Článek
„Řekl jsem si, bože můj, zase někdo šlape po jedné z našich nejvýznamnějších památek. Hned mě napadlo, že barva musí dolů co nejrychleji, aby to šlo snáz. Dal jsem do toho část sebe,“ vypráví muž, který o Karlův most pečuje pravidelně. Na mostě strávil v polovině července v kuse celý den a noc. Až do konce října bude navíc postupně likvidovat mech a lišejníky z takzvaných nápršných ploch.
Kromě toho musí stihnout dokončit i práci na fasádě raně barokního kostela Nejsvětější Trojice stojícího na návrší v Zahořanech u Litoměřic, odkud jsou nádherné výhledy na labskou rovinu i České středohoří. Právě tady jsme si povídali o tom, k čemu se restaurátorovi hodí znalosti chemie, proč je dobré umět si vyrobit vlastní nástroj nebo v čem spočívá kouzlo tak zdánlivě obyčejného materiálu, jakým je vápno.
Vždycky víte, jak dílo vandalů odstranit?
Mám kufr se sadou rozpouštědel a na vzorku barvy nejdřív vyzkouším, která fungují nejlépe. Pak vyberu tři základní látky a vmíchám je do gelu. Ten svou konzistencí připomíná zubní pastu, působí jen na povrchu a nevsakuje se do kamene. Výhodou je, že na stavbu Karlova mostu byl použit velmi kvalitní žehrovický pískovec, jenže i ten bych mohl poškodit, kdybych použil třeba kyselinu narušující křemen. Mechanicky by mu zase mohla ublížit příliš velká síla tlakového čističe.
Vypadá to, že musíte být tak trochu i chemik...
Taky jsem několik semestrů na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze studoval. Přihlásil jsem se tam na obor restaurování a konzervování uměleckých děl ze skla a keramiky, protože jsem měl obavy, že na Akademii výtvarných umění, po které jsem toužil, mě nevezmou. Kresbu a modelování jsme ale absolvovali právě na AVU, kde jsem se spřátelil se spoustou lidí, začal si věřit a rozhodl se přejít tam na obor restaurování uměleckých děl sochařských. Rok jsem na sobě pracoval a pak mě vzali.
Lákalo vás něco takového už od dětství?
Odjakživa jsem byl v určitém smyslu staromilec. Obdivoval jsem řemesla, sbíral nářadí i výrobky, o kterých se z devadesáti procent ani nevědělo, k čemu sloužily. Četl jsem knížky o kovářství a kožedělnictví a zkoušel sám tvořit. Dokážu zároveň ovládat ruce a hlavu, což je pro moji práci zásadní. Mám štěstí, že se živím svým koníčkem, ale poslední dobou mě honí harmonogram, takže na rodinu či cestování, které mě taky baví, nemám času tolik, kolik bych si přál.
Staráme se o své památky lépe než dřív?
Současný trend je takový, že rozhodujícím kritériem při výběrovém řízení přestává být cena, ale restaurátorský záměr a práce, kterou člověk odvedl v minulosti. Restaurátor musí mít přehled v různých oborech – od chemie, přes fyziku až po historii – a zvládat některá řemesla i něco z výtvarného umění. Česká restaurátorská škola vychází z toho, že restaurátor musí disponovat určitým výtvarným cítěním, aby dokázal vytvořit v podstatě nové umělecké dílo. V Rakousku nebo Německu na to kladou důraz mnohem méně, a než by něco restaurovali, často rovnou nechají udělat kopii.
Vy jdete ještě dál, a dokonce si sám vyrábíte nástroje.
Nedělám to jenom já. Propojení hlavy a ruky, o kterém jsem se zmiňoval, může totiž ztroskotat na tom, že nemám ten správný nástroj. Pak si vyrobím takový, který by dokonale fungoval jako prodloužení ruky – lžíci, špachtličky, hladítka, dláta. Každý z oboru by to měl umět. Když se šel někdo dřív učit na kováře, první zkouška byla, aby vyrobil vlastní kleště. Nástrojů by si měl člověk vážit a opečovávat je, protože je to jeho živobytí.
Jste jako staromilec věrný i tradičním materiálům a technologiím?
Snažím se o to. Konkrétně při restaurování tohoto vysoce hodnotného kostela z poloviny 17. století používám vápno, což je naprosto nadčasový materiál, který prověřila celá historie moderní civilizace. Fasády barokních kostelů, zdi opěrného systému nebo sochy, které z něho vznikly, drží dodnes. Přitom jeho použití je neskutečně přirozené. Najdete kámen, ten na devět set stupňů vypálíte a on se rozpadne.
Interiér zanedbaného raně barokního kostela Nejsvětější Trojice čeká na jeho odborný zásah.
A co se s ním děje dál?
Když ho pak namočíte, přidáte písek a začnete míchat kaši, spojí se vápenec nejen s vodou, ale i s oxidem uhličitým přirozeně obsaženým v atmosféře. Vápno je zkrátka unikátní pojivo, které s námi bylo odjakživa. Používám ho v absolutní čistotě, což výsledku přidává na životnosti. Když totiž kámen pokryjete omítkou s použitím cementu, který je tvrdší než podklad, začne odpadávat.
Takže vápno je pro vás materiál číslo jedna?
Při štukatérských pracích a restaurování soch ano. Ale když potřebuji vytvořit například chybějící části plastik, používám takzvaný umělý kámen. Ten kopíruje původní materiál co do zrnitosti, barvy i tvrdosti, které bych bez cementu nedosáhl. Všechno si míchám sám, protože každá památka je individuální. Náš pan profesor vždycky říkal, že restaurátor je jako lékař. Vyšetří, stanoví diagnózu i léčbu.
Co pro vás bylo největší výzvou?
Diplomová práce, pro niž jsem na hřbitově u kostela svatého Klimenta v Holešovicích objevil sochu svatého Jana Nepomuckého. Byla zarostlá břečťanem a křovisky, chyběla jí hlava a ruce, ale při bližším průzkumu jsem zjistil, že je to hodnotná barokní plastika pravděpodobně z dílny Matyáše Bernarda Brauna. V archivech jsem se dozvěděl, že byla zničena v roce 1918. Na fotografii otištěné o rok později v oběžníku o obrazoboreckých tendencích doby po rozpadu monarchie byla už zobrazena bez hlavy.
Takže jste popustil uzdu fantazii?
Protože jsem nedohledal bližší informace, musel jsem přistoupit k takzvané sochařské rekonstrukci. Přímo na plastice jsem modelováním sochařské hlíny hledal tvar hlavy, který pak posuzovaly odborné komise. Když hlavu schválily, odlil jsem ji do umělého kamene. Byla to jedna z nejtěžších rekonstrukcí, jaké jsem dělal. Musel jsem se přitom vcítit do autora i prostoru a zároveň vycházet z toho, jak byl světec zobrazován v minulosti. Od té doby se mi nestalo, že bych doplňoval celou hlavu. Nejběžnější jsou ruce, prsty, části obličeje.
Jak snášíte práce venku a ve výškách?
Pocházím ze Strážného v Krkonoších, osm kilometrů od Sněžky, takže i špatné počasí vnímám jako přirozenou součást života, a pokud netrvá moc dlouho, jsem v pohodě. Člověk si v podmínkách, které nejsou komfortní, alespoň uvědomí svou tělesnost. Deště a hlavně větru jsme si tady za několik měsíců restaurování opravdu užili. Trubky od lešení, do kterých shora fičí, hrají jako varhany. A výška? Na tu jsem si zvykl už jako brigádník na Svatém Vítu, kdy jsem zjistil, že chci tuhle práci dělat.
Jak jde s vaší prací dohromady rodinný život? Přece jen jezdíte po celé republice...
Zatím se to učím skloubit, protože máme teprve roční dceru, ale manželka je kunsthistorička, takže má pochopení. Společně jsme se nadchli pro chátrající farní usedlost stojící nedaleko odtud v Hrušovanech, kterou chceme postupně dávat dohromady. Nikdy jsem se neupínal k hmotným statkům, ale objekt, jehož historie sahá až do roku 1240, si záchranu zaslouží. Čeledník plánujeme využívat jako chalupu.
