989 se začal zajímat o českou ekonomiku.
V rámci vysokoškolských přednášek uspořádal i vědomostní soutěž na téma Česká republika. „Váš velvyslanec mi dal v roce 2001 stříbrnou medaili Za zásluhy o šíření image ČR v zahraničí. V legraci jsem mu řekl, že budu pokračovat, abych si zasloužil i zlatou, ale se smíchem namítl, že mají na ministerstvu jenom stříbrné.“
Obě jeho děti založily rodiny v Praze, kam za nimi s manželkou přesídlil. Pracuje tu jako překladatel. V jeho malém přízemním bytě v novostavbě nedaleko metra Lužiny najdete hromadu uzbeckých artefaktů, ale na počítači Georgy Chačiev zpracovává především informace o ČR. Loni zorganizoval i jednu z výstav ke 100. výročí založení Československa.
Nejen Zátopek a Gott
„Sběr čísel, údajů a jejich systematizace je pro mě ten nejlepší odpočinek,“ říká a ukazuje mi přitom novou brožuru Česko a svět, plnou fotografií, tabulek a map. Tvrdí, že informace získané z tisíců zdrojů dává do světového kontextu, některé ekonomické ukazatele si vypočítává sám.
Část toho, co zaznamenal, nejsou žádné novinky, vždyť většina lidí asi tuší, že Karel Čapek, Emil Zátopek a Karel Gott svým významem překročili hranice země. Méně proslulý už ale je třeba Jan Procházka, který vymyslel nejpokrokovější akumulátor, či konstruktér 3D tiskáren Josef Průša.
Informace, které získal z mnoha zdrojů, soustředil v brožuře Česko a svět.
Mnoho se neví ani o místech na světě, která byla podle Čechů pojmenována (nádraží Jana Palacha na ostrově Mauricius) nebo odkazují k jejich dílu (pomník vozu Tatra na Sibiři).
Autor se zmiňuje i o cizincích, kteří významným způsobem přispěli k rozvoji českých zemí (francouzský inženýr a paleontolog Barrande). Kuriózně působí mapka ČR s vyznačenými místními názvy připomínajícími cizinu, jako je české Versailles či osada Jerusalem.
Zajímavé je i čtení o tom, v čem jsou Češi první. Počínaje kostkovým cukrem přes pěstování máku až po výrobu autobusů v přepočtu na 1000 obyvatel.
Nejste montovnou Evropy
„Když jsem na to koukal, pochopil jsem, jak hluboce nesouhlasím s tvrzením, že Česko je velká montovna Evropy. Jste strojírenská velmoc, vždyť třeba v automobilovém průmyslu vyvážíte více součástek než hotových strojů.
Od nuly vyrábíte vozy metra i tramvaje, jenom hodnota exportu není taková jako například v Itálii, kde je každé třetí auto luxusní, zatímco v Česku se dělají hlavně vozy střední třídy,“ podotýká Georgy Chačiev.
Rohlík do koše nepatří
Myslí si, že každý, kdo žije v cizí zemi, by o ní měl vědět mnohem víc než jenom to, že má například dobré pivo. Přesto ani on se rozdílu dvou kultur nevyhnul. „Jednou jsem jel metrem a ve vestibulu ležela na zemi půlka rohlíku. Zvedl jsem ji a položil na zídku, aby ji mohli sezobat ptáci. Ale hned ke mně přišli dva policisté a ptali se, proč jsem pečivo nevyhodil do koše,“ vzpomíná.
„Vysvětlil jsem, že pocházím z Uzbekistánu, kde je chléb svatý. Viděl jsem na nich, jak je pro mladé muže těžké pochopit, že k základním věcem, za kterými je práce ostatních, se musí projevovat úcta.“
Pozastavuje se také nad tím, jak je možné na Pražském hradě místo prezidentské standarty pověsit červené trenýrky. „Pokud si občané zvolili prezidenta, musí mít od nich stoprocentní přirozenou úctu. Demokracie nemůže urážet symboly státu, jinak to hraničí s chaosem.“
Znalost jazyka a jeho koníček, sběr zajímavostí o České republice, už mu nejednou posloužily v praktickém životě. „Když jsem si chtěl rezervovat pokoje v hotelu, nejdřív mi oznámili, že nemají místo, ale pak jsem se dal s recepční do řeči: Víte, co řekl prezident USA o vaší písničce Škoda lásky? Že přispěla k vítězství ve druhé světové válce, protože všichni vojáci si ji prozpěvovali. Paní to potěšilo a nabídla mi, ať přijdu další den, že se bude snažit najít volné pokoje,“ uzavírá své vyprávění Georgy Chačiev.